ECLI:CZ:US:2001:3.US.307.01
sp. zn. III. ÚS 307/01
Usnesení
III. ÚS 307/01
Ústavní soud rozhodl dne 7. června 2001, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera, soudců JUDr. Vlastimila Ševčíka a JUDr. Vladimíra Jurky, ve věci SÚ., zastoupeného JUDr. A.B., o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 2001, sp. zn. 29 Cdo 2894/99, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. června 1999, sp. zn. 13 Co 265/99, a Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. listopadu 1998, sp. zn. 15 C 38/96, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Návrhem, podaným dne 21. května 2001, se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí soudů a také zrušení ustanovení §202 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu. Uvedl, že podle jeho přesvědčení napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva, zaručená čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 věta první a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 4, čl. 90 a 96 Ústavy ČR. Poukázal na průběh řízení před soudem I. stupně, na výrok rozsudku, jímž byl nárok uplatněný proti prvnímu a čtvrtému žalovanému vyhrazen ke konečnému rozhodnutí, jakož i na to, že soud svým rozhodnutím vyloučil solidaritu na straně žalovaných. Odvolacímu soudu vytkl, že se s odvoláním v celém rozsahu nevypořádal, nezabýval se ani nečinností soudu, na kterou bylo poukázáno, a pokud jde o dovolací soud, ten podle jeho přesvědčení postup obou soudů nepřezkoumal a jejich nečinností se nezabýval.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Lze ji podat ve lhůtě 60 dnů, která počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§72 odst. 1 písm. a), odst. 2, §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu rozhodnutí, napadených ústavní stížností, zásah do práv, jichž se stěžovatel v návrhu dovolává, shledán nebyl. Výrokem usnesení Nejvyššího soudu ČR bylo důvodně a v souladu s §218 odst. 1 písm. b) a s §243b odst. 4 občanského soudního řádu odmítnuto dovolání, směřující proti rozhodnutí soudu II. stupně, jímž byl potvrzen výrok Obvodního soudu pro Prahu 1 o zamítnutí žaloby proti odpůrci 2) a 3) a rozhodnuto o jejich nákladech řízení. Je nepochybné, že žádný z těchto výroků se stěžovatele, jako žalovaného, netýkal a proto nebyl k podání dovolání vůči těmto rozhodnutím osobou oprávněnou, a to pak nelze ani v tomto rozsahu považovat za prostředek, který zákon k ochraně tvrzeného práva poskytuje. Za této situace pak ústavní stížnost směřující proti výroku ad. I. usnesení Nejvyššího soudu ČR, byla shledána zjevně neopodstatněnou a proti výrokům odvolacího soudu, označeným jako I., II. a III., s ohledem na datum doručení rozsudku (1. září 1999) a skutečnost, že k podání ústavní stížnosti došlo dne 21. května 2001 - za návrh, podaný po lhůtě k tomu stanovené [§43 odst. 2 písm. a) a odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Pokud jde o zamítnutí dovolání, jímž stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu, odmítající jeho opravný prostředek proti výroku, kterým soud I. stupně rozhodl, že o uplatněném nároku žalobce proti prvnímu a čtvrtému žalovanému rozhodne v rozsudku konečném, lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. února 2001, v němž se jmenovaný soud vypořádal s námitkami stěžovatele a vyčerpávajícím způsobem vyložil znění §152 odst. 2 občanského soudního řádu, umožňující aby soud rozhodl, je-li to účelné, jen o části projednávané věci, jak soud I. stupně také učinil.
Pro výše uvedené byl dán důvod k odmítnutí návrhu jako zjevně neopodstatněného [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
S ohledem na odmítnutí ústavní stížnosti není stěžovatel osobu oprávněnou k podání návrhu na zrušení části občanského soudního řádu [§74, §43 odst. 1 písm. c) cit. zákona].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. června 2001