ECLI:CZ:US:2001:3.US.371.01
sp. zn. III. ÚS 371/01
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka, o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele J.K., zastoupeného JUDr. et PhDr. J.L., směřujícím proti rozsudku Krajského osudu v Plzni ze dne 22. 2. 2001, čj. 30 Ca 29/2000-28, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 18. 6. 2001 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl Ústavnímu soudu doručen o den později. Předmětný návrh směřoval proti rozsudku Krajského osudu v Plzni ze dne 22. 2. 2001, čj. 30 Ca 29/2000-28, kterým byly zamítnuty tři původně samostatné žaloby na zrušení rozhodnutí FŘ ze dne 14. 12. 1999, čj. 11933a/110/1998, čj. 11933b/110/1998 a čj. 11933c/110/1998. Navrhovatel tvrdil, že napadeným rozsudkem byla porušen jeho základní práva.
Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Plzni, sp.zn. 30 Ca 29/2000 a z něj zjistil, že F.ú. vydal dne 23. 10. 1998 dodatečné platební výměry, č. 980000386, č. 980000387 a č. 980000389 na daň z příjmů fyzických osob za léta 1995, 1996 a 1997. Uvedená rozhodnutí napadl navrhovatel odvoláním, o kterém rozhodlo FŘ rozhodnutími ze dne 14.12.2000, čj. 11933a/110/1998, čj. 11933b/110/1998 a čj. 11933c/110/1998 tak, že snížilo dodatečně vyměřené částky za uvedená zdaňovací období. V ostatním napadená rozhodnutí potvrdilo. Výroky v té části, ve které FŘ odvolání nevyhovělo, napadl navrhovatel dne 9. 2. 2000 správními žalobami, sp.zn. 30 Ca 29/2000, 30 Ca 30/2000 a 30 Ca 31/2000, spojených soudem ke společnému jednání, v nichž namítal vadné právní posouzení zjištěného skutkového stavu. Tvrdil, že sporné příjmy byly co do důvodu získávány jako zálohy na kupní cenu nemovitostí, ohledně kterých uzavřel jako budoucí prodávající s obchodní společností VK., jako s budoucím kupujícím, smlouvu. Příjmy z této smlouvy správce daně nesprávně posoudil jako příjmy ze závislé činnosti podle §6 zákona o dani z příjmu, které nelze snížit o ztrátu z jeho podnikatelské činnosti, ačkoliv zaplacené zálohy je třeba posuzovat jako příjmy podle §10 odst. 4 zákona o dani z příjmů.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 22. 2. 2001, čj. 30 Ca 29/2000-28, žaloby zamítl. V odůvodnění uvedl, že v posuzované věci se jednalo o daň z příjmu fyzických osob upravenou zákonem č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, a to ve zněních platných pro zdaňovací období let 1995, 1996 a 1997. Žalobce nenamítal nezákonnost napadených rozhodnutí pro nedostatečná skutková zjištění. Podstatou jeho výhrad je tvrzení o nesprávném hodnocení důkazů v této věci a vadném právním závěru. Podle navrhovatele měly být sporné příjmy posuzovány podle §10 zákona o daních z příjmů a neměl tudíž povinnost je zahrnout do svého účetnictví. Soud se proto zabýval věcí pouze v rozsahu a z důvodů namítaných v žalobě. Základem daně podle §5 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb. (dále jen "zákon o dani z příjmů") je částka, o kterou příjmy plynoucí poplatníkovi v kalendářním roce prokazatelně přesahují výdaje na jejich dosažení, zajištění a udržení, pokud zákon dále nestanoví jinak. U poplatníka, kterému plynou ve zdaňovacím období souběžně dva nebo více druhů příjmů, je základem daně součet dílčích základů daně zjištěných podle jednotlivých druhů příjmů. Za příjmy ze závislé činnosti ust. §6 odst. 1 písmeno b) zákona o daních z příjmů označuje také příjmy za práci členů družstev a společníků společnosti s ručením omezeným, přičemž příjmy se rozumějí příjmy pravidelné i jednorázové. Za příjmy z podnikání a z jiné samostatně výdělečné činnosti ust. §7 odst. 1 zákona o daních z příjmů označuje mimo jiné příjmy ze živnosti s tím, že za základ daně se označují příjmy snížené o výdaje vynaložené na jejich dosažení, zajištění a udržení. Ust. §10 odst. 1 cit. zákona dále stanoví, že ostatními příjmy, při kterých dochází k zvýšení majetku, pokud nejde o příjmy podle ust. §6 až 9 cit. zákona. Dodatečnými platebními výměry dodaněná část navrhovatelových příjmů plynula od obchodní společnosti VK., jejímž jediným společníkem byl navrhovatel. Příjmy se rovnaly platbám, které tato obchodní společnost činila za žalobce (šlo o platby, které souvisely s jeho podnikáním i platby ryze osobní povahy bez vztahu k provozované živnosti). O těchto platbách účtovala obchodní společnost na