ECLI:CZ:US:2001:3.US.138.97
sp. zn. III. ÚS 138/97
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatelů J.B., V.V. a E.D., zastoupených advokátem JUDr. M.T., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, č.j. 18 Co 371/96-31, ze dne 23. 1. 1997, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelé podali prostřednictvím faxového podání dne 24. 4. 1997 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který doplnili písemným podáním z téhož dne, doručeným Ústavnímu soudu dne 25. 4. 1997. Návrh směřoval proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, č.j. 18 Co 371/96-31, ze dne 23. 1. 1997, jímž bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Semilech, č.j. 5 C 87/95-22, ze dne 22. 2. 1996, kterým soud I. stupně zamítl návrh žalobců na obnovu řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 3 C 391/91. Napadeným usnesením bylo podle názoru navrhovatelů porušeno jejich právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Návrh byl podán včas.
K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 5 C 87/95, vedený u Okresního soudu v Semilech. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatelé se žalobou doručenou soudu I. stupně dne 3. 2. 1995 domáhali obnovy řízení, vedeného pod původní, sp. zn. 3 C 391/91, v němž se domáhali vydání specifikované nemovitosti. Důvod obnovy řízení spatřovali navrhovatelé v tom, že oběma soudy byl nesprávně posouzen charakter stavby na pozemku, což vedlo k chybnému rozhodnutí ve věci samé. Po rozhodnutí v uvedené věci byl publikován názor Nejvyššího soudu ČR ve stanovisku občanskoprávního kolegia Cpjn 50/93 a navrhovatelé byli přesvědčeni, že tento názor je skutečností, kterou bez vlastní viny nemohli v původním řízení použít a která pro ně může přivodit příznivější stav. Okresní soud v Semilech usnesením, č.j. 5 C 87/95-22, ze dne 22. 2. 1996, návrh na povolení obnovy řízení zamítl. Rozhodnutí odůvodnil tak, že jako žalovaný byl v době podání návrhu označen K., st.p. T., který byl v době zahájení řízení o povolení obnovy řízení plně procesně způsobilým subjektem (i když v průběhu řízení tento subjekt zanikl), avšak v této době již nebyl vlastníkem předmětného pozemku. V řízení bylo nepochybně zjištěno, že předmětná nemovitost spolu s jiným majetkem byla převedena na Fond národního majetku ČR ke dni 1. 9. 1994 a následnou kupní smlouvou z téhož dne, uzavřenou mezi Fondem národního majetku a obchodní společností K., byla prodána novému subjektu v rámci privatizace původního státního podniku. Vzhledem k této skutečnosti se již soud I. stupně nezabýval posuzováním podmínek pro povolení obnovy řízení.
K odvolání navrhovatelů rozhodoval ve věci Krajský soud v Hradci Králové, který usnesením, č.j. 18 Co 371/96-31, ze dne 23. 1. 1997, usnesení soudu I. stupně potvrdil s odůvodnění, že soud I. stupně věc rozhodl v souladu se zákonem, když návrh zamítl z toho důvodu, že žalovaný tak, jak byl označen v žalobě, nebyl v době podání návrhu nositelem práv, o něž se vedl spor. Odvolací soud se s tímto právním názorem soudu I. stupně ztotožnil.
Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podali navrhovatelé jednak dovolání a současně návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti. O dovolání rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením, č.j. 20 Cdo 793/2001-73, ze dne 31. 5. 2001 tak, že dovolání odmítl jako nepřípustné. V rámci předmětné ústavní stížnosti uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu napadeno nebylo.
Po rozhodnutí o dovolání se Ústavní soud zabýval podaným návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti. Navrhovatelé tvrdili, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces, když Krajský soud v Hradci Králové jim potvrzením rozhodnutí soudu I. stupně odňal možnost jednat před soudem. Porušení uvedeného práva spatřovali navrhovatelé v tom, že odvolací soud chybně zaměnil zákonné podmínky pro podání návrhu podle §79 a §42 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). Navrhovatelé tvrdili, že označený subjekt, tj. K., st.p. označili jako subjekt proto, že byl účastníkem předchozího řízení, o jehož obnovu se jednalo. Pokud v průběhu soudního řízení tento subjekt zanikl, došlo zde k univerzální sukcesi a do práv a povinností původního subjektu vstoupil subjekt nový. Tato skutečnost nemůže mít vliv na úplnost a správnost podání navrhovatelů. Navrhovatelé proto žádali, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil napadené usnesení odvolacího soudu.
K výzvě Ústavního soudu podal své vyjádření i Krajský soud v Hradci Králové jako účastník řízení. Ve vyjádření uvedl, že v době podání návrhu na obnovu řízení proti K., st.p. T., tj. dne 3. 2. 1995, nebyl pozemek č. 2518/2, o který v původním řízení šlo, již ve vlastnictví žalovaného. Je tedy zřejmé, že navrhovatelé by nemohli dosáhnout obnovou řízení proti uvedenému žalovanému pro sebe příznivější rozhodnutí. Krajský soud proto navrhl, aby byl podaný návrh zamítnut.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody, chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatelé se dovolávali ochrany svých základních práv zakotvených v Listině, Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Jádrem návrhu je nesouhlas navrhovatelů s právními závěry, které obecné soudy vyvodily ze zjištěného skutkového stavu. Ústavní soud považuje za nutné na tomto místě připomenout, že nelze považovat za porušení základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny takovou situaci, kdy navrhovatelé neměli ve věci úspěch, pokud soudy při rozhodování v přezkoumávaném řízení postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními o.s.ř. V předmětné věci nelze obecným soudům vytknout nesprávný postup, kterým by účastníkům odňaly možnost jednat před soudem. Naopak soud I. stupně ve věci řádně jednal a umožnil navrhovatelům uplatňovat v řízení svá procesní práva. Soud odvolací pak usnesením potvrdil správnost rozhodnutí soudu I. stupně. Nelze tomuto soudu vytýkat, že své rozhodnutí obsáhle nezdůvodnil, když v jeho odůvodnění jednoznačně konstatoval, že se plně ztotožňuje s právními závěry soudu I. stupně, aniž by ve věci prováděl další dokazování anebo odlišně hodnotil zjištěné skutečnosti. Ústavní soud po přezkoumání základní námitky navrhovatelů pak dospěl k závěru, že nemohlo v předmětné věci při zániku žalovaného subjektu v průběhu řízení dojít k takové univerzální sukcesi, kde by v rámci přecházejících práv a povinností přešlo na nový subjekt i právo ke sporné nemovitosti, jestliže již v době podání návrhu na povolení obnovy řízení žalovaný prokazatelně nebyl vlastníkem této nemovitosti. Pokud obecné soudy k takovému závěru v průběhu řízení dospěly, nemůže jim Ústavní soud vytýkat pochybení, v jehož důsledku by došlo k porušení práva navrhovatelů na spravedlivý proces. Ústavní soud proto konstatoval, že napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení čl. 36 Listiny.
Vzhledem k uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2001
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu