ECLI:CZ:US:2001:3.US.374.2000
sp. zn. III. ÚS 374/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimír Jurky a soudců JUDr.Pavla Holländera a JUDr. Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti navrhovatelky JUDr. B. P., zastoupené JUDr. J. T., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.4.2000, č.j. 21 Cdo 734/99-197, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24.11.1998, č.j. 17 Co 513/98-158, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 24.4.1998, č.j. 26 C 20/96-130, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 21.6.2000, se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, jímž bylo odmítnuto její dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24.11.1999, č.j. 17 Co 513/98-158, ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp.zn. 26 C 20/96 proti žalovanému Nejvyššímu kontrolnímu úřadu se sídlem v Praze 7, Jankovcova 63, o určení neplatnosti organizačních opatření žalovaného ze dne 18.7.1996 a 21.8.1996, jimiž byla stěžovatelka převedena, resp. zařazena z odboru právního do odboru průmyslu, dopravy a energetiky, o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí, o uložení povinnosti přidělovat stěžovatelce práci podle pracovní smlouvy a o náhradu mzdy. Současně stěžovatelka navrhovala zrušení předcházejících rozhodnutí v dané věci, domáhala se přiznání nákladů řízení a žádala o odklad vykonatelnosti. Dle tvrzení stěžovatelky byla napadeným usnesením Nejvyššího soudu porušena její základní práva - právo na soudní ochranu a právo na spravedlivý proces - založená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Nejvyšší soud tímto porušil i povinnost vyplývající pro něj z čl. 90 a čl. 92 Ústavy ČR (dále jen "Ústava"). V další části stížnosti zaujímá podrobná stanoviska k jednotlivým dílčím aspektům, s využitím předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, a to:
a) k přípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu §75 odst. 1 a odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu),
b) k podmínkám přípustnosti dovolání, konkrétně k dovolacím důvodům,
c) k průběhu dokazování, zejména hodnocení důkazů,
d) k zachování principu rovnosti účastníků řízení,
e) k průtahům ve vyřizování věci.
Nejvyšší soud ČR ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stížnost je pouze pokračováním polemiky účastníka soudního řízení se závěry soudů, protože nesouhlasí se závěry odvolacího soudu. Upozornil, že okolnost, kdy účastník řízení napadá rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu, pro který zákon dovolání nepřipouští, nepředstavuje vadu dovolání z hlediska náležitostí předepsaných ustanovením §241 odst. 2 věty první obč. soudního řádu (sc. ve znění účinném do 31.12.2000), kterou by měl soud odstraňovat postupem podle §43 odst. 1 obč. soudního řádu. Souhrnně konstatoval, že problematika naznačená stěžovatelkou se týká výkladových otázek právních předpisů upravujících standardní práva účastníků občanského soudního řízení, které však nemají ústavní dosah v podobě zásahu do ústavních práva a svobod, a navrhl odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.
Městský soud v Praze upozornil na to, že stížnost stěžovatelky pramení z její nespokojenosti s věcným rozhodnutím sporu a znovu opakuje již použitou argumentaci. Výslovně nesouhlasí s jejím tvrzením, že jeho rozhodnutím, jako rozhodnutím odvolacího soudu, došlo k porušení práva na spravedlivý proces, protože stěžovatelce byl poskytnut dostatečný prostor k vyjádření jejích stanovisek, některé skutkové údaje nebyly pro rozhodnutí věci ani podstatné, přesto se však hodnocením důkazů soudy obou stupňů zabývaly pečlivě (zejména poté, kdy nedostatečné zdůvodnění prvního rozsudku soudu I. stupně bylo důvodem pro zrušení). Městský soud v Praze má za to, že zásada rovnosti účastníků, ani zásada hodnocení důkazů nebyly porušeny, stížnost proto považuje za nedůvodnou a navrhuje její zamítnutí.
Obvodní soud pro Prahu 7 pouze odkázal na odůvodnění napadených rozsudků a sdělil, že sociální situace stěžovatelky byla brána v úvahu při přiznání osvobození od soudních poplatků.
Vedlejší účastník řízení, Nejvyšší kontrolní úřad, formuloval názor, že snahou stěžovatelky je dosažení přezkumu napadeného rozhodnutí obecných soudů způsobem, který by přiřazoval Ústavní soud jako další opravnou instanci k obecnému soudnictví. Podle jeho stanoviska nedošlo k porušení žádného z ústavních práv stěžovatelky, a proto je ústavní stížnost neopodstatněná. Doplnil, že důvodem ústavní stížnost nemůže být ani stěžovatelčina polemika týkající se výkonu kontrolní činnosti či postavení kontrolora, neboť stěžovatelka nikdy neměla konat kontrolní činnost, ani kontrolorem nebyla.
Ústavní soud si v posuzované věci vyžádal spis 26 C 20/96 vedený u Obvodního soudu pro Prahu 7 a z něho zjistil následující skutkový stav vztahující se k předmětu podané ústavní stížnosti. Stěžovatelka byla zaměstnána u Nejvyššího kontrolního úřadu se sídlem Praha 1, Jindřišská 17, jako právník v legislativně právním odboru. Do práce nastoupila dne 8.2.1993 a tímto dnem mezi účastníky vznikl pracovní poměr (§33 odst.1 zákoníku práce), který tehdy nebyl vázán na existenci písemné pracovní smlouvy. Ta byla uzavřena až 11.2.1993 a účastníci v ní jako druh vykonávané práce dojednali koncepční normotvornou činnost a praktickou právnickou činnost. Jestliže tato smlouva v jednotlivých částech nebyla v souladu s předešlou ústně uzavřenou pracovní smlouvou, potom šlo o změnu sjednaného obsahu pracovní smlouvy (§36 odst.1 zákoníku práce) tak, že napříště mělo platit to, co je uvedeno v písemné pracovní smlouvě. Až dodatečně ve svém podání datovaném 11.2.1998 přišla stěžovatelka s novým tvrzením, že dne 8.2.1993 podepsala nevyplněný formulář pracovní smlouvy v důvěře, že žalovaný do něj zaznamená přesný obsah ústního ujednání, což se nestalo a dne 11.2.1993 jí byl jako vyplněný předložen doklad, který nebyl opisem ústní pracovní smlouvy (stanovil např. zkušební dobu), takže stěžovatelka jej jako celek odmítla. Žalovaný její námitky uznal s tím, že nejde o novou pracovní smlouvu a že platí to, co si účastníci sjednali ústně. Uvedenou konstrukci stěžovatelky podpořila svědkyně JUDr. K., avšak soudy její výpověď hodnotily jako nevěrohodnou a tvrzení stěžovatelky označily za účelové. Pracovní smlouva z 11.2.1993 byla soudem I. stupně i soudem odvolacím uznána jako platná, neplatným bylo shledáno pouze ujednání účastníků o zkušební době, kterou nelze platně sjednat po vzniku pracovního poměru a je třeba ji sjednat písemně (§31 odst. 2 zákoníku práce). Pasus týkající se zkušební doby přitom lze oddělit od ostatního obsahu pracovní smlouvy, a proto pouze on trpí neplatností. Druh vykonávané práce byl vymezen jako koncepční normotvorná činnost a praktická právnická činnost, pracovní náplň byla v jeho rámci a stěžovatelka ji dne 15.3.1994 také podepsala. Místo výkonu práce stěžovatelky vyplývá z dohody o změně sjednaných pracovních podmínek (§36 odst. 1 zákoníku práce), kterou stěžovatelka podepsala dne 2.8.1993. Byl jím Nejvyšší kontrolní úřad v Praze, což znamená všechna jeho pracoviště na území hl.m. Prahy, a to jak pracoviště v době uzavření dohody existující, tak i pracoviště, která na území hl.m. Prahy za trvání pracovního poměru účastníků teprve vzniknou. Opatřením prezidenta žalovaného z 11.7.1996, jímž byl změněn a doplněn organizační řád NKÚ (§8 odst. 3 zák. č. 166/1993 Sb., o Nejvyšším kontrolním úřadu), byla změněna organizační struktura tohoto úřadu, byla zúžena náplň činnosti právního odboru, jenž byl zařazen do přímé řídící činnosti prezidenta NKÚ, zrušeno bylo jeho členění na oddělení a posíleny byly gesční (odvětvové a mezioborové) odbory především právníky, neboť zkušenosti ukázaly, že jejich dosavadní konzultační činnost nepostačovala a jevilo se nutným zařazení těchto specialistů přímo do gesčních odborů. K provedení tohoto opatření a v souladu s novelizovaným organizačním řádem bylo stěžovatelce doručeno opatření prezidenta žalovaného ze dne 18.7.1996, č.j. 6311/130/96 (později zrušené), podle něhož byla s účinností od 1.8.1996 převedena z právního odboru do odboru průmyslu, dopravy a energetiky žalovaného, který v té době sídlil v budově Ministerstva životního prostředí v Praze 10, Vršovická 65. V tomto případě nešlo ani o přeložení stěžovatelky do jiného místa (§38 zákoníku práce), než které bylo sjednáno jako místo výkonu její práce, protože po změně pracovní smlouvy byla tímto místem všechna pracoviště žalovaného na území hl.m. Prahy, nešlo však ani o převedení na jinou práci (§37 zákoníku práce), neboť před i po provedení organizačních změn měla stěžovatelka provádět koncepční normotvornou činnost i praktickou právnickou činnost. Totéž platí o druhém organizačním opatření ze dne 21.8.1996, č.j. 1108/110/96, podle kterého byla stěžovatelka rozhodnutím prezidenta NKÚ zařazena jako právník do odboru průmyslu, dopravy a energetiky (odbor č.320). Nikdy neměla mít postavení kontrolora, takže toto opatření nebylo v rozporu s ust. §11 odst. 1 zákona č. 166/1993 Sb., o Nejvyšším kontrolním úřadu, podle kterého kontrolu vykonává člen Úřadu, ani s ust. §15 tohoto zákona, podle něhož kontrolní činnost provádějí kontroloři. Určení pracovní náplně právníka gesčního odboru č. 320 obsahově nevybočovalo z širšího, obecného rámce, jímž je druh stěžovatelkou vykonávané práce uvedený v písemném vyhotovení pracovní smlouvy. Z výše uvedených důvodů nešlo ani v tomto případě o převedení na jinou práci, ani o přeložení do jiného místa. Žalovaný spatřoval porušení pracovní kázně ve skutečnosti, že stěžovatelka se nepodrobila organizačnímu opatření z 21.8.1996 a vzdor několika výzvám, které jí žalovaný adresoval, se odmítla přestěhovat na své nové pracoviště v Praze 10, Vršovická 65, kam byla zařazena. Tímto stěžovatelka porušila povinnost stanovenou zaměstnanci v §35 odst. 1 písm. b) zákoníku práce konat podle pokynů zaměstnavatele osobně práce podle pracovní smlouvy ve stanovené pracovní době. Počínání stěžovatelky trvající delší dobu (téměř dva měsíce) dosáhlo intenzity závažného porušení pracovní kázně a z tohoto důvodu jí byla dána výpověď z pracovního poměru podle §46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce, splňující formální náležitosti kladené na tento právní úkon §44 zákoníku práce, tj. že výpovědní důvod je v něm nezaměnitelným a dostatečně určitým způsobem uveden, výpověď byla dána písemně a stěžovatelce byla doručena do vlastních rukou. Stěžovatelka měla za úkol dokončit rozpracovanou činnost na konkrétních kontrolních akcích na svém původním pracovišti. Další práce by jí byla přidělována na novém pracovišti, kam se však odmítla přestěhovat. Dopouštěla se tím protiprávního jednání, jak bylo uvedeno, a nemohla se za těchto okolností úspěšně domáhat přidělování práce podle pracovní smlouvy, když sama vytvořila situaci, za které jí žalovaný práci odmítl přidělovat. Stran mzdových nároků stěžovatelky nebylo shledáno, že by jí ve sporném období, tj. od 1.8.1996 do 30.11.1996, ušla nějaká mzda a nevznikly jí ani žádné nároky podle §61 zákoníku práce, tj. nároky z neplatného rozvázání pracovního poměru.
Obvodní soud pro Prahu 7 nároky stěžovatelky, na základě výše uvedených zjištění, shledal neopodstatněnými a její žalobní návrhy zamítl (ve věci rozhodoval opakovaně, když jeho první rozhodnutí bylo odvolacím soudem zrušeno). Ze stejných důvodů Městský soud v Praze jako soud odvolací napadený rozsudek soudu I. stupně ve výrocích o věci samé potvrdil.
Ústavní soud nejprve zkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti. V této záležitosti zjistil, že ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelka oprávněná k jejímu podání byla řádně zastoupena a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Proto byla shledána ústavní stížnost přípustnou, a to na základě §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. V tomto směru Ústavní soud souhlasí s argumentací stěžovatelky zařazenou v první části odůvodnění ústavní stížnosti pod bodem III.a (též s odkazem na svoji dosavadní rozhodovací praxi, např. dle usnesení ve věci sp.zn. IV. ÚS 294/98, kterého se též stěžovatelka dovolává, avšak nepřesně ho cituje). Tento předpoklad přípustnosti ústavní stížnosti je dostačující, a proto je nadbytečné zabývat se též důvodem přípustnosti podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu (jen na okraj Ústavní soud poznamenává, že stěžovatelčina představa o uplatnění tohoto důvodu přípustnosti stížnosti je mylná).
Následně byla věc posouzena Ústavním soudem z hlediska její opodstatněnosti. Přitom je třeba připomenout, že opodstatněností ústavní stížnosti v řízení před Ústavním soudem se rozumí okolnost, že napadené rozhodnutí porušilo základní práva a svobody stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Část stěžovatelčiných námitek (sub b) je založena na tvrzené existenci dovolacího důvodu. K tomu je třeba připomenout základní princip přezkumu v dovolacím řízení, který byl v inkriminované době vyjádřen v §242 odst. 3 obč. soudního řádu: "Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. K vadám uvedeným v §237, a pokud je dovolání přípustné, i k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny." Stěžovatelka nejprve Nejvyššímu soudu ČR vytýká, že neshledal dovolací důvod založený v tehdejším znění §239 odst. 2 obč. soudního řádu o přípustnosti dovolání, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Na smysl tohoto dovolacího důvodu již Ústavní soud upozornil v usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 181/95 (stěžovatelka je o jeho existenci informována, avšak nepřesně jej cituje - str. 6 návrhu) zdůrazněním, že umožňuje posouzení právních aspektů rozhodované věci dovolacím soudem v případech spojených na straně jedné s řešením případu "po právní stránce zásadního významu" a na straně druhé se shodným rozhodnutím soudů prvního a druhého stupně. Za rozhodnutí "po právní stránce zásadního významu" nutno považovat zejména ta, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech. K tomu Ústavní soud dodal, že posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež není předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu. Na tomto přístupu Ústavního soudu k soudní praxi není důvod nic měnit. Stěžovatelka dále namítá porušení jejího práva na soudní ochranu tím, že dovolací soud neposoudil návrh stěžovatelky podle jejího obsahu tak, jak mu to ukládá §41 odst. 2 a §237 odst. 1 písm. f) obč. soudního řádu a že případné vady návrhu na připuštění dovolání se měl pokusit odstranit postupem podle §43 obč. soudního řádu. Konkrétně z těchto ustanovení vyplývá, že soud posuzuje každý úkon podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen, a že dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Ústavní soud konstatuje, že aplikace těchto ustanovení, v podobě tvrzené stěžovatelkou, nepřichází v úvahu. Její podání z blíže nezjistitelného lednového dne roku 1999 (doručené Obvodnímu soudu pro Prahu 7 dne 29.1.1999) je evidentně dovoláním, a to jak svým označením, tak též svým obsahem. Stěžovatelka v něm, ve smyslu výše citovaného znění §242 odst. 3 obč. soudního řádu, předně formuluje dovolací důvod založený ustanovením §239 odst. 2 obč. soudního řádu (část II. dovolání) a následně důvody založené §241 odst. 3 písm. b), c) a d) obč. soudního řádu (část III. dovolání). Nejvyšší soud ČR na jednotlivé dovolací důvody náležitě reagoval (str. 5-7), včetně toho, že ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 obč. soudního řádu. Tímto postupem učinil Nejvyšší soud ČR zadost své povinnosti vymezující rozsah přezkumu rozhodnutí odvolacího soud vyplývající z výše citovaného ustanovení §242 odst. 3 obč. soudního řádu. Ústavní soud se též ztotožňuje s myšlenkovým závěrem Nejvyššího soudu ČR zařazeným do vyjádření k ústavní stížnosti, že není povinností soudu vést účastníka řízení k tomu, aby nezpůsobilý dovolací důvod nahradil dovolacím důvodem způsobilým (viz význam povinného zastoupení dovolatele nebo jeho právnického vzdělání) a že dovolací důvod podle §237 odst. 1 písm. f) obč. soudního řádu by mohl být naplněn až tehdy, jestliže by stěžovatelce soud neumožnil vykonat v průběhu řízení právo přiznané např. ustanovením §117 odst. 2 obč. soudního řádu. Ohledně představy stěžovatelky, že by zaujetí stanoviska Ústavního soudu ke kontrolní činnosti, kontrole a legitimitě osob k těmto činnostem významně pozitivně ovlivnilo organizační ale i případné legislativní řešení legitimity jiných osob na kontrolní činnosti NKÚ, Ústavní soud připomíná možnosti a rozsah jeho jurisdikce. Je proto evidentní, že naznačenými otázkami se v posuzované věci nemůže zabývat.
Východisko k řešení námitek zařazených ve stížnosti sub c) tvoří dosavadní judikatura Ústavního soudu, která je stěžovatelce (jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti) známa. Na základě zjištění získaných z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 7, neshledává Ústavní soud důvod pro přehodnocení dokazování. Obecné soudy se hodnocením důkazů obsáhle zabývaly (viz odůvodnění napadeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7, č.l. 136 a násl., odůvodnění napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, č.l. 162 a násl.). Tvrzená jednostrannost hodnocení důkazů je toliko zdánlivá, když motivem je nepochybně neúspěch ve sporu. Stejný závěr lze formulovat ohledně údajného porušení zásady rovnosti účastníků tvrzeného v ústavní stížnosti sub d), které je vyvozováno z jednostranného hodnocení důkazů.
Ústavní soud se ztotožňuje se stěžovatelkou, že spory, jejichž předmětem jsou pracovně právní nároky, by měly být vyřizovány, pokud možno, v krátkých časových lhůtách. Avšak stěžovatelčina námitka ohledně průtahů formulovaná v části e) ústavní stížnosti je již bezpředmětná, protože řízení bylo pravomocně ukončeno, včetně řízení dovolacího. Ústavní soud upozorňuje, že z hlediska ústavní stížnosti jsou průtahy relevantní toliko ve smyslu §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Na základě výše uvedených skutečností, kdy nebylo shledáno žádné porušení stěžovatelčiných základních práv a svobod zakotvených Listinou, Úmluvou a Ústavou, Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh na zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů, včetně návrhu na odklad vykonatelnosti jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně 28. srpna 2001
JUDr. Vladimír Jurka předseda senátu