ECLI:CZ:US:2001:3.US.389.01
sp. zn. III. ÚS 389/01
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka, o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatelů B.T., D.P., O.K., K.K., J.S., Ing. P.P., M.J., J.R., D.J., J.Š., V.K., A.K., J.S., B.S., J.H., J.H., J.H., J.K., J.V., J.H., L.H., T.H., MUDr. T.P., J.M., J.M., E.K., obce Š. a obce Ú., všichni zastoupeni JUDr. D.K., směřujícímu proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2001, sp.zn. 5 A 167/99, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stěžovatelé podali prostřednictvím právní zástupkyně dne 22. 6. 2001 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 25. 5. 2001. Předmětný návrh směřoval proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2001, sp.zn. 5 A 167/99.
Ústavní soud si vyžádal spisy Vrchního soudu v Praze, sp.zn. 5 A 167/99 a z něj zjistil, že dne 6. 12. 1999 podali ústavní stěžovatelé u Vrchního soudu v Praze žalobu, v níž požadovali zrušení rozhodnutí Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 14. 9. 1999, čj. 459/MMR-PL/99-28, kterým bylo částečně změněno rozhodnutí Magistrátu města P., ze dne 4. 12. 1995, čj. stav/2116/24, o umístění stavby dálnice D5 - stavby 0510. Žalobci navrhovali, aby bylo zrušeno i uvedené rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Vrchní soud dne 28. 3. 2001 rozsudkem, čj. 5 A 167/99-253, žalobu zamítl.
Uvedený rozsudek napadli ústavní stěžovatelé včas ústavní stížností, v níž namítali, že jím byla porušena jejich základní práva, zaručená ústavním zákonem a mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Konkrétně měla být porušena základní práva ústavních stěžovatelů daná jim čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 1, čl. 35 odst.1, čl. 36 odst. 2, čl. 41 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále pak čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod č. 209/1992 Sb. (dále jen "Úmluva"). Rozsudek měl konečně narušit právní jistotu ústavních stěžovatelů, jako jednu z podstatných náležitostí ústavní doktríny právního státu podle čl. 1 Ústavy a důvěru ústavních stěžovatelů v právo, neboť ti se obrátili na soud s důvěrou v poskytnutí ústavně zaručené soudní ochrany proti nezákonnostem výkonné moci, nedosáhli však přezkumu vadných aktů, ale účelového obcházení nutných důsledků jejich vad.
Vrchní soud v Praze ve vyjádření ze dne 13. 8. 2001, jako účastník řízení, především odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Dále odmítl tvrzení ústavních stěžovatelů o účelovosti úvah soudu. Soud na základě obecných úvah dospěl vždy nejprve k obecným právním závěrům a tyto závěry aplikoval na daný případ, což v odůvodnění napadeného rozsudku i vyjádřil. Dále poukázal na to, že při svém rozhodování vycházel ze současné běžné judikatury, když původní odlišné stanovisko k rozsahu možných žalobních důvodů, vyjádřené i v rozsudku tohoto soudu v jiné věci, bylo překonáno. Vycházel i z právního názoru Ústavního soudu publikovaného pod č. 2/1998 Sb. rozh. ÚS a rozhodnutí, sp.zn. III. ÚS 420/2000. Navrhovatelé podle Vrchního soudu nerozlišují případy, kdy správní orgán rozhodl o otázce, o které mu vůbec rozhodovat nepřísluší a případů, kdy rozhodování náleží do pravomoci dotyčného správního orgánu, ale tento orgán rozhodne v rozporu s návrhem na zahájení řízení. V prvém případě jde o nulitní rozhodnutí (respekt. jeho část), k čemuž soud musí přihlédnout z úřední povinnosti. Ve druhém případě soud k nezákonnosti přihlédne, pokud je tato nezákonnost vytčena v žalobě oprávněnou osobou, tedy tím, kdo byl touto nezákonností na svých právech krácen.
Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Z obsahu stížnosti vyplývá, že ústavní stěžovatelé se domáhají v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. V ústavní stížnosti polemizují s právními závěry Městského soudu i správních orgánů. Ústavní soud však nezjistil nic, v čem by právní závěry Městského soudu byly v rozporu s platnými zákony a že by jimi tudíž bylo zasaženo do základních práv ústavních stěžovatelů.
Navrhovatelé se v návrhu opakovaně dovolávají toho, že Vrchní soud porušil jejich základní práva tím, že nezákonně zúžil přípustnost žalobních důvodů a neprojednal většinu jimi řádně uplatněných a podle zákona přípustných žalobních důvodů, jimž se nezákonným způsobem vyhnul. V téže věci tentýž soud rozhodl opačným způsobem. Rovněž opakovaně tvrdili, že postupem Vrchního soudu byla hrubým způsobem narušena jejich právní jistota a důvěra v právo, protože se obrátili s důvěrou v poskytnutí ochrany proti nezákonnostem výkonné moci, nedosáhli však přezkumu vadných aktů, ale účelového obcházení nutných důsledků jejich vad. K tomu opět polemizují s postupem a právními závěry soudu.
