ECLI:CZ:US:2001:3.US.257.01
sp. zn. III. ÚS 257/01
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele J.O., zastoupeného JUDr. J.B., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, č.j. 29 Co 480/2000-51, ze dne 11. 1. 2001, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal telefaxovým podáním dne 27. 4. 2001 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"). Návrh doplnil písemným podáním ze dne 30. 4. 2001, doručeným Ústavnímu soudu dne 2. 5. 2001. Návrh směřoval proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, č.j. 29 Co 480/2000-51, ze dne 11. 1. 2001, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Liberci, č.j. 22 C 2/99-28, ze dne 19. 7. 2000, jen potud, že žalovaný je povinen vyklidit byt a vyklizený odevzdat žalobkyni do 3 měsíců od právní moci rozsudku, jinak, zejména v meritu, věci byl rozsudek soudu I. stupně potvrzen. Podle názoru navrhovatele bylo předmětným rozsudkem porušeno jeho právo na spravedlivé a veřejné posouzení věci v přiměřené lhůtě nezávislým a nestranným orgánem, zakotvené v čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"). Návrh byl podán včas.
K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 22 C 2/99, vedený u Okresního soudu v Liberci. Ze spisu Ústavní soud zjistil, že navrhovatel měl v řízení před obecnými soudy postavení žalovaného proti němuž byla podána žaloba o vyklizení bytu. Ze spisu Ústavní soud dále zjistil, že po provedeném dokazování vycházel soud I. stupně ze zjištěného skutkového stavu, a to že žalovaný v předmětném bytě bydlel od roku 1988, když předtím bydlel ve vlastním domě v K. Dále obecný soud zjistil, že tento dům žalovaný s manželkou prodal a nevlastnímu synovi dal 30.000,- Kč, aby jim za ně sehnal byt. Dále obecný soud zjistil, že syn peníze použil k jiným účelům a nevrátil je, ale předmětný byt byl tomuto synovi přidělen S., na návrh PS jako jejich pracovníkovi s tím, že do bytu se nastěhují i rodiče (matka a nevlastní otec). Dále soud zjistil, že syn ujistil dne 1. 2. 1993 žalovaného, že v bytě bude moci bydlet do své smrti, avšak dne 16. 7. 1998 uzavřel se žalobkyní dohodu o převodu členských práv a povinností k předmětnému bytu, aniž ji informoval, že v bytě bydlí nevlastní otec. Dále soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného dne 17. 9. 1998 k podepsání nájemní smlouvy a úhradě nájemného. Žalovaný na výzvu nereagoval a odmítl i místo v pečovatelském domě. Na základě zjištěného skutkového stavu soud I. stupně dovodil, že žalovaný užívá byt, ve kterém měl právo bydlet jako spolubydlící člen rodiny, když původním nájemcem byl jeho nevlastní syn. Tím, že syn převedl členská práva a povinnosti na žalobkyni, s níž družstvo uzavřelo nájemní smlouvu, zanikl žalovanému právní důvod bydlení v předmětném bytě a pokud jej žalovaný nadále užívá, užívá ho bez právního důvodu. Soud I. stupně dále uvedl, že za těchto okolností nezbylo než žalobě vyhovět, protože nezáviděníhodnou situaci žalovaného nezpůsobila žalobkyně, ale syn žalovaného, který převedl byt, v němž otec bydlel na žalobkyni, aniž se ohlížel na zájmy otce, který mu spolu se zemřelou manželkou dal peníze původně za účelem zajištění bytu. Soud I. stupně proto ve věci rozhodl tak, že rozsudkem, č.j. 22 C 2/99-28, ze dne 19. 7. 2000, uložil žalovanému povinnost vyklidit předmětný družstevní byt do 15 dnů od právní moci rozhodnutí.
K odvolání žalovaného rozhodoval ve věci Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, který rozsudkem, č.j. 29 Co 480/2000-51, ze dne 11. 1. 2001, změnil rozsudek soudu I. stupně jen potud, že prodloužil lhůtu k vyklizení a předání vyklizeného bytu žalobkyni na 3 měsíce, avšak v meritu věci, tj. stanovení povinnosti žalovaného byt vyklidit, potvrdil rozsudek soudu I. stupně. V odůvodnění konstatoval, že soud I. stupně řádně zjistil skutkový stav, ze kterého i soud odvolací vycházel. Dále konstatoval, že nelze mít výhrady ani k právnímu posouzení věci. Zabýval se jednotlivými odvolacími námitkami, tj. posoudil namítaný nedostatek aktivní legitimace žalobkyně, platnost dohody o převodu členských práv a povinností k předmětnému družstevnímu bytu. Odvolací soud znovu posoudil právní důvod užívání bytu žalovaným a konstatoval, že převodem družstevního bytu ze syna na žalobkyni právní důvod užívání bytu zanikl, souhlas syna s tím, že žalovaný může bydlet v bytě až do smrti nezakládá právní důvod pro užívání bytu. Odvolací soud zkoumal možnost použití §3 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. V této otázce dospěl k závěru, že citované ustanovení nelze na danou věc aplikovat. Stejně tak jako nelze po žalobkyni spravedlivě požadovat, aby zajistila žalovanému přiměřenou bytovou náhradu. Vzhledem ke zdravotnímu stavu žalovaného pak odvolací soud prodloužil lhůtu ke splnění rozsudkem uložené povinnosti.
Proti rozsudku odvolací soudu podal navrhovatel ústavní stížnost, kterou se domáhal zrušení tohoto rozsudku, protože jím bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 37 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Porušení uvedeného práva spatřoval navrhovatel v tom, že v řízení před soudem I. stupně nebyl právně zastoupen a účinně se mohl hájit až v řízení odvolacím, kde uplatnil námitku neplatnosti dohody o převodu členských práv a povinností k družstevnímu bytu a nedostatek aktivní legitimace žalobkyně, avšak odvolací soud se nedostatečně vypořádal s jeho námitkami a jeho právní názor je tak nepřezkoumatelný. Ve stručné ústním odůvodnění rozsudku odvolací soud použil jiné údaje než v písemném vyhotovení tohoto rozhodnutí. Navrhovatel je přesvědčen, že právo na spravedlivý proces znamená nejen, že věc bude projednána veřejně a bude mít možnost se k věci vyjádřit, ale také, že příslušný soud přezkoumá souzenou věc spravedlivě v celém rozsahu a s vyjádřením stran se plně vypořádá. Navrhovatel uvedl, že nechce pouze polemizovat s právním názorem obou soudů, ale že se domáhá toho, aby soud své závěry předložil všechny a v přezkoumatelné podobě. Navrhovatel proto žádal, aby Ústavní soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a současně žádal, aby tento soud odložil vykonatelnost napadených rozsudků.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření i Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, který stručně uvedl, že v plném rozsahu odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku a na právní závěry v něm učiněné. Navrhl, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody, chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatel se dovolával ochrany svých základních práv zakotvených v Listině, Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Jádrem ústavní stížnosti, i když navrhovatel uvedl, že to není hlavním účelem jeho podání, je přesto nesouhlas s právním názorem obecných soudů, odvozeným ze zjištěného skutkového stavu. Ústavní soud však již mnohokrát konstatoval, že nesouhlas účastníka řízení s právním názorem, který obecné soudy zaujaly na základě zjištěného skutkového stavu, a neúspěch ve sporu samotném neznamená porušení práva na spravedlivý proces tak, jak je toto právo vymezeno v Listině i Úmluvě. V předmětné věci na základě přezkoumání spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy, zejména soud I. stupně postupoval uvážlivě při zjišťování skutkového stavu a zjistil ho také v dostatečném rozsahu, protože z něho vycházel i soud odvolací. Pokud jde o postup soudu I. stupně při hodnocení provedených důkazů a vyjádření právního názoru, Ústavní soud konstatoval, že obecný soud postupoval v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů tak, jak je stanovena v §132 občanského soudního řádu a právní závěry soudu jsou podloženy provedenými důkazy. Pokud jde o námitky proti rozhodnutí soudu odvolacího, je nutno konstatovat, že odvolací soud se vyslovenými námitkami zabýval, řádně je přezkoumal a také jím vyslovený právní závěr je podložen skutkovými zjištěními. V předmětné věci nemohl Ústavní soud tak obecným soudům vytýkat porušení práva navrhovatele na spravedlivý proces, i když je zřejmé, že navrhovatel v této věci doplatil na důvěru ve svého nevlastního syna.
Vzhledem k uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2001
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu