ECLI:CZ:US:2001:3.US.204.2000
sp. zn. III. ÚS 204/2000
Usnesení
III. ÚS 204/2000
Ústavní soud rozhodl dne 22. března 2001, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera, soudců JUDr. Vlastimila Ševčíka a JUDr. Vladimíra Jurky, ve věci ústavní stížnosti společnosti D., a. s, zastoupené JUDr. V. H., CSc., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. ledna 2000, č. j. 29 Ca 214/99-19, rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 19. srpna 1999, č. j. 4526-1/99/FŘ/140, a Finančního úřadu v Uherském Hradišti ze dne 19. února 1999, sp. zn. 26368/99/336913/0761, a ze dne 11. května 1999, sp. zn. 71564/99/336961/2807, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelka, která se domáhala zrušení výše citovaných rozhodnutí vydaných ve věci placení daní, navrhla, aby Ústavní soud zrušil ustanovení §13b odst. 2 zákona o dani z nemovitosti č. 338/1992, ve znění pozdějších předpisů. Vyjádřila přesvědčení, že finanční orgány, které rozhodly o započtení daňového přeplatku na nedoplatek na dani z nemovitosti, kterého si stěžovatel nebyl vědom a který vznikl za rok 1993 až 1997 u původního daňového dlužníka, tj. u Zemědělského družstva D., porušily svým postupem čl. 2, odst. 2, čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Vzhledem k tomu, že Krajský soud v Brně řízení o podané žalobě, napadající rozhodnutí finančních orgánů, zastavil, cítí se jeho rozhodnutím dotčena na právech, zaručených čl. 36 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv. Pokud jde o znění §13b odst. 2 zák. č. 338/1992 Sb., upravující přechod daňové povinnosti původního vlastníka nemovitosti na majitele nového v případě, že původní vlastník daň ke dni převodu nemovitosti nevyrovná, stěžovatelka je označila za ustanovení, které je v rozporu s čl. 1 Listiny základních práv a svobod, poněvadž jeho aplikace narušuje rovnost v právech.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Lze ji podat ve lhůtě 60 dnů, přičemž tato počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. ledna 2000 zásah do práv, kterých se stěžovatelka v návrhu směřujícím proti tomuto rozhodnutí dovolává, shledán nebyl. Označený soud, který zastavil řízení o žalobě stěžovatelky, postupoval a rozhodl v souladu s ustanovením §248 odst. 2 písm. e) a §250d odst. 3 občanského soudního řádu a důvodně také dospěl k přesvědčení, že napadená rozhodnutí správního orgánu mají svůj základ jen v procesním právu, když jejich vydáním nedochází k žádným změnám z hlediska práva hmotného. Je třeba uvést, že soud se v odůvodnění svého usnesení, i přesto, že řízení zastavil, vypořádal s námitkami žalobkyně, vyčerpávajícím způsobem vyložil obsah §64 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podle něhož postupoval správce daně při započtení daňového přeplatku na daňový nedoplatek
S ohledem na výše uvedené byl návrh napadající rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 10. ledna 2000, č. j. 29 Ca 214/99-19, jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Pokud jde o návrh, směřující proti rozhodnutím správních orgánů, zde je důvod k odmítnutí dán dle §43 odst. 1 písm. b) citovaného zákona, když od doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně tvrzeného práva stěžovatelce poskytuje (přičemž za takový nelze považovat žalobu u soudu), uplynula již lhůta vyplývající z §72 odst. 2 zák. o Ústavním soudu. Pro podání návrhu na zrušení části zákona č. 338/1992 Sb., není stěžovatelka oprávněnou ve smyslu §74, §64 odst. 1 písm. d) a §43 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, konečně pak §13b odst. 2 zák. č. 338/1992 byl již zrušen zák. č. 65/2000 Sb.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2001