ECLI:CZ:US:2001:3.US.245.01
sp. zn. III. ÚS 245/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti podaného R.L., zast. JUDr. T.S., proti usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 4 To 95/2000, ze dne 14. 12. 2000, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 3 T 5/2000, ze dne 30. 8. 2000, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti podaným dne 23. 4. 2001 navrhovatel brojí proti usnesení Vrchního soudu v Praze, č.j. 4 To 95/2000-576, ze dne 14. 12. 2000, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání do rozsudku Krajského soudu v Plzni, č.j. 3 T 5/2000-530, ze dne 30. 8. 2000. To s tím, že uvedenými rozhodnutími obou označených obecných soudů a postupem jim předcházejícím došlo k zásahu do navrhovatelových ústavních práv, a to především porušením čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních (nesprávně uvedeno občanských) práv a svobod (dále Listina) a v této souvislosti i k porušení jeho práva dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech (správně ovšem Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), souhrnně tedy práva na spravedlivý proces.
Ze spisového materiálu obsaženého ve spisu Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 3 T 5/2000, Ústavní soud zjistil, že navrhovatel byl uznán vinným trestným činem podvodu dle §250 odst. 1, 4 trestního zákona (dále tr. zák.) a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody spolu s trestem zákazu činností. Skutkově šlo o to, že jako soukromý podnikatel odebral ve dnech 28. 8., 1. 9. a 6. 9. 1998 od společnosti K., motorovou naftu v hodnotě 4.756.485,- Kč na základě kupní smlouvy ze dne 18. 8. 1998, přičemž v této souvislosti celkem tři vystavené faktury neuhradil nejenom v době splatnosti, ale vůbec, když pouze zčásti uhradil fakturu první. Celkově do doby rozhodování soudů tak neuhradil společnosti K., částku 3.856.485,- Kč. Přitom v době uzavírání shora označené kupní smlouvy měl vědět, že prostředky na zaplacení dle podmínek ve smlouvě uvedených nemá, a to i s ohledem na své dluhy vůči jiným společnostem ve výši 5.000.000,- Kč. Aby dosáhl prodeje zboží od společnosti K. vypsal dne 20. 8. 1998 směnku, kterou se zavázal zaplatit na řad této společnosti částku 7.000.000,- Kč, Směnka však nebyla kryta jeho majetkem tak, aby mohla být na požádání proplacena. Soud I. stupně z obsáhle provedeného dokazování (jeho rozsah ani nebyl navrhovatelem zpochybňován) dovodil, že skutková zjištění ve věci učiněná je nutno kvalifikovat jako trestný čin podvodu dle §250 odst. 1, 4 tr. zák. Tímto trestným činem jej také uznal vinným, když dospěl k závěru, že úmyslně uvedl společnost K., (její pracovníky) v omyl a to tím, že dodané zboží uhradí ve lhůtě splatnosti faktur, i když věděl, že tak nebude schopen učinit pro svou insolventnost a dluhy z předchozí své (obchodní) činnosti. Stejné skutečnosti potom shledal i stran vystavené směnky. V odůvodnění svého odvolání do citovaného rozhodnutí navrhovatel především dozoval absenci důkazu, který by svědčil, že jednal úmyslně a nebyla tak naplněna subjektivní stránka jeho jednání. V této souvislosti poukazoval na to, že v rozhodné době držel značný majetek, jehož případným prodejem bylo možné uhradit pohledávku společnosti K., poukázal i v tomto směru na vyhotovenou směnku. Poukázal na zhoršení své ekonomické situace v kritické době, a to i postupem jiné firmy, se kterou obchodoval (S.,) spočívající ve zkrácení sjednané doby splatnosti dodávek. Zvýraznil i svou celkovou podnikatelskou činnost, kdy právě i obchodováním s naftou se snažil získat prostředky k uhrazení dluhu. Svou snahu v tomto směru prokazoval i zaplacením části první faktury vystavené společností K. Poukázal i na neplnění citované smlouvy touto společností stran splatnosti jednotlivých faktur a v té souvislosti přerušení dodávek pohonných hmot. Uzavřel, že přes své minimálně problematické hospodaření se dostal do obtížné finanční situace z čehož ovšem, s ohledem na řečené, nelze ještě dovodit jeho podvodný úmysl, jak k němu posléze dospěl nalézací soud.
O podaném odvolání rozhodoval Vrchní soud v Praze, který podle §256 trestního řádu odvolání navrhovatele usnesením, č.j. 4 To 95/200-576, ze dne 14. 12. 2000 zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na důkazy provedené v řízení před soudem I. stupně, kterými bylo prokázáno i zavinění navrhovatele, tedy tzv. podvodný úmysl. Vzal na nepochybné, že v době uzavření kupní smlouvy se společností K. o odběru nafty neměl na zaplacení potřebné finanční prostředky, ale naopak měl dluh u další společnosti, který uhrazoval (byť zčásti) i prodejem nafty od společnosti K. Poukázal v této souvislosti na prostředky v té době získané od společnosti S. (přes 2.955.000,- Kč), které však na placení úhrad za dodávky společnosti K. z valné části neužil. Jednání navrhovatele s ohledem na uvedené pak v dané věci kvalifikoval jako jednání v přímém úmyslu [§4 písm. a) tr. zák]. Odmítl i obhajobu navrhovatele, který poukázal na přerušení dodávek od společnosti K. a z toho plynoucí ekonomické problémy navrhovatele. Zdůraznil obsah citované kupní smlouvy se společností K., zejména závazek platit za odebrané zboží v dohodnutých lhůtách. V této souvislosti také poukázal na bezpředmětnost úvah navrhovatele, že by in eventum mohl zaplatit později, např. i tím, že by prodal svůj další majetek, když vzal za prokázané i další dluhy navrhovatele vzniklé při jeho ekonomické činnosti. Vyjádřil se i k předmětné směnce, kdy vzal za prokázané, že při hospodářské situaci navrhovatele by tento zjevně nemohl dostát svým závazkům na požádání. Za bezvýznamné pokládal i tvrzení navrhovatele o zkrácení lhůt splatnosti ze strany společnosti S., když bylo zřejmé, že v době uzavření kupní smlouvy se společností K. již byla hospodářské situace navrhovatele v takovém stavu, že musel vědět, že nebude schopen dostáti závazkům v citované smlouvě uvedeným.
V podaném návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem pak navrhovatel v zásadě opakoval svou argumentaci uplatněnou v řízení před soudy obecnými, kdy jejich postup pokládá za vybočení z principů spravedlivého procesu. Má za to, že obě rozhodnutí obecných soudů vykazují znaky libovůle, když nerespektují zákonem přikázanou povinnost svá rozhodnutí řádně odůvodnit (§134 odst. 2 tr.ř.), tedy dostatečně zřejmě vyložit z jakých důkazů a prokázaných skutečností vychází a na jakých procesních úvahách spočívá jejich hodnocení. Dle jeho názoru v dané věci se rozhodnutí soudu v jeho výrocích extrémně rozchází s provedenými důkazy, přičemž soudy nebyl akceptován jeho návrh na provedení znaleckého posudku, ve kterém by znalec přezkoumal účetnictví, peněžní toky a posoudil zda a kdy v daném případě bylo možné dlužné částky uhradit. V naznačeném postupu obecných soudů tak spatřuje zásah do jeho ústavních práv, a to porušením článku 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále Úmluva), podle kterých nelze nikoho zbavit svobody, jinak než podle zákona, kdy každý se může domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Z uvedených důvodů pak navrhl obě napadená rozhodnutí zrušit a současně odložit jejich vykonatelnost na dobu než Ústavní soud ve věci rozhodne.
Na vyžádání Ústavního soudu se k podanému návrhu vyjádřil dne 23. 5. 2001 Vrchní soud v Praze. Ve svém vyjádření poukázal na to, že návrh opakuje již námitky uplatněné v řízení před obecnými soudy. Má za to, že se s nimi soud vypořádal a v tomto směru odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, ve kterém bylo vysvětleno, jakými úvahami se soud při svém rozhodnutí řídil. Podaný návrh (ústavní stížnost) tak považuje za nedůvodný a navrhl jej odmítnout, případně zamítnout.
VSZ se svého postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem přípisem ze dne 17. 5. 2001 vzdalo.
Vycházeje z příslušného spisového materiálu, zejména i rozhodnutí obou obecných soudů, která jsou napadena, z argumentace uplatněné navrhovatelem i vyjádření dalšího účastníka řízení, dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. Je na místě připomenout, že je to právě jenom hledisko ústavněprávní, které zakládá případnou ingerenci Ústavního soudu do jurisdikční činnosti soudů obecných. Takto ústavní soud zjistil, že ty ve své rozhodovací činnosti nezasáhly do základních práv a svobod navrhovatele, a to ani v označených článcích Listiny či Úmluvy. Jádrem podaného návrhu jsou výhrady týkající se subjektivní stránky trestného činu podvodu (§250 tr. zák.), kdy navrhovatel dovozuje, že nebyl v dané věci prokázán úmysl v jeho jednání (ať už přímý či nepřímý), tedy obligatorní znak trestného činu, pro který byl navrhovatel shledán vinným. Podle přesvědčení Ústavního soudu byl provedeným dokazováním nepochybně zjištěno (a to v příslušných časových souvislostech), že navrhovatel v době uzavírání kupní smlouvy se společností K. musel vědět, že závazkům ze smlouvy plynoucím nebude schopen dostát, když stejně tak nepochybně znal svou vlastní hospodářskou situaci a finanční možnosti. Svým závazkům také nedostál, když zjevně porušil podmínky předmětné kupní smlouvy v jejím čl. 6 za okolností již vpředu uvedených. Je objektivní skutečností nesporně prokázanou, že ve třech případech od společnosti K. převzal zboží (motorovou naftu) ani jednou však příslušnou vystavenou fakturu (i s datem sjednané splatnosti) neuhradil a neučinil tak ke škodě uvedené společnosti do chvíle kdy věc byla projednána soudem. Tyto skutečnosti jsou nesporné, zřetelně plynou z provedeného dokazování a nic na tom nemění ani úvahy o možnostech či případných snahách navrhovatele zaplatit dodané zboží někdy v budoucnu, když ostatně i tyto úvahy se s ohledem na v kritické době finanční možnosti navrhovatele nejevily jako reálné. Podstatné jsou však právní závěry obecných soudů vztahující se k rozhodné době vymezené uzavřením uvedené kupní smlouvy, poskytnutých dodávek zboží prodávajícím a postupu navrhovatele v souvislosti s jejich placením. Mezi provedeným dokazováním obecnými soudy a hodnocením provedených důkazů nelze dle přesvědčení ústavního soudu nalézt rozpor, tím méně takový, který by bylo možné označit za extremní, tedy takový, který by představoval nejen postup (a rozhodnutí z něj plynoucí) za nezákonný, ale dokonce protiústavní. Shledané zavinění navrhovatele se tak nepochybně vztahuje na všechny skutečnosti, které jsou znakem skutkové podstaty označeného trestného činu. Konečně nelze akceptovat ani výhrady navrhovatele stran neprovedení jím navrhovaného důkazu, tedy znaleckého posudku z oboru ekonomiky, účetnictví. V tomto směru nelze než odkázat na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, ve kterém vysvětlil proč provedení takového důkazu pokládal za nedůvodné, když i ústavní soud je shodného názoru, jehož podstatou je přesvědčení, že důkazy provedenými bylo již možné odpovědně rozhodnout i o vině. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavních práv navrhovatele, a to ani jím přímo označených, nezbylo než podaný návrh jako zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout. S ohledem na uvedené potom ani nerozhodoval o požadovaném odkladu vykonatelnosti napadených rozhodnutí, když vycházel i ze zjištění, že výkon trestu byl navrhovateli usnesením Krajského soudu v Plzni, č.j. 3 T 5/2000-646, ze dne 13. 4. 2001, odložen na dobu šesti měsíců, když toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 1. 5. 2001.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2001
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu