ECLI:CZ:US:2001:3.US.22.01
sp. zn. III. ÚS 22/01
Usnesení
III. ÚS 22/01
Ústavní soud rozhodl dne 12. června 2001, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera, soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka, ve věci ústavní stížnosti V.B., zastoupené JUDr. M.P., za účasti vedlejšího účastníka FŘ, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. září 2000, č. j. 30 Ca 218/98-31, a rozhodnutí FŘ ze dne 9. září 1998, č. j. 4272a/98/FŘ/130, o vyměření daně z přidané hodnoty, a o návrhu uložit vedlejšímu účastníku povinnost uhradit stěžovatelce náklady řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelka se řádně podanou ústavní stížností domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. září 2000, č. j. 30 Ca 218/98-31, rozhodnutí FŘ ze dne 9. září 1998, č. j. 4272a/98/FŘ/130, o vyměření daně z přidané hodnoty, a navrhuje uložit vedlejšímu účastníku povinnost uhradit jí náklady řízení. Ústavní stížnost odůvodňuje tím, že podle jejího přesvědčení jak soud, tak i finanční orgány rozhodly v rozporu s čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka dotčení na uvedených základních právech a svobodách odvíjí od vytýkané protiústavní interpretace a aplikace ustanovení čl. II bodu 2 zák. č. 208/1997 Sb., jímž byl novelizován zák. č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, týkajícího se podmínek uplatnění odpočtu daně z přidané hodnoty a §41 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů.
Za účelem posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal jak spis Krajského soudu v Brně sp. zn. 30 Ca 218/98, tak i spis FŘ k rozhodnutí č. j. 4272a/98/FŘ/130. FŘ spolu s předložením předmětného spisu Ústavnímu soudu zaslalo i vyjádření k obsahu ústavní stížnosti, v němž v zásadě opakuje rozhodovací důvody finančních orgánů jakož i krajského soudu.
Dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.
Krajský soud v Brně při posuzování předmětné věci plně respektoval všechny kautely plynoucí z ustanovení části páté hlavy druhé o. s. ř., respektoval příslušná procesní ustanovení, vycházel ze smyslu a účelu příslušných ustanovení zákona o dani z přidané hodnoty a zákona o správě daní poplatků, ve svém právním názoru k interpretaci čl. II bodu 2 zák. č. 208/1997 Sb., a §41 a 46 zák. č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nevybočil z rámce konstantní judikatury obecných soudů, a konečně svoje rozhodnutí řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil, přičemž reagoval na argumentaci, jež je shodná s obsahem ústavní stížnosti. Napadeným rozhodnutím tudíž neporušil ani zákaz libovůle (čl. 2 odst. 3, 4 Ústavy, čl. 2 odst. 2, 3 a čl. 11 odst. 5 Listiny) ani základní práva na řádný proces (čl. 36 a násl. Listiny).
Z těchto důvodů nutno posuzovat návrh stěžovatelky na zrušení v ústavní stížnosti napadených rozhodnutí za zjevně neopodstatněný, čímž byl naplněn důvod jeho odmítnutí podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Odmítnutí ústavní stížnosti z důvodu zjevné neopodstatněnosti je takovým výsledkem řízení před Ústavním soudem, jenž zakládá důvod zjevné neopodstatněnosti i s ní spojeného návrhu na náhradu nákladů řízení dle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2001