ECLI:CZ:US:2001:3.US.116.01
sp. zn. III. ÚS 116/01
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele Z., zastoupeného JUDr. Z. H., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 10. 2000, čj. 14 Co 122/2000-268, spojeném s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 19. 2. 2001 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl Ústavnímu soudu doručen o den později. Předmětný návrh, doplněný podáním ze dne 29. 5. 2001, směřoval proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 10. 2000, čj. 14 Co 122/2000-268, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 23. 11. 1999, čj. 6 C 56/97-248, ve výroku II.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu Plzeň-jih, sp.zn.6 C 56/97 a z něj zjistil, že dne 25. 7. 1997 podal pan V. K. žalobu proti Z. na úhradu za znehodnocené stavby a trvalé porosty podle zákona č. 229/1991 Sb.
Okresní soud dne 23. 11. 1999 rozsudkem, čj. 6 C 56/97-248, stanovil Z. ve výroku I. povinnost poskytnout žalobci peněžitou náhradu ve stanovené výši a vydat mu objekt garáže, zemědělské stroje a obilí ve výroku specifikované. Ve výroku II. pak zamítl nárok na peněžité plnění ve zbývající požadované výši a dále rozhodl o nákladech řízení.
Do výroku II. ohledně částky 215.276,25 Kč a do výroků týkajících se nákladů řízení podal žalobce odvolání. Krajský soud v Plzni dne 25. 10. 2000 usnesením, čj. 14 Co 122/2000-268, rozsudek soudu I. stupně v napadené části zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.
Uvedený zrušující rozsudek Krajského soudu v Plzni napadl navrhovatel ústavní stížností, ve které namítal, že postupem krajského soudu byla porušena jeho základní práva daná čl. 90, 95 a 96 odst. 1 Ústavy a čl. 1, 2 odst. 3, čl. 4, čl. 10, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K porušení uvedených práv mělo dojít tím, že odvolací soud nepřezkoumal rozsudek soudu I. stupně v plném rozsahu a vydal tomuto soudu dispozice, aby ve věci rozhodl ve prospěch konkrétního účastníka řízení. Zároveň navrhoval, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku. Podáním ze dne 29. 5. 2001 pak navrhovatel vzal částečně svůj návrh zpět, pokud se týká částky 18.469,- Kč, takže předmětem řízení o ústavní stížnosti byl výrok týkající se částky 196.807,25 Kč.
Ve smyslu §35 a 75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou dány podmínky řízení, za kterých může ve věci jednat.
Z předmětného spisu Okresního soudu Plzeň-jih, sp.zn. 6 C 56/97, zjistil, že navrhovatel napadl ústavní stížností usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 10. 2000, čj. 14 Co 122/2000-208, kterým byl zrušen rozsudek soudu I. stupně v napadené části a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Napadl tedy rozhodnutí v řízení, které nebylo v době podání ústavní stížností pravomocně skončeno. Z předmětného spisu dále Ústavní soud zjistil, že ve věci znovu rozhodl Okresní soudu Plzeň-jih rozsudkem ze dne 6. 4. 2001, čj.6 C 56/97-301. Ve spise, který Ústavní soud obdržel dne 31. 5. 2001, však není doložena právní moc tohoto rozsudku, ani skutečnost, zda nebyl napaden odvoláním.
Na tomto místě je třeba konstatovat, že Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuelních věcech jsou v ČR vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem.
Řízení před soudem (jako ostatně každé řízení před orgánem veřejné moci) jako zákonem upravený proces poznávání (zjišťování) a hodnocení skutečností rozhodných pro aplikaci hmotně právní normy, na níž posléze spočine meritorní rozhodnutí ve věci samé, v celém svém průběhu zpravidla podléhá procesnímu vývoji (změnám), jehož případné vady lze jen stěží přezkoumat (napravit) jinak než ex post a v rámci přezkumu vydaného rozhodnutí, včetně řízení, jež mu předcházelo; nelze proto porušení základních navrhovatelových práv spatřovat v procesně vadném nebo i protiústavním postupu takového orgánu, jestliže k němu dochází v řízení, které dosud probíhá, neboť i takový postup je ve své podstatě neoddělitelnou částí celého řízení a svou povahou a ve svých důsledcích je zatěžuje jako celek; proto i případné protiústavní vady lze v rámci přezkumu celého řízení napravit obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, a to především obecnými soudy samotnými. Ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je in concreto na místě teprve tehdy, jestliže by takové vady nebyly odstraněny ani v řízení opravném (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.) činností obecného soudu.
Protože návrhem na zahájení řízení o ústavní stížností bylo napadeno usnesení týkající se řízení, které v době podání návrhu nebylo prokazatelně pravomocně skončeno, Ústavnímu soudu nezbylo než návrh jako nepřípustný odmítnout podle §43 odst. 1 písmeno e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 2001