ECLI:CZ:US:2001:3.US.284.01
sp. zn. III. ÚS 284/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti S.K., zast. JUDr. R.V., proti usnesení Krajského soudu v Praze, č.j. 13 To 137/2001-46, ze dne 3. 4. 2001, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Kladně, č.j. 6 Pp 448/2000-31, ze dne 5. 3. 2001, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti podaným dne 9. 5. 2001 se navrhovatel domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Praze, č.j. 13 To 137/2001-46, ze dne 3. 4. 2001, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Kladně, č.j. Pp 448/2000-31. To proto, že jejich vydáním mělo být zasaženo jeho základní právo na spravedlivý proces.
Uvedeným usnesením Okresního soudu v Kladně byla podle §61 odst. 1 trestního zákona (dále tr.zák.) zamítnuta žádost navrhovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 4 T 43/97, ze dne 30. 9. 1999 a trestním příkazem Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. 2 T 26/2000, ze dne 15. 12. 2000. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí plyne, že okresní soud vycházel ze zpráv věznice o výkonu trestu navrhovatele, ze kterých nelze zatím dovodit, zda se jedná o známky polepšení nebo přizpůsobení se výkonu trestu, ve kterém odsouzený není poprvé. Poukázal také na to, že navrhovatel byl v minulosti ve výkonu trestu odnětí svobody, byl také již podmíněně propuštěn, když tohoto dobrodiní zákona nevyužil, neboť se ve zkušební době znovu dopustil úmyslné trestné činnosti. Takto dovodil, že charakter osoby navrhovatele je takový (s ohledem na uvedené), že jeho žádosti nelze vyhovět. O stížnosti proti uvedenému rozhodnutí podané navrhovatelem rozhodoval Krajský soud v Praze, který ji citovaným rozhodnutím zamítl, když se shodl s argumentací obsaženou v usnesení soudu prvého stupně.
V návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti brojí navrhovatel proti oběma uvedeným rozhodnutím s tím, že vykonal již polovinu uloženého trestu, ve kterém se choval slušně a ukázněně, byl také několikrát kázeňsky odměněn. Pokud tedy soudy přes uvedené jeho žádosti (s poukazem na předchozí odsouzení navrhovatele) nevyhověly, je za této situace jeho vzorné chování vlastně neúčinné. Dodal, že na svých předchozích odsouzeních přirozeně nemůže nic změnit a může se pouze vzorně chovat ve výkonu trestu. Takový náhled vede dle jeho názoru ke ztrátě motivace a je v rozporu s institutem podmíněného propuštění, jeho výchovnou funkcí. V postupu obecných soudů tak spatřuje zasažení svých základních práv ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (právo na spravedlivý proces) a proto navrhl obě citovaná rozhodnutí nálezem zrušit.
K věci se vyjádřil i Krajský soud v Praze, který uvedl, že navrhovatel v podstatě opakuje své námitky uplatněné v řízení před obecnými soudy a takto jde vlastně o další opravný prostředek, domáhající se změny meritorního rozhodnutí. Poukázal na to, že vznesenými výhradami se krajský soud zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil proč dle jeho přesvědčení navrhovatel podmínky pro jím požadovaný postup dle §61 odst. 1 písm. a) tr. zák. nesplnil. Tvrzení, že postupem obecných soudů došlo k porušení jeho ústavou zaručených občanských práv, považuje za liché a podaný návrh pokládá za zcela neopodstatněný s tím, že navrhl, aby tento byl dle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, odmítnut.
Vycházeje z postupu obecných soudů včetně napadených rozhodnutí, argumentace vedené navrhovatelem i vyjádření dalšího účastníka řízení dospěl ústavní soud k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. Z hlediska ústavněprávního, které jediné zakládá ingerenci Ústavního soudu do jurisdikční činnosti soudů obecných takto zjistil, že ty postupovaly ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod. I Ústavní soud nemá výhrad vůči závěrům, ke kterým obecné soudy v rámci projednávané věci dospěly a nelze než na ně opětovně odkázat. Smysl podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody totiž není v tom, aby za dobré chování (práci) ve výkonu trestu byl pachatel automaticky propuštěn po odpykání stanovené doby bez zřetele k účelu trestu. Je zapotřebí vzít v úvahu i samotný účel trestu (§23 tr. zák.), který obsahuje více komponentů, ke kterým soudy při svém rozhodování (i po podmíněném propuštění) musí přihlížet. Podstatou jejich úvah je potom v konečném důsledku důvodnost předpokladu, že odsouzený povede v budoucnu i na svobodě slušný život s minimalizací rizika jeho recidivy. Při tomto typu rozhodování musí mít soudy i na paměti okolnosti související s osobou odsouzeného, jeho vlastnosti, postoj ke společnosti, dosavadní jeho život i trestnou činnost. Z pohledu těchto úvah nemá Ústavní soud výhrady k napadeným rozhodnutím, když soudy se uvedenými skutečnostmi zabývaly komplexně, závěry ke kterým dospěly také vysvětlily a odůvodnily způsobem, který nelze pokládat za nezákonný, tím méně potom na neústavní. Porušení namítaných základních práv navrhovatele ústavní soud neshledal, a to ani z hledisek zásad charakterizujících spravedlivý proces.
S poukazem na uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo než podaný návrh dle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, odmítnout, jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2001
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu