ECLI:CZ:US:2001:3.US.317.01
sp. zn. III. ÚS 317/01
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka, o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatelů MUDr. R.H, a Doc. Ing. M.N., oba zastoupeni Prof. JUDr. P.H., směřujícím proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 3. 2001, čj. 26 Cdo 1900/99-108, ve spojení s rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 1999, čj. 19 Co 27/99-91 a Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 2. 1998, čj. 13 C 64/95-68, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelé podali dne 25. 5. 2001 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 28. 5. 2001. Předmětný návrh směřoval proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 3. 2001, čj. 26 Cdo 1900/99-108, ve spojení s rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 1999, čj. 19 Co 27/99-91 a Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 2. 1998, čj. 13 C 64/95-68. Navrhovatelé tvrdili, že jimi byla porušena jejich základní práva.
Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 6, sp.zn. 13 C 64/95, a z něj zjistil, že dne 8. 3. 1995 podali navrhovatelé žalobu o určení neexistence nájemního poměru, respekt. o přivolení k výpovědi z bytu na drese P., (dále jen "předmětný byt"). Obvodní soud pro Prahu 6 dne 21. 3. 1996 rozsudkem, čj. 13 C 64/95-26, žalobu zamítl. Navrhovatelé se proti uvedenému rozsudku odvolali a Městský soud v Praze dne 13. 1. 1997 usnesením, čj. 11 Co 365/96-47, rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Obvodní soud pro Prahu 6 následně dne 26. 2. 1998 rozsudkem, čj. 13 C 64/95-68, zastavil řízení v rozsahu určení s tím, že na žalovanou nepřešlo užívací právo k předmětnému bytu. Žalobu o přivolení k výpovědi z nájmu bytu zamítl. I tento rozsudek napadli navrhovatelé odvoláním, pokud šlo o žalobu v části, kterou se domáhali přivolení k výpovědi z nájmu. V něm především namítali, že skutková zjištění, provedená soudem, jsou v rozporu s provedenými důkazy. Městský soud v Praze dne 12. 2. 1999 rozsudkem, čj. 19 Co 24/99-91, rozsudek soudu I. stupně potvrdil a návrh na připuštění dovolání zamítl. V odůvodnění uvedl, že soud I. stupně měl pro zamítavý výrok dostatek skutkových zjištění a takto zjištěnému skutkovému stavu odpovídá i právní hodnocení nalézacím soudem provedené. Výpovědi z nájmu nepředcházela výstraha podle §71 odst. 1 písmeno c) občanského zákoníku, s upozorněním na následky, které nastanou, pokud nájemce výzvy neuposlechne. V řízení se neprokázalo, že by žalovaná poskytovala předmětný byt třetím osobám, ani že žalovaná má možnost jiného bydlení, když ateliér Ž., ve kterém se zdržuje, byl kolaudován jako taneční sál (od roku 1912). Uvedený rozsudek Městského soudu napadli navrhovatelé dovoláním. Argumentovali v něm zásadními právními otázkami, s nimiž se odvolací soud údajně nevypořádal. Nejvyšší soud ČR dne 7. 3. 2001 rozsudkem, čj. 26 Cdo 1900/99-108, dovolání zamítl. V odůvodnění uvedl, že dovolání připustil podle §239 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), nebylo však opodstatněné. Následně pak zaujal stanovisko k namítaným zásadním právním otázkám uvedeným v dovolání. Dospěl k závěru, že odvolací soud tyto otázky posoudil správně, v souladu s platným právem.
Tento rozsudek Nejvyššího soudu napadli navrhovatelé včas ústavní stížností, v níž namítali, že Nejvyšší soud vycházel z nesprávných premis a proto i závěry jím vyvozené jsou nesprávné; projevila se tu silná tendence ke zdůrazňování formálních hledisek oproti skutečné povaze věcí a v rozsudcích byla favorizována práva nájemnice. Tím mělo být porušeno základní právo navrhovatelů vlastnit majetek dané čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále mělo být porušeno základní právo na spravedlivý proces, neboť závěry rozsudků obecných soudů jsou v příkrém rozporu s provedenými důkazy, respekt. jsou činěny závěry ohledně okolností, které dokázány nebyly.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření ze dne 18. 6. 2001 poukázal na to, že v dovolacím řízení byla v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu přezkoumávána pouze správnost právního posouzení věci, nemohla být přezkoumávána správnost skutkových zjištění, z nichž odvolací soud při právním posouzení vycházel.
Ústavní soud, po prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný. Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, jen opakují argumenty, kterými se zabýval Nejvyšší soud a navrhovatelé se v podstatě domáhají, aby Ústavní soud sám provedl nové hodnocení důkazů a z toho vyvodil pro ně příznivější právní závěry. K namítanému porušení práva vlastnit majetek (čl. 11 Listiny) Ústavní soud konstatoval, že zamítnutím žaloby nebylo toto právo navrhovatelů nikterak zasaženo. Na vlastnickém právu k předmětným nemovitostem se rozsudkem nic nezměnilo, když předmětem sporu bylo přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu v souladu s příslušnými ustanoveními zákona, nikoliv otázky vlastnictví. Pokud jde o namítané porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny), ani tu neshledal Ústavní soud porušení tohoto základního práva. Navrhovatelům nebyla upřena možnost domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého soudu. Obecné soudy vedly řízení v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), zejména pak prováděly navržené důkazy a hodnotily každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti (§132 o.s.ř.). Z obsahu spisového materiálu a dokazování provedeného obecnými soudy podle přesvědčení Ústavního soudu nelze konstatovat výrazný (extrémní) rozpor mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením soudy, tedy takový, který by mohl založit pochyby či přímo porušení práva na spravedlivý proces, tak jak namítáno navrhovateli. Pokud jde o postup Nejvyššího soudu ČR, i ten postupoval v souladu s hlavou třetí čtvrté části o.s.ř. O dovolání rozhodoval podle znění o.s.ř. před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., posoudil všechny námitky navrhovatelů a své závěry, podle názoru Ústavního soudu přesvědčivě, v souladu s dosavadní judikaturou, zdůvodnil. Jestliže za této situace dospěl k závěru, že navrhovatelům se nepodařilo prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů zpochybnit závěry odvolacího soudu, postupoval ústavně konformním způsobem a v jeho postupu nelze spatřovat porušení práva na spravedlivý proces.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR nebylo zasaženo do základních práv navrhovatelů, daných jim ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy a nezbylo mu než návrh podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2001
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu