ECLI:CZ:US:2001:3.US.391.98
sp. zn. III. ÚS 391/98
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka, o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele J.Š., zastoupeného JUDr. Z.N., směřujícímu proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. května 1998, čj. 17 Co 22/98-51, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel podal dne 7. 9. 1998 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl Ústavnímu soudu doručen o den později. Předmětný návrh směřoval proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. května 1998, čj. 17 Co 22/98-51, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 2. 9. 1997, čj. 12 C 196/94-40. Navrhovatel tvrdil, že těmito rozsudky byla porušena jeho základní práva.
Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 7, sp.zn. 12 C 196/94 a z něj zjistil, že stěžovatel podal dne 19. 4. 1994 v rámci řízení o povolení výpovědi z bytu, vzájemný návrh o určení neplatnosti dohody o vydání 1/2 nemovitostí v návrhu specifikovaných. Dohodu uzavřela podle §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., Y.S., jako oprávněná osoba, s BP, jako osobou povinnou. Stěžovatel namítal, že Y.S. nesplňovala v době uzavření dohody podmínky stanovené zákonem pro vydání nemovitostí. Ze skutečnosti, že Y.S. požádala soud o vyslovení souhlasu k výpovědi z bytu, ve kterém navrhovatel bydlí, navrhovatel vyvodil svůj naléhavý právní zájem na určení neplatnosti zmíněné dohody o vydání nemovitostí.
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 20. 8. 1996, čj. 12 C 196/94-18, žalobu zamítl, což odůvodnil tím, že Y.S. získala státní občanství USA 19. 7. 1955, tedy v době, kdy podle "Úmluvy o naturalizaci mezi Československem a Spojenými státy" č. 169/1929 Sb. (dále jen "Úmluva o naturalizaci"), kdy s ohledem na válečný stav nepozbyla automaticky státní občanství ČSR; splňovala tedy podmínku státního občanství, vyžadovanou zákonem č. 87/1991 Sb. Pokud jde o podmínku trvalého pobytu na území ČR, soud se zkoumáním této podmínky s ohledem na nález Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., nezabýval.
Uvedený rozsudek napadl navrhovatel odvoláním, v němž namítal, že soud se nedostatečně zabýval otázkou, zda na dobu, kdy Y.S. nabyla státního občanství USA, bylo možné aplikovat čl. I. Úmluvy o naturalizaci.
Městský soud v Praze dne 29. 4. 1997 rozsudkem, čj. 17 Co 136/97-31, rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Zároveň soud zavázal k tomu, aby nejprve vyřešil otázku naléhavého právního zájmu na určovací žalobě. Rovněž se měl blíže zabývat výkladem Úmluvy o naturalizaci.
Obvodní soud pro Prahu 7 následně rozsudkem ze dne 2. 9. 1997, čj. 12 C 196/94-40, žalobu opakovaně zamítl. V odůvodnění uvedl, že pokud jde o otázku naléhavého právního zájmu navrhovatele na určení neplatnosti smlouvy o vydání nemovitosti, je zájem dán. V případě, že by dohoda byla neplatná, neměla by Y.S. dostatek právní legitimace k vedení sporu o přivolení k výpovědi z nájmu bytu. Pokud jde o otázku pozbytí státního občanství ČSR, soud dospěl k závěru, že Y.S. s ohledem na čl. I Úmluvy o naturalizaci nabytím státního občanství USA v roce 1955 nepozbyla státního občanství ČSR.
Tento rozsudek opět napadl navrhovatel odvoláním. V něm opakoval argumenty uvedené již v prvém odvolání. Zároveň navrhl připustit dovolání v otázce výkladu Úmluvy o naturalizaci.
Městský soud v Praze dne 21. 5. 1998 rozsudkem, čj. 17 Co 22/98-51, rozsudek soudu I. stupně potvrdil, avšak s jiným právním názorem. V odůvodnění uvedl, postavení nájemce bytu není nijak ohroženo tím, zda restituce proběhne nebo nikoliv, tj. zda vlastnictví nemovitosti (domu) bude beze změny nebo zda dům bude vydán. Dát nájemci výpověď z bytu může kterýkoli pronajímatel a nájemce se může zákonnými prostředky bránit bez ohledu na to, kdo je pronajímatelem. Z těchto důvodů proto odvolací soud neshledal dostatek právního zájmu na straně navrhovatele. Zároveň soud nepřipustil dovolání v otázce výkladu Úmluvy o naturalizaci, neboť odvolací soud se touto otázkou vůbec nezabýval, protože nebyla pro rozhodnutí věci právně významná.
Navrhovatel napadl uvedený rozsudek dovoláním. Přípustnost dovolání odvozoval od ust. §238 odst. 1 písmeno a), ust. §239 odst. 2 a §241 odst. 3 písmeno b) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). Vada řízení měla spočívat v tom, že nesprávným postupem soudu byla navrhovateli odňata možnost jednat před soudem. Soud totiž jednal v nepřítomnosti navrhovatele a jeho právního zástupce, kteří se k jednání nedostavili, ačkoliv doručení měl vykázáno pouze právní zástupce navrhovatele. Dále navrhovatel namítal nesprávné právní posouzení věci, pokud jde o jeho naléhavý právní zájem a skutečnost, že se odvolací soud nezabýval výkladem Úmluvy o naturalizaci.
Nejvyšší soud ČR dne 8. 11. 2000 usnesením, čj. 28 Cdo 1051/99-81, dovolání odmítl, s poukazem na to, že v souzeném případě nebyly dány důvody, pro které o.s.ř. dovolání připouští.
Rozsudek Městského soudu v Praze dne 21. 5. 1998, čj. 17 Co 22/98-51, napadl navrhovatel i ústavní stížností, ve které namítal, že jednáním Městského soudu v Praze v uvedené věci došlo k porušení jeho základního práva daného čl. 90 Ústavy, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Uváděl přitom argumentaci shodnou s argumentací uvedenou v současně podaném dovolání, s výjimkou návrhu na výklad Úmluvy o naturalizaci.
Ústavní soud si, ve smyslu ust. §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyžádal vyjádření Městského soud v Praze. Ten poukázal na to, že odvolací soud posoudil otázku naléhavého právního zájmu odlišně od soudu I. stupně. Jde o otázku právní. Protože již její vyřešení postačilo k meritornímu rozhodnutí, nezabýval se dalšími otázkami, které byly pro rozhodnutí irelevantní.
Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh není důvodný.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Navrhovatel především namítá, že postupem Městského soudu byly porušeny čl. 90 Ústavy a čl. 36 Listiny, které upravují tzv. právo na spravedlivý proces. Judikatura Ústavního soudu je v tomto směru konstantní a vychází z toho, že obsahem zmíněného základního práva je nejen možnost každého obrátit se stanoveným postupem na nezávislý a nestranný soud, ale také to, že soud v rámci řízení musí striktně dodržovat procesní pravidla, v rámci civilního řízení daná občanským soudním řádem. Své rozhodnutí musí soud řádně a přesvědčivě zdůvodnit. V souzeném případě se tak stalo. Městský soud se zabýval otázkou naléhavého právního zájmu navrhovatele na určovací žalobě a podle názoru Ústavního soudu, přesvědčivě a tedy ústavně konformním způsobem, zdůvodnil, proč tento zájem není dán. Navrhovatel v ústavní stížností pouze polemizuje s argumentací Městského soudu, aniž by předložil jediný ústavně relevantní argument, který by jeho názor podpořil. Namítané porušení základního práva tu Ústavní soud neshledal.
Pokud jde o namítané porušení článku 38 odst. 2 Listiny, podle něj má každý právo na to, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Ze spisového materiálu vyplývá, že navrhovatel se pravidelně účastnil jednání před soudy, bylo mu umožněno předkládat důkazy a vyjadřovat se k důkazům předloženým protistranou. Je pravdou, že o jednání, nařízeném na den 21. 5. 1998, byl vyrozuměn pouze právní zástupce stěžovatele, kterému bylo vyrozumění doručeno dne 27. 4. 1998. Na tomto jednání však šlo jen o posouzení právních otázek, odvolací soud neprováděl žádné další dokazování. Navrhovatel ostatně ani v ústavní stížnosti nenamítal, že by na tomto jednání nějaké nové důkazy chtěl předložit. Na jednání tedy nebylo třeba přítomnosti navrhovatele a skutečnost, že o jednání byl řádně vyrozuměn jen jeho právní zástupce, nelze v daných souvislostech považovat za postup, jímž byla odňata účastníkovi možnost jednat před soudem. Jestliže se řádně obeslaný advokát jednání bez omluvy nezúčastnil a ani nepožádal o odročení jednání, nelze soudu vyčítat, že za těchto okolností ve věci jednal.
Je tedy zřejmé, že postupem Městského soudu v Praze nebyla porušena navrhovatelova základní práva, daná mu ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavnímu soudu nezbylo než návrh podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2001
JUDr. Pavel Holländer
předseda senát u