ECLI:CZ:US:2001:3.US.363.01
sp. zn. III. ÚS 363/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnost stěžovatelů D. S. a Ing. M. B., obou zastoupených JUDr. G. P., advokátkou, proti rozhodnutí Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami ze dne 12. července 2000, sp. zn. 3787/2000/I, o opakovaném uvalení nucené správy na P., spojenou s návrhem na zrušení některých ustanovení zák. č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatření s tím souvisejících a o doplnění zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, později zákon č. 100/2000 Sb., mimo ústní jednání dne 18. září 2001 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením Ústavního soudu ze dne 14. srpna 2001, sp. zn. III. ÚS 363/01, bylo projednání ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. B., sp. zn. III ÚS 396/01, spojeno s projednáním ústavní stížnosti D. S., z důvodu hospodárnosti řízení, neboť je namístě o obou ústavních stížnostech rozhodnout společně; jde o věc, která má totožný jak skutkový základ věci, tak i právní aspekty s věcí ústavní stížnosti stěžovatelky.
Stěžovatelé se domáhají zrušení rozhodnutí Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami ze dne 12. července 2000 (3787/2000/I), jímž byla opakovaně zavedena nucená správa ve spořitelním a úvěrním družstvu P., spolu s návrhem na zrušení některých opatření s tím souvisejících a o doplnění zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, později zákona č. 100/2000 Sb.
Tímto rozhodnutím byla - dle názoru stěžovatelů - porušena jejich zaručená práva vyplývající z čl. 10 Ústavy ČR, čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 1 a 4 a čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod, dále pak v rozporu s vyhlášenými mezinárodními smlouvami
o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána, a nadto byl porušen zákon č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech, doplněný zákonem č. 100/2000 Sb., neboť v důsledku uvalení nucené správy nemohou svobodně nakládat
s finančními prostředky uloženými v záložně.
Dále stěžovatelé žádají Ústavní soud o přijetí stížnosti, s odkazem na §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákona), s tvrzením, že stížnost svým významem podstatně přesahuje jejich vlastní zájmy. Spolu s ústavní stížnosti podali stěžovatelé též návrh na zrušení konkrétních ustanovení zákona vymezených jako "ustanovení §28 odst. 3 písm. c) zákona č. 87/1995 Sb., později
§28 odst. 1 písm. e) zákona č. 87/1995 Sb., ve znění změny 100/2000 Sb. a ustanovení související §28b, 28c, 28d, 28e, 28f".
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podání stěžovatelů a shledal, že napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě zákona č. 87/1995 Sb., přičemž podle §28
odst. 4 tohoto zákona se na vyjmenovaná řízení, včetně řízení o zavedení nucené správy, zásadně vztahují předpisy o správním řízení. Podle §28 odst. 5 je účastníkem řízení pouze dotčená družstevní záložna. Je proto evidentní, že napadeným rozhodnutím byla bezprostředně dotčena práva spořitelního a úvěrního družstva P., jako právnické osoby, a nikoliv práva jednotlivých členů tohoto družstva. Eventuální dotčení práva stěžovatelů nakládat s finančními prostředky uloženými v záložně je pouze zprostředkované a je determinováno podílem člena na odpovědnosti za hospodaření družstva, který je výrazem principu majetkové účasti družstevníků. Člen družstva však není účastníkem řízení o zavedení nucené správy. K námitce stěžovatelů o jejich nemožnosti nakládat s finančními prostředky uloženými v záložně v důsledku uvalení nucené správy postačí dodat, že smysl nucené správy spočívá v tom, aby ochránil zájmy členů záložny (vkladatelů) proti dalšímu prohlubování neschopnosti záložny vyplácet splatné vklady.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud neshledal, že by byli stěžovatelé osobami aktivně legitimovanými k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami, a proto byl návrh odmítnut jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným [§43 odst. 1 písm. c) zákona].
Stěžovatelé se v ústavní stížnosti dovolávají ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle §75 odst. 1 (tj. jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, vyjma návrhu na obnovu řízení), za předpokladu, že stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelů a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Zakotvená konstrukce umožňuje Ústavnímu soudu mimořádně jednat za situace, kdy stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní (opravné) prostředky, musí však být splněny ostatní náležitosti předepsané pro podání ústavní stížnosti. Aplikace tohoto ustanovení je v posuzované věci - s ohledem na důvody odmítnutí ústavní stížnosti - zjevně nepřípadná.
S ohledem na takto rozvedené důvody a vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti nebylo třeba zabývat se návrhem na zrušení napadených ustanovení zákona č. 87/1995 Sb., neboť tento návrh má pouze akcesorickou povahu, a proto sdílí osud odmítnuté ústavní stížnosti
(k tomu srov. např. usnesení ve věci III. ÚS 101/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4., vydání 1., usn. č. 22, Praha 1996).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2001