ECLI:CZ:US:2001:3.US.155.01
sp. zn. III. ÚS 155/01
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti podaným B.K., zast. JUDr. T.H., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, č.j. 7 To 62/2001-468, ze dne 28. 2. 2001, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku, č.j. 3 T 238/2000-396, ze dne 11. 12. 2000, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podaným návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti brojí navrhovatel proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, č.j. 7 To 63/2001-468, ze dne 28. 2. 2001, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku, č.j. 3 T 238/2000-396, ze dne 11. 12. 2000 s tím, že takto vydanými rozhodnutími i postupem jim předcházejícím bylo zasaženo jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu (spravedlivý proces) uvedené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále Listina).
Z obsahu spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku, sp.zn. 3 T 238/2000, Ústavní soud zjistil, že navrhovatel byl shora označeným rozsudkem tohoto soudu uznán vinným trestnými činy krádeže dle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 trestního zákona (dále tr. zák.) a poškozování cizí věci dle §257 odst. 1 tr. zák. a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody. V odůvodnění svého rozhodnutí soud I. stupně uvedl, že navrhovatel byl jednoznačně ze spáchané trestné činnosti usvědčen výpověďmi spoluobžalovaných, poškozených (výše způsobené škody), znaleckým posudkem z oboru kriminalistické techniky (daktyloskopické stopy) a poukázal na nevěrohodnost výpovědí samotného navrhovatele, když ten své výpovědi měnil právě s ohledem na důkazní situaci. Proti uvedenému rozsudku soudu I. stupně podal navrhovatel odvolání v rámci kterého opakoval svou obhajobu uplatněnou již v řízení před soudem nalézacím, kdy jeho jednání v bodě 3) rozsudku mělo být správně kvalifikováno jako trestný čin podílnictví dle §251 odst. 1 tr. zák., a z dalších skutků (bod 4, 5 rozsudku) měl být zproštěn. Svou argumentaci v písemném vyhotovení svého odvolání rozšířil o poukaz na to, že k bodu 3) rozsudku měli být slyšení i M.L. a R.F., kdy jejich výslechy by vzhledem k účasti na uvedeném skutku mohly být významné, aniž by však blíže konkretizoval v jakém směru. Opakovaně poukázal na zaujatost spoluobžalovaného R. vůči své osobě. O podaném odvolání rozhodoval Krajský soud v Ostravě, který je svým usnesením, č.j. 7 To 62/2001-468, ze dne 28. 2. 2001, zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na důvody obsažené v rozhodnutí soudu I. stupně s tím, že ten v nalézacím řízení provedl obsáhlé důkazní řízení, které mu umožnilo zjistit a prokázat skutkový stav v takovém rozsahu, který vedl k možnosti skutková zjištění také odpovídajícím způsobem hodnotit. Vyhodnocení provedených důkazů pak bylo nalézacím soudem přesvědčivě zdůvodněno, když nepostrádalo souvislosti a bylo logické, aniž byl soud nějaký významný důkaz opominul, případně jej hodnotil v rozporu s jeho obsahem. Odvolací soud se vyjádřil i k námitkám navrhovatele, kdy dospěl k závěru, že je na místě tyto odmítnout i s poukazem na nevěrohodnost tvrzení samotného navrhovatele, který měnil své výpovědi, poukázal i na usvědčující výpovědi spoluobžalovaných, ale i svědka K. a zajištění daktyloskopické stopy. Uzavřel, že při správných a úplných skutkových zjištěních užil nalézací soud i přiléhavé právní kvalifikace jednání navrhovatele.
Proti označeným rozhodnutím podal navrhovatel návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, to s tím, že přijatými rozhodnutími, jakož i řízením, které jim předcházelo, bylo porušeno jeho ústavně mu zaručené právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nestranného a nezávislého soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny. To především proto, že obecnými soudy nebyly provedeny všechny důkazní návrhy jím učiněné (výslech tří svědků). Má za to, že takto nebylo respektováno jeho právo na obhajobu i z hlediska ustanovení §33 odst. trestního řádu. Navrhl, aby s ohledem na uvedené Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
K podanému návrhu se vyjádřil Krajský soud v Ostravě, který uvedl, že v projednávané věci byla vina navrhovatele jednoznačně prokázána, kdy soudy postupovaly v souladu se zákonem, když odvolací soud neshledal žádné pochybení v hodnocení důkazů, právní kvalifikaci ani uloženého trestu. Námitku stran nevyslechnutí dalších svědků pokládá odvolací soud za neopodstatněnou s poukazem na nepochybně zjištěný skutkový stav věci v rozsahu, který byl pro rozhodnutí soudu nezbytný. podaný návrh tak má za nedůvodný s tím, aby byl zamítnut.
KSZ se svého postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem přípisem ze dne 13. 6. 2001 vzdalo.
Vycházeje z obsahu uvedeného spisu, argumentace vedené navrhovatelem i vyjádření Krajského soudu v Ostravě, dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Na tomto místě nutno opakovaně zdůraznit, že je to pouze hledisko ústavně právní, které jako jediné zakládá ingerenci Ústavního soudu do jurisdikční činnosti soudů obecných. Z tohoto pohledu Ústavní soud takto zjistil, že ty ve své rozhodovací činnosti postupovaly ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Jádrem námitek navrhovatele v posuzované věci je tvrzení, že obecnými soudy nebyly provedeny jím navrhované důkazy (výpověď dvou spoluobžalovaných a jednoho svědka). V tomto směru však nutno uvést, že z trestního spisu ve věci vedeného (Okresního soudu Frýdek-Místek, sp. zn. 3 T 238/2000) se nepodává, že by v řízení před soudy navrhovatel uplatňoval výslech svědka, když návrh na výslech dvou spoluobžalovaných uplatnil až v rámci svého odvolání. Avšak i bez ohledu na tyto skutečnosti z odůvodnění rozhodnutí obou obecných soudů i z řízení, které jim předcházelo je nepochybné, že skutkový děj a zjištění soudů v tomto směru učiněná byla zřetelně do té míry rozsáhlá, ale také i určitá tak, že umožňovala obecným soudům přijmout odpovědná rozhodnutí. V tomto směru Ústavní soud pouze odkazuje na odůvodnění těchto rozhodnutí, kdy argumentaci v nich obsaženou pokládá za přiléhavou, respektující zákon. K otázce namítaných neprovedených důkazů je třeba uvést, že zejména odvolací soud se k této námitce měl vyjádřit konkrétněji. Přesto však nelze mít za to, že se k této otázce nevyjádřil vůbec, když v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žádný významný důkaz či okolnost nebyla v řízení opominuta. Toto vyjádření tak nutno v kontextu všech důkazů provedených pokládat za odmítnutí dokazování ve chvíli, kdy právě rozsah a způsob dokazování uskutečněného nepochybně umožnilo obecným soudům odpovědně a úplně rozhodnout. Za daného stavu tak nelze dospět k závěru, že absence podrobného zdůvodnění či neprovedení zmíněných důkazů představuje takový zásah do namítaných základních práv navrhovatele, který by již znamenal dosažení hranic protiústavnosti, v daném případě práva na soudní ochranu a který by tak již zasáhl do principů práva na spravedlivý proces z hlediska čl. 36 odst. 1 Listiny.
S poukazem na uvedené nezbylo Ústavnímu soudu než podaný návrh, jako zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2001
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu