ECLI:CZ:US:2001:3.US.203.01
sp. zn. III. ÚS 203/01
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti podaným R.K., zast. JUDr. P.H., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 2 To 207/2000, ze dne 6. 2. 2001, za vedlejší účasti VSZ, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podaným návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti se navrhovatel domáhá zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 2 To 207/2000, ze dne 6. 2. 2001 s tím, že jeho vydáním byla zasažena ústavně mu zaručená jeho základní práva obsažená v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále Listina), jakož i čl. 14 odst. Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále Pakt) i v čl. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále Úmluva).
Ze spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 10 T 21/99, Ústavní soud zjistil, že navrhovatel byl rozsudkem téhož soudu, č.j. 10 T 21/99-661, ze dne 26. 10. 2000, uznán vinným také pokusem k trestnému činu vraždy dle §8 odst. 1 a k §219 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona (dále tr. zák.) a byl odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 13 roků. Skutkově šlo o to, že dne 11. 4. 1999, poté co byl vyrušen při krádeži v kanceláři U., V.B., který jej zadržel a chtěl předat polici, vyhrožoval mu (pokud ho nepustí) zabitím a pak jej opakovaně (8x) udeřil mačetou do hlavy. V.B. se podařilo navrhovateli mačetu vytrhnout a odhodit ji, pokoušel se navrhovatele i poté přivést k budově blízkého nádraží, což se mu však nepodařilo. V důsledku četných sečných ran poškozený utrpěl šok ze ztráty krve a k jeho smrti nedošlo pouze proto, že mu byla poskytnutá včasná a vysoce odborně specializovaná lékařská pomoc v nemocnici. Proti označenému rozhodnutí se navrhovatel odvolal a v důvodech svého odvolání poukázal na to, že soud I. stupně bezvýhradně věřil výpovědi poškozeného, poukazoval pouze na důkazy svědčící v jeho neprospěch, aniž by se důkladně zabýval subjektivní stránkou trestného činu pokusu vraždy (zaviněním). Poukázal i na své přesvědčení o zaujatosti soudu (s ohledem na to, že urazil předsedu senátu) a v této souvislosti i na odmítnutí jím navržených výslechů dvou svědků a v konečném důsledku i na nespravedlivý výrok o vině a takto i nespravedlivě uložený trest. Vrchní soud v Olomouci o podaném odvolání rozhodl usnesením, č.j. 2 To 207/2000-736, ze dne 6 2. 2001, kdy částečně zrušil napadený rozsudek stran náhrady škody (poškozená A.), když v ostatních výrocích ponechal napadený rozsudek nezměněn. V odůvodnění svého rozhodnutí podrobně popsal výhrady (námitky) navrhovatele vůči rozsudku nalézacího soudu, aby konstatoval, že ty nejsou důvodné. Uvedl, že věcí se nalézací soud zabýval opakovaně (poté co předchozí rozsudek byl zrušen a věc vrácena soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí), když je zřejmé, že vytýkané vady byly v dalším dokazování nalézacím soudem odstraněny. Dovodil, že dokazování bylo vedeno rozsahem i kvalitou tak, že umožnilo soudu odpovědně rozhodnout, když se zevrubněji zabýval i důkazy, které měly svědčit navrhovateli, včetně vysvětlení proč některým důkazům neuvěřil. Poukázal na výpovědi klíčových svědků, zajištění věcných důkazů i expertíz jim věnovaných. S poukazem na výpovědi svědků z okruhu navrhovatele a skutečností z nich zjevně plynoucích dovodil nepotřebnost výslechu dalších, byť navržených navrhovatelem. Poukázal i na četnost zranění poškozeného ve vztahu k nepatrnému zranění navrhovatele, a to ve vztahu k úvahám o potyčce mezi oběma a míře užitého násilí. Odvolací soud potom konstatoval, že správnosti skutkových zjištění odpovídá i právní kvalifikace jednání navrhovatele, včetně vyjádřeného typu zavinění a vysvětlil i své úvahy ve vztahu k uloženému trestu.
Proti uvedenému rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci podal navrhovatel návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, v rámci kterého v zásadě opakoval svou argumentaci uplatněnou v řízení před obecnými soud. Polemizuje především s věrohodností výpovědi poškozeného, zejména dle jeho přesvědčení nedostatečně prokázaných skutečností ohledně samotného střetu, zahájení útoku a následné obrany. Konečně poukázal i na to, že obecnými soudy byl odmítnut jeho návrh na slyšení dalších dvou svědků a takto nebyla věc objasněna v potřebném rozsahu a tedy bylo zasaženo jeho právo na spravedlivý proces. Má za to, že v provedeném řízení obecné soudy neměly k dispozici zejména takové důkazy, které mohly jednoznačně dovodit jeho úmyslné zavinění ve vztahu k trestnému činu, jehož provedením byl posléze shledán vinným. Uzavřel, že v projednávané věci obecné soudy dospěly k právním závěrům, které jsou v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními. Přijetím napadeného rozhodnutí, jakož i postupem, který mu předcházel má za to, že byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny), porušení zásady prezumpce neviny a práva na obhajobu (čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 14 odst. 2 Paktu a čl. 1 a čl. 2 Úmluvy). S poukazem na uvedené potom navrhl označené usnesení Vrchního soudu v Olomouci zrušit.
Na žádost Ústavního soudu se k věci vyjádřil Vrchní soud Olomouc, jako účastník řízení. V něm uvedl, že navrhovatel poukázal na zamítnutí svého důkazního návrhu (výslech dvou svědků) a v tomto směru Vrchní soud v Olomouci odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí obou obecných soudu, ve kterých je pečlivě vysvětleno, proč nebylo důkazním návrhům vyhověno. Opakoval ve svém vyjádření, že provedení zmíněných důkazů s ohledem na spolehlivě zjištěný skutkový děj by přesahovalo meze ust. §2 odst. 5 trestního řádu. S poukazem na uvedené má podaný návrh za nedůvodný a navrhl jej odmítnout.
K projednávané věci se jako vedlejší účastník vyjádřilo VSZ s tím, že v postupu obecných soudů nelze spatřovat porušení práv navrhovatele na obhajobu či spravedlivý proces, když dokazování ve věci i hodnocení provedených důkazů bylo konáno v souladu s trestním řádem, kdy zejména i odvolací soud přesvědčivě vyložil, proč nepokládal za nutné provést výslech svědků požadovaný navrhovatelem.
Vycházeje ze spisového materiálu, který byl v projednávané věci pořízen, argumentace navrhovatele, vyjádření účastníka řízení i účastníka vedlejšího, dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. Na tomto místě je nutno uvést, že to právě a jenom hledisko ústavněprávní, které jako jediné zakládá ingerenci Ústavního soudu do jurisdikční činnosti soudů obecných. Z tohoto pohledu pak zjistil, že ty ve své rozhodovací činnosti postupovaly ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a také s odpovídajícím ustanovením Paktu, a to i s těmi na které poukázal navrhovatel. V této souvislosti je potřebné uvést, že namítané čl. 1 a čl. 2 Úmluvy zjevnou souvislost s projednávanou věcí nemají, když článek 1 má proklamativní, obecný charakter, čl. 2 hovoří o právu na život, když z tohoto hlediska souvislost s podaným návrhem zjevně chybí. Z hlediska dalších námitek obsažených v podaném návrhu je na místě uvést, že dle přesvědčení Ústavního soudu bylo dokazování vedeno způsobem (a to i co do jeho rozsahu), který odpovídal příslušnému procesnímu předpisu (trestnímu řádu). Spolehlivě zjištěný skutkový stav pak poskytl potřebný základ pro odpovídající právní závěry, ke kterým posléze obecný soud dospěl. Tvrzení navrhovatele o extrémním rozporu mezi provedeným dokazování a z něj vyvozenými právními závěry neodpovídá realitě, a proto Ústavní soud tuto námitku nemohl akceptovat. Není totiž žádného důvodu pokládat zjištění učiněná obecnými soudy (skutková i právní) za nepřiléhavá, nezákonná či dokonce protiústavní. V tomto směru lze odkázat zejména i na odůvodnění napadeného rozhodnutí II. stupně. Z naznačeného pohledu při takto obecnými soudy shledaném výroku o vině, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do trestu, který byl navrhovateli uložen. Z uvedeného tak nelze než uzavřít, že k namítanému porušení základních práv či svobod (i navrhovatelem označených) v projednávané věci nedošlo, kdy principy práva na spravedlivý proces, jeho obhajobu i zásada prezumpce neviny byly obecnými soudy respektovány.
S poukazem na uvedené pak Ústavnímu soudu nezbylo než podaný návrh, jako zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2001
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu