ECLI:CZ:US:2001:3.US.36.01
sp. zn. III. ÚS 36/01
Usnesení
III. ÚS 36/01
Ústavní soud rozhodl dne 8. února 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Evy Zarembové mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M.F., zastoupené JUDr. V.V., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. října 2000, sp. zn. 22 Ca 29/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka pravomocný rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. října 2000 (22 Ca 29/2000-11) a tvrdila, že jmenovaný obecný soud svým rozhodnutím porušil její ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod); podle odůvodnění ústavní stížnosti stalo se tak tím, že obecný soud rozhodující v její restituční věci v režimu správního soudnictví potvrdil rozhodnutí správního orgánu (O.Ú., ze dne 15. prosince 2000 - ROPÚ 7955/99-Dr/2589/5), jímž bylo určeno, že stěžovatelka (spolu s další) není (ideální) spoluvlastnicí k nemovitostem blíže popsaným a označeným ve výroku rozhodnutí správního orgánu. S tvrzením, že správní orgán v její věci činný překročil svoji pravomoc, resp. rozhodl mimo ni, a že tím porušil také její právo prohlášené čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud rozhodnutí obecného soudu, který nenapravil pochybení správního orgánu, svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka uplatnila nárok na vydání domu a zemědělských pozemků zapsaných v kat. území S., k nimž jí však pozemkový úřad jako k nemovitostem konfiskovaným (dle Dekretu č. 12/1945 Sb.), resp. jako k majetku zemědělského charakteru, s odkazem na rozhodnutí Ministerstva zemědělství (nešlo
o nemovitost, na kterou se vztahuje zákon o půdě), vlastnictví (spoluvlastnictví k ideální polovině) nepřiznal; obecný soud, přezkoumávající správní rozhodnutí z podnětu stěžovatelky, ve svých rozhodovacích důvodech, obsažených v odůvodnění jeho rozhodnutí, podrobně vyložil svůj právní názor, dle něhož napadené správní rozhodnutí odpovídá zákonu, a protože těmto důvodům ani z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) nelze nic vytknout, postačí pro odůvodnění tohoto usnesení stěžovatelku na ně, jako na správné a odpovídající věci i zákonu, odkázat.
Bez ohledu na to sluší k závěrům obecného soudu a k jim vytýkaným pochybením v ústavní stížnosti dodat, že již sama podstata odůvodnění ústavní stížnosti směřuje jak vůči věcné správnosti, tak vůči legalitě rozhodnutí obecného soudu, a že se tak jeví ve světle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu jako nerozhodná, neboť takový přezkum se z pravomoci Ústavního soudu vymyká (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další); proto byla stěžovatelčina ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost její neopodstatněnosti je dána jak povahou vyložených důvodů, aniž by se jevilo potřebné zvlášť zdůrazňovat rovněž ustálený výklad práva plynoucího z čl. 11 Listiny základních práv a svobod a podmínek, za nichž lze tomu právu poskytnout ústavní ochranu (k tomu srov. např. nález ve věci I. ÚS 115/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 41, Praha 1995, a další).
Z důvodů takto rozvedených byla ústavní stížnost stěžovatelky posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 8. února 2001