ECLI:CZ:US:2001:3.US.102.01
sp. zn. III. ÚS 102/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. dubna 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek J.G., H.V., J.K., M.M. a A.S., všech zastoupených JUDr. M.K., proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. listopadu 2000, sp. zn. 28 Cdo 2705/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadly stěžovatelky rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. listopadu 2000 (28 Cdo 2705/2000-123) a tvrdily, že byla porušena jejich ústavně zaručená práva uvedená v čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 2,
čl. 3 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a rovněž čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod; porušení těchto ústavně zaručených práv spatřovaly stěžovatelky v tom, že Nejvyšší soud ČR zamítl jejich dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. května 1999 (13 Co 177/99-92), jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. ledna 1999 (15 C 188/95-74), a jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelek na nahrazení vůle žalované MčP., k uzavření dohody o vydání nemovitosti, a to domu čp. 1065 se stavební parcelou č. 448
v k. ú. N., z důvodu nesprávného posouzení účinků Dohody mezi vládou ČSSR a vládou Kanady ze dne 18. dubna 1973, o vypořádání finančních otázek. Stěžovatelky navrhly zrušení napadeného rozhodnutí a současně požadovaly náhradu nákladů řízení.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod má každý právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. V této však ustálená judikatura Ústavního soudu v intencích čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod chrání pouze vlastnictví již nabyté, existující, a nikoliv pouze tvrzený nárok na ně (k tomu srov. např. nález ve věci I. ÚS 115/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 41, Praha 1995). Toto konstatování lze vztáhnout rovněž na čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. K porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě ve věci tedy dojít nemohlo.
V podstatě z obdobných důvodů bylo odmítnout strohé vývody ústavní stížnosti, pokud se dotýkaly čl. 1, čl. 2 odst. 2 a čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (pro úplnost lze uvést, že článek 1 se na odstavce nečlení), odhlédnuto od toho, že tyto články jsou především poukazem ústavního zákonodárce zákonodárci obyčejnému, aby ve své zákonodárné činnosti respektoval práva a svobody vyplývající z hlavy druhé až páté Listiny základních práv a svobod - muselo by se i zde jednat o porušení konkrétních práv a svobod.
Podstatou ústavní stížnosti bylo posouzení, zda Dohoda mezi vládou ČSSR a vládou Kanady o vypořádání finančních otázek ze dne 18. dubna 1973, jež nabyla účinnosti dne 22. června 1973, vylučuje aplikaci zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů. Účelem tohoto zákona je zmírnění následků některých majetkových křivd, k nimž došlo v rozhodném období občanskoprávními a pracovněprávními úkony a správními akty, a to v řízení, jehož účelem je řádné posouzení naplnění podmínek
v zákoně výslovně stanovených. V souladu s uvedenou dohodou byla tehdejší československou vládou kanadské vládě vyplacena částka, mající za následek plné a konečné vypořádání kanadských nároků vzniklých vůči československému státu a jeho občanům (čl. I dohody). Rozdělení této částky bylo ve výlučné pravomoci kanadské vlády (čl. V dohody). Na základě takto vyplacené náhrady nelze pod aspekty ústavně zaručených práv a svobod nic namítat proti názoru Nejvyššího soudu ČR, vyjádřeného v odůvodnění jeho rozhodnutí, dle něhož o majetkové křivdě nelze uvažovat, pokud byl nárok stěžovatelek uspokojen jiným způsobem, a to především z toho důvodu, že tím došlo k naplnění účelu zák. č. 87/1991 Sb., jak je shora vyložen. Aplikací této dohody nebylo proto zasaženo meritum věci v intencích naplnění podmínek dle již dříve zmíněného zákona.
Ve věci nebylo tedy shledáno porušení tvrzených ani jiných ústavně zaručených práv a svobod, a to ze shora vyložených důvodů; návrh na zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR byl tedy posouzen jako zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona], a jako takový odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 26. dubna 2001