ECLI:CZ:US:2001:3.US.357.01
sp. zn. III. ÚS 357/01
Usnesení
III. ÚS 357/01
Ústavní soud rozhodl dne 12. července 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M., zastoupené JUDr. H.H., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. března 2001, čj. 29 Ca 130/99-26, rozhodnutí FŘ ze dne 25. února 1999, čj. FŘ-5234/98-120, a rozhodnutí F.ú. ze dne 26. června 1998, čj. 43438/98/298912/1467 - platební výměr č. 980000075, spolu s návrhem na zrušení ustanovení §31 odst. 5 a 6 a §50 odst. 5 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou dle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka pravomocné rozhodnutí obecného soudu (rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. března 2001, čj. 29 Ca 130/99-26) a spolu s ním také jemu předcházející rozhodnutí správních orgánů (FŘ ze dne
25. února 1999, čj. FŘ-5234/98-120, a F.ú. ze dne 26. června 1998, čj. 43438/98/298912/1467 - platební výměr č. 980000075) a tvrdila, že označené orgány veřejné moci svými rozhodnutími porušily jednak zákon (§31 odst. 5 a 6 a §50 odst. 5 zák. č. 337/1992 Sb.), jednak práva plynoucí z čl. 4 odst. 1 a z čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, jakož i její ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
Podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení označených práv došlo tím, že finanční úřady - stručně shrnuto - stěžovatelce vyměřily (dodatečným platebním výměrem) daň podle pomůcek, ačkoli pro takový postup ani co do takového způsobu vyměření daně ani co do její výše nebyly splněny zákonné podmínky. Podrobnou argumentací v meritu věci stěžovatelka vyvodila závěr o nezákonném rozhodnutí finančních úřadů, které přes její námitky a tvrzení "řádně nezkoumaly dodržení zákonných podmínek pro použití způsobu stanovení daně podle pomůcek" a nerespektovaly "omezení svého přezkumného oprávnění".
Obdobné námitky vznesla stěžovatelka i vůči rozhodnutí obecného soudu, který ve stěžovatelčině věci rozhodoval v režimu správního soudnictví a nadto mu vytknula, že ve svém (žalobu zamítavém) rozhodnutí se omezil "jen na formální podmínky" postupu finančních úřadů.
Protože zákonná ustanovení, o něž zejména finanční úřady svá rozhodnutí opřely "dávají správci daně neomezená oprávnění, nikoli jen v mezích zákona" a umožňují tak správci daně "neomezené oprávnění" vedoucí při rozhodování o výši daně k "nepřezkoumatelnému rozhodování o výši stanovené daně" a konečně také proto, že nemožnost přezkoumávat výši daně stanovené podle pomůcek je ve svých důsledcích výrazem libovůle orgánů veřejné moci, stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud svými nálezy zrušil jednak všechna jejich rozhodnutí, jak vpředu jsou označena, jednak ustanovení §31 odst. 5 a 6 a §50 odst. 5 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle skutkových zjištění z předchozích řízení, která stěžovatelka v odůvodnění ústavní stížnosti ani nenapadá, přistoupily finanční úřady k vyměření daně stěžovatelky podle pomůcek proto, že při závažných nedostatcích v jejím účetnictví zjištěných následnou kontrolou, přes výzvu a poučení stěžovatelka nepředložila finančnímu úřadu I. stupně jím požadované doklady (inventarizaci majetku a závazků, účetnictví, které bylo podkladem pro přiznání k dani apod.) a omezila se jen - při přepracovaném účetnictví - na vysvětlení příčin, které ke vzniku vytýkaných rozdílů a nedostatků vedly (ztráta původních dokladů jednatelem společnosti) s tím, že není schopna správci daně předložit původní účetnictví a nepřesnost výše doměřené daně odvodila bez přesvědčivých skutkových podkladů z "ideálních poměrových ukazatelů".
Za tohoto stavu, kdy Ústavnímu soudu ve smyslu jeho ustálené rozhodovací praxe nepřísluší přezkoumávat věcnou správnost či legalitu rozhodnutí orgánů veřejné moci (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další) a kdy stěžovatelka ignorovala výzvu správce daně k předložení inventarizace veškerého majetku a závazků, a zejména kdy správní orgán II. stupně v odůvodnění svého rozhodnutí (§47 zák. č. 71/1967 Sb.) podrobně vyložil důvody, které jej vedly k zamítnutí stěžovatelčina odvolání, nelze dospět k závěru, že správní orgány při vyměření daně stěžovatelce postupovaly v rozporu se zákonem a zejména že svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva, jichž se stěžovatelka dovolávala.
Nejiná situace je co do rozhodnutí obecného soudu, jímž byla stěžovatelčina žaloba zamítnuta (§250j odst. 1 o. s. ř.); v režimu správního soudnictví posuzoval tento soud v mezích zákonem stanovených zákonnost napadených správních rozhodnutí a také on své rozhodovací důvody podrobně v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil (§157 odst. 2 o.s. ř.), a to natolik úplně, že mu nelze ani z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) nic vytknout.
Obdobně neobstojí jen povšechně a v podstatě jen naznačená stěžovatelčina námitka stran neúplnosti řízení, dle níž se obecný soud "nezabýval skutkovou stránkou"; zde totiž stěžovatelka přehlíží - pokud měla na mysli důkaz výslechem bývalého jednatele její společnosti - že vznesený návrh v řízení před finančními úřady byl natolik neurčitý, že nebylo zřejmé, co by tímto důkazem mělo být osvědčeno, když - jak z povahy věci vyplývá - důvody, pro které nebylo možné správci daně předložit původní účetní doklady, jsou pro posouzení věci očividně nerozhodné.
Jestliže tedy stěžovatelka jako daňový poplatník vážným způsobem porušila povinnosti jí uložené, zejména a především zákonem o účetnictví (č. 563/1991 Sb.), nelze správci daně vytýkat, že za stavu, jak finančním orgánem I. stupně byl zjištěn, přistoupil k náhradnímu vyměření daně a daň vyměřil podle pomůcek (§44 odst. 2, §31odst. 5 zák. č. 337/1992 Sb.); postup správce daně tak byl zcela ve shodě se zákonem a důsledně vzato také v souladu s ústavním pořádkem republiky.
Z důvodů takto vyložených byla stěžovatelčina ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou vyložených důvodů, tak ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno.
O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], aniž by se jevilo účelné vésti stěžovatelku k odstranění vad ve vykázané plné moci jejího zástupce (§31 odst. 1 zákona).
Odmítavý výrok stran ústavní stížnosti zakládá současně ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (k tomu srov. např. usnesení ve věci III. ÚS 101/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4., vydání 1., usn. č. 22, Praha 1996) nedůvodnost návrhu na zrušení stěžovatelkou označených jednotlivých ustanovení zákona o správě daní a poplatků (č. 337/1992 Sb.), a proto nebylo třeba se jím zabývat.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 12. července 2001