ECLI:CZ:US:2001:3.US.293.01
sp. zn. III. ÚS 293/01
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka, o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatelů Ing. M.K. a J.K., oba zastoupeni JUDr. P.Č., směřujícímu proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 1996, čj. 19 Co 540/96-105, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2. 5. 1996, čj. 6 C 200/94-85 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2001, čj. 28 Ca 388/99-48, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelé podali dne 14. 5. 2001 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl Ústavnímu soudu doručen o den později. Předmětný návrh směřoval proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 1996, čj. 19 Co 540/96-105, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2. 5. 1996, čj. 6 C 200/94-85 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2001, čj. 28 Ca 388/99-48. Navrhovatelé tvrdili, že uvedenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jejich základní právo na ochranu vlastnictví zaručené čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces, dané čl. 36 odst. 2 Listiny.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že předmětem ústavní stížnosti jsou dvě relativně samostatná řízení: 1. řízení občanskoprávní a 2. řízení stavební (správní). Zabýval se proto každým z těchto řízení samostatně. Ve smyslu §35 a 75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), Ústavní soud nejdříve zkoumal, zda jsou dány podmínky řízení, za kterých může ve věci jednat.
Pokud jde o řízení občanskoprávní nutno uvést, že podle §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 10, sp.zn. 6 C 200/94, Ústavní soud zjistil, že ústavní stížností napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 1996, čj. 19 Co 540/96-105, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2. 5. 1996, čj. 6 C 200/94-85, byl doručen tehdejšímu právnímu zástupci navrhovatelů dne 27. 2. 1997. Ústavní stížnost byla podána dne 14. 5. 2001. Z toho vyplývá, že ústavní stížnost, napadající toto rozhodnutí, byla podána po lhůtě stanovené pro její podání zákonem. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než část návrhu týkající se rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 1996, čj. 19 Co 540/96-105, odmítnout podle §43 odst. 1 písmeno b) zákona o Ústavním soudu.
Pokud jde o řízení stavební (správní) v části týkající se usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2001, čj. 28 Ca 388/99-48, Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost byla podána včas a je z hlediska ust. §35 a §75 zákona o Ústavním soudu přípustná.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů
Ze spisu Městského soudu v Praze, sp.zn. 28 Ca 388/99, který si rovněž vyžádal, Ústavní soud zjistil, že návrhem ze dne 17. 9. 1992 se původní vlastníce nemovitostí - pozemku č. parc. 246 v k.ú. S., a obec P., zapsaných na LV č. 1170 (dále jen "předmětný pozemek") V.B. a D.K. domáhaly rozhodnutí o odstranění deseti garáží, které se na předmětném pozemku od roku 1976 nacházely. V průběhu správního řízení byl předmětný pozemek prodán dne 12. 10. 1993 navrhovatelům do podílového spoluvlastnictví. Ti pak podáním ze dne 30. 8. 1994 vyslovili souhlas se zahájením řízení o odstranění stavby. O.ú., stavební úřad, v průběhu správního řízení vydal několik rozhodnutí, která však byla vždy na základě odvolání zrušena. Posléze stavební úřad dne 10. 3. 1999 rozhodnutím, čj. 17/99/OST/stav/G/poz.246Str, žádost navrhovatelů odmítnul. Magistrát hl.m. pak k odvolání navrhovatelů dne 16. 11. 1999 rozhodnutím, čj. MHMP-36526/1999/VYS/Pz, změnil napadené rozhodnutí tak, že řízení zastavil. Rozhodnutí odůvodnil tím, že řízení bylo zahájeno v září 1992 a stavební úřad tedy musel v řízení postupovat podle tehdejšího znění stavebního zákona. Řízení bylo zahájeno z vlastního podnětu stavebního úřadu na základě upozornění právních předchůdců navrhovatelů. Odvolací orgán konstatoval, že má za to, že doručení původního stavebního povolení ze dne 5. 8. 1969 bylo všem tehdejším účastníkům řádně prokázáno a rozhodnutí tedy nabylo právní moci. Vycházel přitom z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10, čj. 6 C 2000/94, ze dne 2. 5. 1996, potvrzeného rozsudkem Městského soudu v Praze, čj. 19 Co 540/96-105, dne 13. 11. 1996, v nichž oba soudy shledaly, že SO, do kterého se dnešní majitelé garáží tehdy sdružili, bylo ve smyslu občanského zákoníka v tehdy platném znění nositelem právní subjektivity a mohlo tedy jako stavebník vystupovat samo a jeho jménem mohl jednat zvolený zástupce. Stavební úřad určil okruh účastníků stavebního řízení podle tehdy platných předpisů. Pokud nevzal za účastníky řízení vlastníky předmětného pozemku, kteří dali písemný souhlas se stavbou garáží, nebylo to v rozporu s tehdy platným stavebním zákonem. Podle §30 správního řádu pak konstatoval, že v mezidobí odpadly důvody řízení a proto je zastavil. Stavební povolení i kolaudační rozhodnutí, vztahující se k předmětným garážím, jsou pravomocné. Stavba byla kolaudována jako trvalá.
Toto rozhodnutí Magistrátu hl.m. napadli navrhovatelé správní žalobou. V ní namítali, že správní orgány nevyřešily otázku právního režimu určení okruhu účastníků řízení o povolení stavby předmětných garáží, kdo byl účastníkem tehdejšího stavebního řízení, za nesprávné pak považovali závěr stavebního úřadu o tom, že stavba byla povolen jako stavba trvalá.
Městský soud v Praze dne 7. 3. 2001 usnesením, čj. 28 Ca 388/99-48, řízení zastavil. Rozhodnutí odůvodnil tím, že řízení o odstranění stavby bylo zahájeno z vlastního podnětu stavebního úřadu a to na základě žádosti (upozornění) právních předchůdkyň navrhovatelů. Vzhledem k tomu, že v průběhu řízení správní orgán dospěl k závěru, že stavební povolení je pravomocné a že nejde o stavbu dočasnou, řízení zastavil, neboť odpadl důvod takového řízení. Na právním postavení žalobců se vydáním napadeného rozhodnutí nic neměnilo, neboť žalobci zakoupili zastavěný pozemek a jejich právní předchůdci dali ke stavbě předmětných garáží písemný souhlas. Spoluvlastníci pozemku, kteří nejsou vlastníky stavby, však nemají žádné subjektivní právo žádat ve stavebním řízení odstranění stavby, kterou nevlastní. V řízení zahájeném z podnětu stavebního úřadu tento úřad zjišťoval, zda jsou dány zákonné důvody pro odstranění stavby (§88 odst. 1 stavebního zákona). Vzhledem k tomu, že v průběhu správního řízení správní orgány dospěly k závěru, že stavební povolení je pravomocné a že nejde o stavbu dočasnou, v souladu s §30 správního řádu řízení zastavily. Napadené rozhodnutí nemá povahu rozhodnutí o právu či povinnosti žalobců, nemůže být předmětem přezkoumávání soudem a soud proto řízení podle §250d odst. 3 občanského soudního řádu zastavil.
Uvedené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2001, čj. 28 Ca 388/99-48, napadli navrhovatelé ústavní stížnosti. V ní namítali, že napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze bylo porušeno jejich základní právo na ochranu vlastnictví, dané čl. 11 Listiny. Dále namítali, že tímto rozhodnutím bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces a právo na přezkum správního rozhodnutí soudem, dané čl. 36 Listiny, když soud se odmítl zabývat věcně rozhodnutím, kterým měly být změněny jejich právní poměry. Především se pak měl soud zabývat otázkou právní moci stavebního povolení, které nebylo údajně navrhovatelům (respekt. jejich právním předchůdcům) řízení doručeno. Podle navrhovatelů Městský soud přehlédl i skutečnost, že podali proti rozhodnutí o povolení stavby v roce 1996 odvolání, o kterém dosud nebylo rozhodnuto.
Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve vyjádření ze dne 4. 7. 2001 poukázal na to, že na právním postavení stěžovatelů, kteří nabyli vlastnického práva k pozemkové parcele č. 246 v k.ú. S., obec P., která byla z části zastavěna stavbou deseti řadových garáží, se vydáním napadeného správního rozhodnutí nic nezměnilo. Stěžovatelé koupili částečně zastavěný pozemek a jsou stále vlastníky pozemku v tom stavu, jak jej nabyli. Právní předchůdci stěžovatelů, dřívější vlastníci předmětného pozemku, dali ke stavbě garáží písemný souhlas a nikdy nezpochybnili vydané stavební povolení.
Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, pak dospěl k závěru, že tato část návrhu je zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o namítané porušení čl. 11 Listiny, Ústavní soud nic takového neshledal. Správní orgány ani obecný soud se nezabývaly vlastnickým právem navrhovatelů k předmětnému pozemku. Předmětem sporu bylo, zda navrhovatelé mají právo požadovat odstranění staveb, které na pozemku byly zbudovány v minulosti. Jestliže soud dospěl k závěru, že stavby jsou na pozemku postaveny v souladu s platným právem a že navrhovatelům nepřísluší právo požadovat jejich odstranění, pak takovým rozhodnutím nebylo zasaženo do základního práva navrhovatelů, neboť k omezení tohoto práva došlo na základě vůle projevené právními předchůdci navrhovatelů.
Pokud jde o namítané porušení čl. 36 Listiny, z obsahu připojeného spisu Ústavní soud ověřil, že Městský soud v Praze přezkoumal správní žalobou napadené rozhodnutí Magistrátu hl.m. v souladu s příslušnými ustanoveními části páté hlavy druhé občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), upravující rozhodování o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů. V odůvodnění rozhodnutí pak uvedl, které skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. V mezích stanovených pro přezkoumávání správního rozhodnutí, založeného na principu kasačním, postupoval v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, obsaženou v ust. §132 o.s.ř., hodnotil důkazy každý jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a vyvodil z tohoto procesu odpovídající závěry.
Ústavní soud konstatoval, že porušení čl. 36 Listiny shledáno nebylo, neboť navrhovatel se obrátil na obecný soud, který zákonem předepsaným způsobem přezkoumal zákonnost napadeného rozhodnutí orgánu veřejné správy. Obsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že by jednotlivci bylo garantováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho právnímu názoru. Stejně tak nebylo shledáno (a navrhovatelem ani nijak specifikováno), že by navrhovateli, jako účastníku řízení, nebyla poskytnuta v řízení před soudem rovná práva či byla vůči němu uplatněna státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny. Jak bylo zjištěno, soud v řízení postupoval v souladu s ustanoveními hlavy druhé části páté Listiny a jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo než část návrhu, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2001, čj. 28 Ca 388/99-48, podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2001
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu