Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22.03.2001, sp. zn. III. ÚS 169/2000 [ nález / JURKA / výz-2 ], paralelní citace: N 49/21 SbNU 427 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:3.US.169.2000

sp. zn. III. ÚS 169/2000 Nález Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátu o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatelů ing. V. B., V. B. a A. B-ové, , proti rozhodnutí Okresního úřadu K. ze dne 19. 1. 2000, sp.zn. RRR 432/99-330-A/20, ve spojení s rozhodnutím Městského úřadu K., odboru výstavby a územního rozvoje ze dne 12. 7. 1999, čj. Výst. 2268/99-Bh, takto: Rozhodnutí Okresního úřadu K. ze dne 19. 1. 2000, čj. RRR 432/99-330-A/20, se zrušuje. Odůvodnění: Navrhovatelé podali dne 17. 3. 2000 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který směřoval proti rozhodnutí Okresního úřadu K. ze dne 19. 1. 2000, sp.zn. RRR 432/99-330-A/20, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu K., odboru výstavby a územního rozvoje (dále jen "stavební úřad") ze dne 12. 7. 1999, sp.zn. Výst. 2268/99-Bh. Navrhovatelé v podání tvrdili, že napadeným rozhodnutím byla porušena jejich základní práva, daná jim ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy. Ústavní soud si vyžádal správní spis Městského úřadu K. a z něj zjistil, že dne 12. 7. 1999 sdělil stavební úřad navrhovatelům dopisem čj. 2267/99, že v pozdních večerních hodinách dne 11. 7. 1999 došlo k samovolnému zřícení části domu č.p. 45/I v K., jehož jsou vlastníky. Vyzval navrhovatele k okamžitému kontaktování a zároveň jim oznámil, že nejnutnější zabezpečovací práce nařídil Stavebnímu podniku K.. Z rozhodnutí téhož stavebního úřadu ze dne 12. 7. 1999, čj. Výst. 2268/99-Bh, Ústavní soud zjistil, že Stavebnímu podniku K., a.s. bylo, s odvoláním na ust. §94 odst. 2 a §117 zákona č. 50/1976 Sb., stavebního zákona, nařízeno provedení neodkladných prací na budově domu č.p. 45 ve Vančurově ulici v K., jehož vlastníky jsou navrhovatelé. Zároveň stavební úřad rozhodl, že navrhovatelé jsou povinni uhradit městu K. náklady spojené s provedením zabezpečovacích prací a současně strpět jejich provedení. Neodkladné zabezpečovací práce byly v rozhodnutí specifikovány. Stavební podnik K., a.s. pak dopisem ze dne 26. 7. 1999 sdělil stavebnímu úřadu, že nařízené zabezpečovací práce byly ke dni 22. 7. 1999 provedeny. Proti tomuto rozhodnutí podali navrhovatelé včas odvolání, v němž namítali, že nesouhlasí s úhradou vzniklých nákladů na zabezpečení domu. Odvolání odůvodňovali tím, že k sesutí části domu došlo dne 11. 7. 1999. Tento dům však byl předmětem dlouhého soudního sporu (cca 8 let), přičemž v roce 1991, v souvislosti s výzvou oprávněných osob k vydání domu byly zastaveny veškeré udržovací práce. Teprve z oznámení odboru výstavby ze dne 13. 7. 1999 navrhovatelé zjistili, že jsou již vlastníky zmíněné nemovitosti. Dne 16. 7. 1999 pak navrhovatelům byla doručena Katastrálním úřadem Dohoda o vydání věci. Právní účinky vkladu nastaly 11. 5. 1999, vklad práva byl zapsán dne 15. 6. 1999. K fyzickému předání nemovitosti nedošlo. Navrhovatelé namítali, že nemohou nést náklady za odstranění škod, které vznikly v důsledku špatné péče bývalého vlastníka. Navíc k poškození nemovitosti mohlo dojít i činností stavební firmy, která v kritickém období prováděla v blízkosti domu výkopové práce těžkou stavební technikou. Navrhovatelé nebyli povinni sledovat stav nemovitosti po podání výzvy k jejímu vydání. Dále navrhovatelé namítali, že jsou důchodci, respekt. osoby částečně invalidní, kromě uvedené nemovitosti nevlastní žádný majetek a nejsou schopni požadované náklady uhradit. Okresní úřad K., referát regionálního rozvoje rozhodnutím ze dne 19. 1. 2000, čj. RRR 432/99-330-A/20, odvolání zamítl a rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil. Rozhodnutí odůvodnil odvoláním na ust. §94 odst. 2 a 3 stavebního zákona. Námitky odvolatelů odmítl s tím, že ty byly občanskoprávního charakteru a o nich není stavební úřad oprávněn rozhodovat. Proto přerušil řízení a vyzval strany sporu k podání návrhu soudu ve věci určení vlastníka k předmětné nemovitosti ke dni 12. 7. 1999. Z následných podání města K. i navrhovatelů pak vyplynulo, že vlastnictví předmětné nemovitosti nebylo zpochybněno. Okresní úřad dospěl k závěru, že v době havárie byli vlastníky nemovitosti navrhovatelé a proto rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil. Uvedené rozhodnutí Okresního úřadu napadli navrhovatelé včas ústavní stížností, v níž namítali, že postupem stavebního úřadu byla porušena jejich základní práva. K porušení uvedených práv došlo především tím, že stavební úřad nepostupoval v souladu s ustanovením §94 stavebního řádu. Stavební úřad především nenařídil provedení zabezpečovacích prací vlastníku stavby (tedy navrhovatelům), ale ihned stavební firmě. Tím nedodržel postup stanovený §94 odst. 1 a 2 stavebního zákona. Dopisem ze dne 12. 7. 1999 jen vlastníky nemovitosti informoval o svém rozhodnutí a vyzval je k okamžitému kontaktování. Navrhovatelé se tak ocitli v situaci, kdy jim nebylo umožněno, aby provedli sami nezbytné zabezpečovací práce s náklady, jejichž výši mohli sami ovlivnit tím, že by zvolili stavební firmu, která by práce provedla. Dále namítali, že stavebnímu úřadu nepřísluší rozhodovat o povinnostech vlastníka stavby k uhrazení nákladů, neboť toto právo je zákonem uloženo obci. Správní orgán tedy rozhodoval nad rámec zákona. Navrhovatelé ve stížnosti dále namítali, že k devastaci stavby došlo zanedbáním péče původního vlastníka - města K.. Bylo by nesprávné, kdyby důsledky špatné údržby nemovitosti měl nést ten vlastník, který se jím stal v okamžiku zřícení stavby nebo v bezprostřední časové souvislosti s tímto zřícením. Navrhovatelé mají za to, že napadenými rozhodnutími správních orgánů byla porušena jejich základní práva daná čl. 1 Ústavy, čl. 1, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") jakož i čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (č. 120/1976 Sb.). Okresní úřad K., referát regionálního rozvoje, jako účastník řízení, ve vyjádření ze dne 25. 1. 2001 uvedl, že zabezpečovací práce nepředstavují definitivní řešení, ale mají odstranit závady, než bude rozhodnuto o dalším postupu. Zabezpečovací práce mohou být provedeny jen právnickou nebo fyzickou osobou oprávněnou k provádění stavebních a montážních prací. Z ust. §94 odst. 2 stavebního zákona plyne, že hrozí-li nebezpečí z prodlení, je stavební úřad povinen provedení zabezpečovacích prací zajistit i na místo vlastníka a nařízením přímo právnické nebo fyzické osobě. Současně je povinen v rozhodnutí vlastníku stavby uložit, aby strpěl provedení prací. Dle ustanovení §44 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něho očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že oba účastníci, a to stěžovatel podáním ze dne 12. 2. 2001 a účastník řízení podáním ze dne 23. 2. 2001 vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno. Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh je důvodný. Postup stavebního úřadu v případě havárií staveb je přesně stanoven §94 zákona č. 50/1976 Sb., stavebního zákona. Podle těchto ustanovení ohrožuje-li stavba svým stavem život nebo zdraví osob, popřípadě značné národohospodářské nebo kulturní hodnoty, a není-li nezbytné stavbu ihned odstranit, nařídí stavební úřad provedení neodkladných zabezpečovacích prací vlastníku stavby. Hrozí-li nebezpečí z prodlení a nezajistí-li provedení zabezpečovacích prací vlastník stavby, stavební úřad ve spolupráci s obcí zajistí jejich okamžité provedení prostřednictvím právnické nebo fyzické osoby podnikající podle zvláštních předpisů, která je k provedení prací odborně vybavena; takové osobě může stavební úřad provedení prací nařídit. Neodkladné zabezpečovací práce a odstranění stavby se provádějí na náklad vlastníka stavby. Zajistí-li stavební úřad provedení prací podle odstavce 2, uhradí náklady s tím spojené a vymáhá jejich zaplacení na vlastníku stavby obec. Je tedy zřejmé, že jednotlivé postupové kroky stavebního úřadu zákon určuje v ust. §94 způsobem, od kterého se nelze odchýlit (kogentním způsobem), přičemž na prvé místo staví práva a povinnosti vlastníků nemovitostí. Stavební úřad je povinen nejprve vyzvat vlastníka nemovitosti k odstranění závadového stavu. Taková právní úprava odpovídá povinnostem vlastníka nemovitosti nevykonávat vlastnické právo tak, aby poškozovalo lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem (čl. 11 odst. 3 in fine Listiny). Teprve když vlastník provedení nezbytných prací nezajistí (lhostejno, z jakých důvodů) a jeho nečinností by mohlo dojít k ohrožení života a zdraví lidí, zajistí stavební úřad jejich provedení ve spolupráci s obcí sám. Je tedy zřejmé, že jedině v případě, kdy by vlastník nemovitosti nezařídil provedení zabezpečovacích stavebních prací a stav nemovitosti by prokazatelně ohrožoval životy a zdraví lidí, popřípadě značné hodnoty, mohl by ve veřejném zájmu stavební úřad zasáhnout do vlastnického práva tím, že by zajistil nezbytné stavební práce sám. A jen v takovém případě může obec požadovat po vlastníkovi stavby náklady spojené s nezbytnými stavebními pracemi. Jiný postup by byl v rozporu s ústavními principy činnosti orgánů státní správy. Článek 2 odst. 2 Listiny stanoví, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví. Podle čl. 4 odst. 1 Listiny povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Státní orgán tedy může činit pouze to, co je mu zákonem výslovně dovoleno. Protože stavební úřad postupoval jiným způsobem, než podle výše citovaných ustanovení stavebního zákona - bez toho, aniž by vyzval vlastníky nemovitosti k provedení nezbytných stavebních prací, sám nařídil jejich provedení stavebnímu podniku a vlastníkům tuto skutečnost pouze oznámil - Ústavní soud dospěl k závěru, že jeho postup byl nejen nezákonný, ale v konečném důsledku i protiústavní zasažením základních práv navrhovatelů obsažených v již citovaných ustanoveních Listiny. Ústavními soudu proto nezbylo než napadené rozhodnutí Okresního úřadu K., referátu regionálního rozvoje ze dne 19. 1. 2000, sp.zn. RRR 432/99-330-A/20, pro rozpor s čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, zrušit. Protože napadené rozhodnutí bylo zrušeno pro rozpor s uvedenými články 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny, nezabýval se Ústavní soud již namítaným rozporem s dalšími články Listiny, jakož i s čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 22. března 2001