Z obsahu připojeného spisu Ústavní soud ověřil, že Vrchní soud přezkoumal správní žalobou napadené rozhodnutí Ministerstva pro místní rozvoj v souladu s příslušnými ustanoveními části páté hlavy druhé občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), upravující rozhodování o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů. V odůvodnění rozhodnutí pak uvedl, které skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. V mezích stanovených pro přezkoumávání správního rozhodnutí, založeného na principu kasačním (nikoliv apelačním, jak v podstatě požadují navrhovatelé), postupoval v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, obsaženou v ust. §132 o.s.ř., hodnotil důkazy každý jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a vyvodil z tohoto procesu odpovídající závěry.
Ústavní soud konstatoval, že k porušení čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy postupem Vrchního soudu nedošlo, neboť ústavním stěžovatelům ani nebylo bráněno, aby se obrátili na obecný soud, který zákonem předepsaným způsobem přezkoumal zákonnost napadeného rozhodnutí orgánu veřejné správy. Obsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že by účastníkovi sporu bylo garantováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho právnímu názoru. Stejně tak nebylo shledáno (a navrhovateli ani nijak specifikováno), že by ústavním stěžovatelům, jako účastníkům řízení, nebyla poskytnuta v řízení před soudem rovná práva či byla vůči ním uplatněna státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny. Jak bylo zjištěno, soud v řízení postupoval v souladu s ustanoveními hlavy druhé části páté Listiny a jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti; Ústavní soud neshledal, že by Vrchní soud při projednávání souzené věci jakkoli vybočil z mezí zákona, jak namítají navrhovatelé. Soud, přezkoumávající zákonnost správního rozhodnutí, není oprávněn přezkoumávat veškeré možné nezákonnosti, ke kterým mohlo v předcházejícím řízení dojít. Je omezen ust. §244 a dalších o.s.ř. Své rozhodnutí, podle přesvědčení Ústavního soudu přesvědčivě, zdůvodnil. Postupoval tedy ústavně konformním způsobem.
Pokud jde o namítané porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, podle ústavních stěžovatelů došlo k zásahu do jejich vlastnického práva tím, že zamýšlená stavba (délka tunelu) ovlivňuje zábor pozemků a tedy zasáhne do vlastnických práv stěžovatelů - vlastníků těchto pozemků. Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze však nebylo zpochybněno právo stěžovatelů vlastnit majetek, ani nebyl vlastnickému právu někoho jiného dán jiný obsah. Stavba by mohla mít za následek vyvlastnění některých pozemků nebo omezení vlastnického práva k nim. Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné jen ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu (čl. 11 odst. 4 Listiny). K tomu však případně dojde až vydáním konkrétních rozhodnutí týkajících se vlastnictví jednotlivých ústavních stěžovatelů. Napadeným rozsudkem nedošlo k vyvlastnění ani k nucenému omezení vlastnických práv ústavních stěžovatelů. Neústavnost nelze spatřovat v tom, že někdy v budoucnu, na základě jiných rozhodnutí by mohlo (ale nemuselo) k zásahu do vlastnictví dojít.
K namítanému porušení čl. 35 odst. 1 Listiny, podle kterého má každý právo na příznivé životní prostředí, je třeba uvést, že toto právo zavazuje stát, aby je zajistil, tedy aby podřídil svou činnost této své povinnosti a vytvořil dostatečné zábrany před škodlivými zásahy a aby působil kontrolními a sankčními opatřeními k jeho naplnění. Uvedeného práva se lze domáhat ve smyslu čl. 41 odst. 1 Listiny pouze v mezích zákonů, které toto ustanovení provádějí. Ústavní stěžovatelé ovšem v návrhu pouze předpokládají, že by zamýšlenou stavbou mohlo být zasaženo do tohoto jejich základního práva, aniž by uvedli jak. Své právo však mohou uplatnit v rámci konkrétního stavebního řízení, týkajícího se jednotlivých staveb. Jen na okraj Ústavní soud poznamenává, že podobný zásah do krajiny vždy znamená zásah do práv řady občanů. Smyslem podobné stavby je však právě ochrana životního prostředí.
Pokud jde o namítané narušení právní jistoty ústavních stěžovatelů, Ústavní soud, právě proto, že neshledal v postupu Vrchního soudu neústavnost, neshledal ani důvod pro porušení této právní jistoty. Naopak, tím, že soud postupoval v souladu se zákonnými ustanoveními, byla zachována práva všech účastníků soudního řízení a tím fakticky právní jistota posílena.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR nebylo zasaženo do základních práv ústavních stěžovatelů, daných jim ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy a nezbylo mu než návrh podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2001
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu