ECLI:CZ:US:2001:3.US.176.01
sp. zn. III. ÚS 176/01
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka, o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele JUDr. J.K., právně zastoupeného MUDr. et JUDr. M.K., Ph.D., směřujícím proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2000, čj. 11 Co 171/2000-234, spojeném s návrhem na odklad výkonu rozhodnutí uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 20. 3. 2001 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který by Ústavnímu soudu doručen dne 22. 3. 2001. Předmětný návrh směřoval proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2000, čj. 11 Co 171/2000-234, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 12. 1999, čj. 8 C 117/94-202, a byl spojen s návrhem na odklad výkonu rozhodnutí uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze. Navrhovatel tvrdil, že napadeným rozsudkem byla porušena jeho základní práva daná mu čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 3, čl. 10 odst. 1, čl. 17 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a 3, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 4, sp.zn. 8 C 117/94 a z něj zjistil, že dne 14. 12. 1993 podal navrhovatel Obvodnímu soudu pro Prahu 4 žalobu, v níž požadoval po žalovaném JUDr. Z.M. zaplacení částky 338.203,- Kč s 3% úrokem a náklady řízení. Částka měla být odměnou za právní zastoupení v restitučních věcech. V průběhu řízení žalovaný zemřel a jeho procesní nástupkyní se stala jeho manželka L.M., která protinávrhem uplatnila nárok na zaplacení částky 371.980,- Kč s 3% úrokem, jako nájemné za dům v P., v majetku žalovaného, které bylo poukazováno na účet navrhovatele a ten je celé nepředal žalovanému. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 7. 9. 1998, čj. 8 C 117/97-131, žalobu na zaplacení částky 338.203,- Kč s 3% úrokem zamítl a stanovil navrhovateli povinnost zaplatit žalované částku 371.980,- Kč s 3% úrokem do 14. 7. 1994 a s 16% úrokem do zaplacení. Rovněž rozhodl nákladech řízení.
Uvedený rozsudek napadl navrhovatel odvoláním, na jehož základě Městský soud v Praze, jako soud odvolací, usnesením ze dne 25. 2. 1999, čj. 22 Co 28/99-161, rozsudek soudu I. stupně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Zároveň zavázal soud I. stupně k provedení dalších důkazů.
Následně Obvodní soud pro Prahu 4 provedl další důkazy a dne 8. 12. 1999, rozsudkem, čj. 8 C 117/94-202, žalobu opět zamítl a stanovil navrhovateli povinnost zaplatit žalované částku 371.980,- Kč s 3% úrokem do 14. 7. 1994 a s 16% úrokem do zaplacení. Rovněž rozhodl nákladech řízení. V odůvodnění uvedl, že žalobce v řízení neprokázal, že mezi ním a původním žalovaným došlo k uzavření dohody o smluvní odměně advokáta. Nepochybně došlo k uzavření dohody o právním zastupování ve věci restituce domu v P., mobiliáře a zámku H. Vzhledem k tomu, že nebyla prokázána dohoda o smluvní odměně advokáta, posuzoval soud otázku odměny podle §13 a §14 vyhl. č. 270/1990 Sb. Soud vycházel ze skutečnosti, že žalobce nedoložil počty a druhy jednotlivých úkonů, které učinil. Naproti tomu bylo prokázáno, že na účet žalobce bylo poukázáno nájemné za pronájem domu v P., ze kterého žalobce poukázal původnímu žalovanému jen část a zbytek si ponechal.
Rozsudek napadl navrhovatel odvoláním, ve kterém polemizoval se závěry soudu I. stupně.
Městský soud v Praze, jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. 11. 2000, čj. 11 Co 171/2000-234, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Rozsudek odůvodnil tím, že podle §120 odst. 1 občanského osudního řádu (dále jen "o.s.ř.") jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Žalobce svou povinnost tvrzení splnil potud, že tvrdil, že se jedná o odměnu za právní zastoupení původního žalovaného v jeho restitučních věcech. Toto tvrzení však neobsahovalo základní požadavky i nejběžnějšího vyúčtování, tj. např. údaj o tom kdy a který úkon žalobce v té které konkrétní věci pro žalovaného provedl. Pokud jde o protinávrh, ten byl jednoznačně prokázán listinným důkazem a žalobce ani po skutkové stránce protinávrh nepopíral.
Tento rozsudek napadl navrhovatel dovoláním, které Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 26. 9. 2001, čj. 33 Odo 524/2001-281, odmítl.
Rozsudek Městského soudu v Praze napadl navrhovatel včas i návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti. V ní popisoval obsáhle celou situaci předcházející podání žaloby k obecnému soudu. Dále uvedl, že soud I. stupně ztratil doklad s navrhovatelovým vyúčtováním, změnil obsah navrhovatelova nároku, disponoval s návrhem co do splatnosti nároku. Navrhovatel předal soudu balík dokumentace, která měla dokázat provedené úkony. Soud však žádný z předaných dokumentů nepoužil. Uvedeným postupem měly soudy porušit navrhovatelova základní práva daná mu čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 3, čl. 10 odst. 1, čl. 17 odst. 3 čl. 36 odst. 1 a 3, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Navrhoval proto, aby Ústavní soud napadený rozsudek Městského osudu v Praze zrušil. Zároveň navrhoval, aby odložil vykonatelnost tohoto rozhodnutí.
Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve vyjádření ze dne 15. 5. 2001 odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a navrhl, aby Ústavní soud návrh zamítl.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, jen opakují argumenty, kterými se zabýval obecný soud a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádal.
Navrhovatel namítá, že postupem obecných soudů bylo zasaženo do řady jeho základních práv. K namítanému porušení čl. 1 Listiny je třeba uvést, že tento článek charakterizuje rovnost lidí v důstojnosti i právech. Charakterizuje základní práva a svobody jako nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. Napadeným rozhodnutím Městského soudu nebylo do uvedených principů nikterak zasaženo. Soud svým rozhodnutím neporušil podle přesvědčení Ústavního soudu rovnost účastníků řízení v právech. Pokud navrhovatel namítá porušení čl. 2 odst. 2 Listiny, ani tu Ústavní soud neshledal porušení jeho základních práv. Soudy postupovaly v intencích o.s.ř., postupovaly tedy způsobem, který zákon stanoví. Pokud jde o namítané porušení čl. 3 odst. 3 Listiny, z návrhu není zřejmé čím a jak by měla být navrhovateli způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod. Ze skutečnosti, že jeho návrhu nebylo vyhověno, nelze na způsobení takové újmy usuzovat. Podle čl. 10 odst. 1 Listiny, jehož porušení navrhovatel rovněž namítal, má každý právo aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. Jestliže soudy postupovaly v řízení v intencích o.s.ř., nepřekročily tím ústavní rámec svého rozhodování a ze spisového materiálu nevyplývá, že by jakkoli zasáhly uvedená základní práva. Čl. 17 odst. 3 Listiny stanoví, že cenzura je nepřípustná. Nepřípustnost cenzury je zařazena v Listině systematicky do politických práv. Cenzurou se rozumí cenzura veřejných projevů, ale i cenzura knih, veřejných mluvených projevů, policejní dozor na schůzích apod. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím Městského soudu bylo jakkoli zasaženo do tohoto navrhovatelova základního politického práva. K namítanému porušení čl. 36 odst. 1 a 3, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 Listiny, tedy k článkům stanovícím právo na spravedlivý proces, které je jádrem ústavního sporu, Ústavní soud konstatoval, že ani tu neshledal porušení navrhovatelových základních práv. Soudy se jeho věcí zabývaly ve veřejném jednání, prováděly navržené důkazy a vyvozovaly z nich příslušné právní závěry. Postupovaly přitom v intencích §132 o.s.ř. a své závěry náležitě zdůvodnily. Ze spisového materiálu vyplývá, že navrhovatel v soudním řízení předložil řadu dokladů o své činnosti, neprokázal však své zásadní tvrzení o tom, že sjednal s původním žalovaným smluvní odměnu za právní zastupování. Jestliže soudy v takovém případě posuzovaly jeho nárok na palmární odměnu podle obecně platných předpisů, postupovaly v rámci zákona. Je třeba přisvědčit Městskému soudu v Praze, že navrhovatel nedoložil i nejběžnějšího vyúčtování, tj. údaj o tom, kdy a který úkon žalobce v té které konkrétní věci pro žalovaného provedl. Je zřejmé, že navrhovatel pro původního žalovaného vykonal řadu úkonů, takovou činnost je však třeba právními předpisy předvídaným způsobem vyúčtovat, což navrhovatel neprovedl. Kromě toho řadu úkonů provedl znalec G. Navrhovatel tedy neunesl ve sporu důkazní břemeno, na což také obecné soudy ve svých rozhodnutích odpovídajícím způsobem poukázaly.
Pokud jde o protinávrh, ten naopak byl jednoznačně prokázán listinným důkazem a žalobce ani po skutkové stránce protinávrh nepopíral. Nelze tedy za daných okolností soudu vyčítat, že přiznal navrhovateli jen náklady za řádně doložené a vyúčtované úkony.
S poukazem na uvedené neshledal ústavní soud ani důvod k tomu, aby rozhodl o návrhu na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2000, čj. 11 Co 171/2000-234, nebylo zasaženo do základních práv navrhovatele, daných mu ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy a nezbylo mu než návrh podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2001
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu