ECLI:CZ:US:2001:3.US.135.01
sp. zn. III. ÚS 135/01
Usnesení
III. ÚS 135/01
Ústavní soud rozhodl dne 22. března 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. J.C., zastoupeného JUDr. J.O., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. září 2000, sp. zn. 4 To 343/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel ve své trestní věci, vedené před Okresním soudem v Opravě ( 2 T 170/99), pravomocné a doručené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. září 2000 (4 To 343/2000) a tvrdil, že tímto rozhodnutím jmenovaný obecný soud jako soud odvolací (a obdobně také soud I. stupně) porušil jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a současně také obdobné právo plynoucí z čl. 40 odst. 5 téhož ústavního předpisu. Podle odůvodnění ústavní stížnosti, obsahově shodného s vývody jeho odvolání do rozsudku obecného soudu I. stupně, k porušení označených ústavně zaručených práv došlo tím, že stěžovatel - stručně shrnuto - byl oběma obecnými soudy potrestán za nedovolené překročení česko-polské hranice [§171a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.], a to přesto, že za týž skutek byl pravomocně potrestán polským soudem (Oblastním soudem v Ratiboři pod jeho sp. zn. II K 409/99).
Takto již v opravném řízení vznesenou námitkou se podrobně zabýval odvolací soud, který v odůvodnění svého rozhodnutí pečlivě vyložil, z jakých důvodů a pro jaké okolnosti plynoucí z Evropské úmluvy o předávání trestného řízení (ze dne 15. května 1972 publ. pod č. 551/1992 Sb. a č. 147/1993 Sb.), příp. také ze smlouvy mezi ČSSR a PLR o právní pomoci (publ. pod č. 42/1989 Sb.) námitka stěžovatele, co do zákazu dvojitého odsouzení, není v jeho trestní věci důvodná, a protože jde o zdůvodnění podrobné a odpovídající jak stavu věci, tak zákonu (§125 tr. ř.), lze na ně odkázat, aniž by se jevilo potřebné k rozhodovacím důvodům odvolacího soudu cokoli dodávat.
Za daného věcného i procesního stavu je ústavní stížnost, s návrhem na zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, zjevně neopodstatněná.
Podle odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatelem uplatněná námitka rei iudicatae a souvztažně k ní námitka porušení principu ne bis in idem není důvodná proto, že postup České republiky, která sama v intencích již dříve zmíněných mezinárodních smluv nepožádala příslušné polské orgány o zahájení trestního stíhání stěžovatele pro inkriminovaný skutek (nedovolené překročení státní hranice stěžovatelem dne 18. června 1999 v oblasti hraničního přechodu Š. - C.) a vytvořila tak podmínky pro závěr, že "smluvní stát, na jehož území byl spáchán nebo je považován za spáchaný na jeho území podle právního řádu tohoto státu, nebude povinen uznat důsledky (jiným státem) pravomocně rozhodnuté věci (čl. 35 odst. 2, 3 zák. č. 551/1992 Sb.); tento právní závěr odvolacího soudu stěžovatel ústavní stížností nenapadá, ale tvrdí, že k porušení jeho ústavně zaručených práv došlo proto, že "Česká republika, jako smluvní stát,nepostupovala ve smyslu smlouvy o právní pomoci (publ. pod č. 42/1989 Sb.) a Evropské úmluvy o předávání trestního řízení (publ. pod č. 147/1993 Sb. a pod č. 551/1992 Sb.), a tímto způsobem narušila základní zásadu trestního řádu", v jehož důsledku "byl dvakrát odsouzen pro totéž".
Vývody ústavní stížnosti stěžovatele tak míří ve skutečnosti nikoli proti obecnému rozhodnutí soudu, ale proti blíže neoznačeným orgánům České republiky, jejichž postup pokládá stěžovatel za rozporný s ustanovením mezinárodních smluv, pokud se týká také s ústavním pořádkem České republiky, takže žádání ústavní stížnosti (její petit) je ve zřetelném rozporu s podaným jejím odůvodněním.
Za této situace je zřejmé, že ve stěžovatelově trestní věci nelze obecným soudům, a zejména odvolacímu soudu, vytýkat porušení zákona, případně v jeho rozhodnutí spatřovat vady protiústavní povahy, a proto z důvodů takto vyložených byla stěžovatelova ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána již povahou vyložených důvodů; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 22. března 2001