ECLI:CZ:US:2001:3.US.137.01
sp. zn. III. ÚS 137/01
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatelů ing. A. P. a J. P., zastoupených JUDr. L. C., advokátem, na postup Obvodního soudu pro Prahu 7, ve věci sp. zn. 26 C 39/97, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelé podali dne 2. 3. 2001 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 5. 3. 2001. Návrh směřoval proti postupu Obvodního soudu pro Prahu 7 ve věci vedené pod sp. zn. 26 C 39/97. Navrhovatelé se domáhali, aby Ústavní soud uložil obecnému soudu nepokračovat v průtazích v řízení v uvedené věci a aby v ní neprodleně jednal. Z podaného návrhu a doložených rozhodnutí je zřejmé, že navrhovatelé se původní žalobou ze dne 12. 2. 1997 domáhali vydání rozhodnutí, kterým by žalovanému bylo uloženo zaplatit specifikovanou částku z titulu náhrady škody. Dále je zřejmé, že ve věci Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl částečným a mezitímním rozsudkem, č.j. 26 C 39/97-36, ze dne 14. 4. 1998 tak, že konstatoval, že základ žalobního nároku ohledně části žaloby je opodstatněný. Proti tomuto rozsudku se odvolal žalovaný. Dále v časové posloupnosti dne 18. 11. 1998 podali navrhovatelé návrh označený jako rozšíření žaloby o další specifikovanou částku s příslušenstvím. O odvolání žalovaného rozhodl Městský soud v Praze usnesením, č.j. 17 Co 56/99-52, ze dne 23. 2. 1999 tak, že rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Následně pak Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl usnesením, č.j. 26 C 39/97-56, ze dne 10. 3. 2000 tak, že ve výroku I. rozšíření žaloby ze dne 18. 11. 1998 nepřipustil, ve výroku II. žalobu do určité části vyloučil k samostatnému řízení, ve výroku III. pak ohledně vyloučené části řízení zastavil a ve výroku IV. rozhodl o nákladech řízení. K odvolání navrhovatelů Městský soud v Praze usnesením, č.j. 17 Co 360/2000, ze dne 22. 8. 2000, rozhodl tak, že odvolání proti výroku I. a II. odmítl jako nepřípustné podle §202 odst. 2 písm. a) a f) občanského soudního řádu a výrok III. a IV. zrušil a v tomto rozsahu vrátil soudu I. stupně. Z uvedeného je zřejmé, že ve věci dále probíhá řízení o původní žalobě ze dne 12. 2. 1997, když návrh na rozšíření původní žaloby nebyl pravomocným usnesením připuštěn, a část původní žaloby byla pravomocným usnesením Obvodního soudu vyloučena k samostatnému projednávání.
V takovém stadiu řízení navrhovatelé podali návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, když svým návrhem se domáhali, aby Ústavní soud uložil soudu I. stupně nepokračovat v průtazích v řízení a dále ve věci jednat o návrhu ze dne 18. 11. 1998. Z odůvodnění návrhu pak vyplývá, že navrhovatelé nesouhlasí s rozhodnutím soudu I. stupně o nepřipuštění návrhu na rozšíření žaloby ze dne 18. 11. 1998. Navrhovatelé tvrdili, že nepřipuštěním rozšíření žaloby a současně nevyloučením rozšíření žaloby k samostatnému projednání je soud v této části nečinný a navrhovatelé jsou tak závažným způsobem dotčeni na svém právu na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v důsledku toho byl rovněž porušen čl. 90 a 95 Ústavy ČR.
K výzvě Ústavního soudu, zda navrhovatelé ve věci průtahů v řízení před soudem I. stupně využili postupu podle §6 odst. 1 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s §26 a násl. zákona č. 436/1991 Sb., o některých opatřeních v soudnictví, o volbách přísedících, jejich zproštění a odvolání z funkce a o státní správě soudů ČR, ve znění pozdějších předpisů, navrhovatelé uvedli, že stížnost na zbytečné průtahy písemně nebyla podána jen z toho důvodu, že v dané věci se nejedná o průtahy v řízení z organizačních důvodů či zavinění soudce, nýbrž jen o průtahy vzniklé jednoznačným právním názorem soudu I. stupně, potvrzeného právním názorem Městského soudu v Praze.
Vzhledem k tomu, že z výše uvedeného vyplývá, že v předmětné věci jsou spojeny dva postupy, a to ústavní stížnost proti průtahům v řízení před soudem I. stupně a současně, i když to expresis verbis v souvislosti s namítanými průtahy v řízení není uvedeno, je napadeno rozhodnutí soudu I. stupně o nepřipuštění rozšíření žaloby, Ústavní soud se nejdříve zabýval zkoumáním podmínek pro podání návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti.
Ve vztahu k namítaným průtahům v řízení musel jednoznačně Ústavní soud vycházet ze své ustálené rozhodovací praxe o posuzování přípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podle uvedeného ustanovení je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže navrhovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Při stížnosti na průtahy v řízení považuje Ústavní soud za takové prostředky k ochraně práva i stížnost na průtahy k předsedovi soudu I. stupně ve smyslu zákona č. 335/1991 Sb. a zákona č. 436/1991 Sb. Jak vyplynulo ze sdělení navrhovatelů, tento postup v jejich případě využit nebyl, a proto Ústavní soud musel návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, odmítnout pro jeho nepřípustnost.
Pokud se jedná o námitky směřující proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7, č.j. 26 C 39/97-56, ze dne 10. 3. 2000, kterým nebyla připuštěna změna žaloby (rozšíření návrhu), a z návrhu je patrno, že v nesouhlasu se zmíněným rozhodnutím je jádro ústavní stížnosti, pak Ústavní soud konstatoval, že návrh byl podán opožděně. Proti usnesení, jímž nebyla připuštěna změna žaloby, není přípustné odvolání (§202 odst. 2 písm. f) o.s.ř.), a proto ve smyslu §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je nutno lhůtu pro podání ústavní stížnosti počítat od doručení tohoto rozhodnutí stěžovateli. Navrhovatelé však podali ústavní stížnost až ve lhůtě počítané od doručení rozhodnutí Městského soudu v Praze, kterým bylo odvolání proti tomuto usnesení odmítnuto jako nepřípustné. Vzhledem k této skutečnosti musel Ústavní soud návrh směřující proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7, č.j. 26 C 39/97-56, ze dne 10. 3. 2000, které bylo navrhovatelům doručeno dne 28. 3. 2000, podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. června 2001