účtech 315 a 378 a ve svém účetnictví o nich účtoval i navrhovatel na účtu 325. Problematizované příjmy spojoval navrhovatel s existencí Smlouvy, uzavřené mezi dvěma podnikatelskými subjekty - navrhovatelem, jako budoucím prodávajícím a VK., jako budoucím kupujícím, na základě které měly být budoucímu kupujícímu prodány nemovitosti ve vlastnictví budoucího prodávajícího, konkrétně specifikované. Příjmy pak navrhovatel označoval buď jako zaplacené zálohy na koupi nemovitosti nebo jako pohledávku obchodní společnosti za panem K., a svůj závazek vůči obchodní společnosti, který úhradou celé dlužné částky splatil. Správce daně po rozsáhlém dokazování tuto Smlouvu označil za pouhý formálně právní úkon, který sloužil k zastření skutečného stavu a s ohledem na to, že plnění plynulo od společnosti, jejímž byl navrhovatel jediným společníkem, posoudil toto plnění jako příjem ze závislé činnosti podle §6 zákona o daních z příjmů. Zákon o daních z příjmů rozdělil všechny příjmy do 5 relativně samostatných dílčích daňových základů. Z úvodních slov §10 odst. 1 cit. zákona pak jednoznačně vyplývá, že do kategorie "ostatních příjmů" lze zařadit zdanitelné příjmy pouze při splnění základního předpokladu, že totiž nejde o příjmy podle §6 až 9 téhož zákona. Z toho vyplývá, že bude-li konkrétní příjem vykazovat jak znaky některého z příjmů upravených v §6 až 9cit. zákona, tak zákonné znaky příjmů ostatních podle §10 tohoto zákona, vylučuje zákon o daních z příjmů jeho zařazení do ostatních příjmů podle §10 cit. zákona. V souzeném případě se Smlouva týkala nemovitostí, v nichž navrhovatel evidentně podnikatelskou činnost vykonával, sloužily mu k podnikání, byly v majetku poplatníka a on o nich ve všech třech zúčtovacích obdobích účtoval ve svém účetnictví, vykazoval je v účetní uzávěrce atd., byly tedy součástí navrhovatelova obchodního majetku. Příjmy z prodeje takových nemovitostí je proto třeba zařadit (jako příjmy z prodeje nemovitostí, které byly ve výlučném vlastnictví fyzické osoby provozující podnikání, které k podnikání sloužily a byly zahrnuty do jeho obchodního majetku) do kategorie příjmů podle §7 zákona o daních z příjmů. Z uvedených důvodů proto soud žalobu zamítl.
Uvedený rozsudek Krajského soudu v Plzni napadl navrhovatel včas ústavní stížností, v níž namítal, že krajský soud nesprávně posoudil danou věc a zkrátil tak navrhovatele na jeho právech. Soud se podle navrhovatele jednostranně přiklonil k tvrzení správce daně, který nesprávně posoudil legitimní právní úkon navrhovatele (Smlouvu) jako právní úkon zastřený a účelový, což mělo za následek zařazení příjmů pod §6 zákona o daních z příjmů, namísto pod §10 téhož zákona. Navrhovatel dále namítal, že byl na svých právech krácen také tím, že krajský soud již neprováděl dokazování. Uvedeným postupem mělo být porušeno navrhovatelovo základní právo dané mu čl. 11 odst. 5, čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále navrhovatel namítal, že byl porušen čl. 38 odst. 1 Listiny, a to tím, že neexistuje Nejvyšší správní soud a on je krácen na uvedených právech jednoinstančností správního soudnictví.
Krajský soud v Plzni, jako účastník řízení, ve vyjádření k návrhu ze dne 8. 8. 2001, které si Ústavní soud vyžádal, poukázal na to, že právní úprava správního soudnictví v ČR je budována na dispoziční zásadě. Soud byl proto vázán žalobou. Navrhovatel v žalobě výslovně uvedl, že se cítí zkrácen na svých právech rozhodnutím správce daně proto, že předmětný příjem měl být posouzen jako příjem podle §10 zákona o daních z příjmů, nikoliv jako příjem podle §6 tohoto zákona. Proto soud v řízení řešil jen otázku, zda právní úprava, platná v předmětných zdaňovacích obdobích, připouštěla zařazení sporných příjmů do ostatních příjmů podle §10 zákona o daních z příjmů. Svůj závěr soud obsáhle vysvětlil v odůvodnění napadeného rozsudku. Pokud jde o námitku, že soud v řízení neprováděl dokazování, podle §250i odst. 1 občanského osudního řádu, je pro soud při přezkoumávání rozhodnutí správního orgánu rozhodující skutkový stav, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí; dokazování se neprovádí. V této souvislosti krajský soud poukázal i na skutečnost, že navrhovatel ve správní žalobě nezpochybňoval rozsah dokazování, ale hodnocení provedených důkazů. Navrhl proto, aby Ústavní soud návrh odmítl.
Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, jen opakují argumenty, kterými se zabýval obecný soud a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádal.
Navrhovatel především namítal, že napadeným rozhodnutím soudu byl porušen čl. 11 odst. 5 Listiny, který stanoví, že daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Plzni postupoval v řízení v souladu se zákonem o dani z příjmů. Proč je třeba zařadit sporné příjmy pod §6 zákona o daních z příjmů přesvědčivě zdůvodnil. Je nepochybné, že daňový subjekt má povinnost do daňového přiznání uvést veškeré příjmy, které podléhají zdanění. Navrhovatel tyto příjmy v daňovém přiznání neuvedl a proto nezbylo správci daně než je přiřadit příslušnému zdroji příjmů. Ústavní soud se ztotožňuje se závěry Krajského soudu v Plzni o tom, že zákon o daních z příjmů rozdělil příjmy do kategorií, upravených v ust. §6 až 10, přičemž jako poslední možnost, zahrnující všechny příjmy, které nebylo možné podřadit pod ust. §6 až 9 zákona, uvedl §10 tohoto zákona. Navrhovatel nepochybně byl společníkem obchodní společnosti, která za něj činila některé platby (mimo jiné též soukromé, jako je platba za telefon, spoření apod.) a tyto platby byl navrhovatel povinen uvést v daňovém přiznání jako příjem podle §6 odst. 1 zákona o daních z příjmů. V této souvislosti je důležitá i skutečnost, že navrhovatel uplatnil námitku, že sporné příjmy měly být zahrnuty pod §10 zákon a o daních z příjmů, neuplatnil při odvolání proti rozhodnutí F.ú. (správního orgánu I. stupně), ale až ve správní žalobě, FŘ se proto touto námitkou nemohl zabývat. Z uvedených důvodů Ústavní soud v souzeném případě neshledal namítané porušení čl. 11 odst. 5 Listiny.
Pokud jde o namítané porušení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy, ty upravují tzv. právo na spravedlivý proces. Ústavní soud neshledal v souzeném případě porušení uvedených práv. Navrhovateli nebylo bráněno, aby se obrátil se svou věcí na soud, který věc projednal v intencích příslušných ustanovení občanského soudního řádu a své rozhodnutí, podle názoru Ústavního soudu přesvědčivě, zdůvodnil. Pokud navrhovatel namítá, že Krajský soud měl v řízení provádět dokazování, je třeba poukázat na to, že podle §250i odst. 1 občanského osudního řádu, je pro soud při přezkoumávání rozhodnutí správního orgánu rozhodující skutkový stav, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí; dokazování se neprovádí. V této souvislosti je třeba vzít v úvahu i skutečnost, že navrhovatel ve správní žalobě nezpochybňoval rozsah dokazování, ale hodnocení provedených důkazů. Soud byl vázán žalobním petitem, postupoval tedy ústavně konformním způsobem, jestliže posuzoval jen otázku, zda sporné příjmy měly být podřazeny pod režim §6 nebo §10 zákona o daních z příjmů.
K namítanému porušení čl. 38 odst. 1 Listiny, podle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, Ústavní soud konstatoval, že podle §72 odst. 1 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jsou oprávněni podat ústavní stížnost fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Podle navrhovatele mělo porušení uvedeného práva daného čl. 38 odst. 1 Listiny spočívat v tom, že neexistuje Nejvyšší správní soud a tudíž správní soudnictví je jednoinstanční. Jen ztěží lze ovšem vyčítat obecnému soudu (a považovat za porušení základního práva) skutečnost, že zákonodárný orgán Nejvyšší správní soud (čl. 91 a 92 Ústavy ČR) dosud nezřídil. Ze spisového materiálu vyplývá, že navrhovatelovou správní žalobou se zabýval a o ní rozhodoval místně i věcně příslušný obecný soud, zcela v souladu s ustanoveními příslušného zákona (občanského soudního řádu). Ani tu neshledal ústavní soud porušení navrhovatelových základních práv.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 2. 2001, čj. 30 Ca 29/2000-28, nebylo zasaženo do základních práv navrhovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy a nezbylo mu než návrh podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2001
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu