ECLI:CZ:US:2001:3.US.40.01
sp. zn. III. ÚS 40/01
Usnesení
III. ÚS 40/01
Ústavní soud rozhodl dne 22. března 2001, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera, soudců JUDr. Vlastimila Ševčíka a JUDr. Vladimíra Jurky, ve věci Ing. M.K., zastoupeného Mgr. G.H., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. října 2000, sp. zn. 21 Co 384/2000, a Okresního soudu v Jičíně ze dne 29. května 2000, sp. zn. 5 Nc 403/99, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel se domáhal zrušení výše citovaných rozsudků soudů, a to ve výrocích o určení vyživovací povinnosti rodičů k nezletilým dětem. Uvedl, že podle jeho přesvědčení o rozsahu této povinnosti rozhodly soudy obou stupňů bez dostatečně zjištěného skutkového stavu, nesprávně zhodnoceného stavu věci a vyšly z takového zjištění, které nemá oporu v platné právní úpravě. Proto poukázal nejen na neúplné zjištění skutkových otázek, ale i na nesprávný právní výklad ustanovení a pojmů příslušné právní úpravy a také na porušení základních práv a svobod, zaručených v čl. 9 odst. 3, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 1, čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 4 odst. 4, čl. 21 odst. 4, čl. 32 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, v čl. 2 odst. 1, čl. 14 a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, v čl. 1, 2 a 7 Všeobecné deklarace lidských práv, čl. 6 a 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění pozdějších protokolů, v čl. 5 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, v čl. 2 odst. 2 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, jakož i v čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu spisu Okresního soudu v Jičíně sp. zn. P 164/2000 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 21 Co 384/2000-159 nebylo zjištěno, že by se obecné soudy v řízení a ve svých rozhodnutích o určení rozsahu vyživovací povinnosti rodičů k nezletilým dětem dostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu, že by odvolací soud, který změnil rozsudek soudu I. stupně ve výroku o výživném tak, že matce nezletilého O., uložil povinnost přispívat na jeho výživu částkou 800,- Kč měsíčně a otci - stěžovateli pak povinnost přispívat na výživu nezletilé J., částkou 5.500,- Kč měsíčně od právní moci rozsudku o rozvodu manželství, zasáhl do práv stěžovatele, jak se v návrhu dovolává, či že by zasáhl do práv nezletilých dětí. Soudy obou stupňů postupovaly v dokazování dle §120 odst. 1 občanského soudního řádu a po zhodnocení všech provedených důkazů ve smyslu s §132 občanského soudního řádu rozhodly v souladu s §96 odst. 1 zákona o rodině, podle něhož při určení výživného přihlédne soud k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i ke schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného, dále k tomu, zda se povinný bez důležitých důvodů nevzdal výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, příp. zda nepostupuje nepřiměřená majetková rizika. Pokud v odvolacím řízení došlo ke změně výroku soudu I. stupně o výši výživného pro každé z nezletilých, pak proto, že se na straně matky změnily poměry - nastoupila do zaměstnání s měsíčním výdělkem, který byl odvolacím soudem zjištěn (§213 odst. 2, §220 odst. 2 občanského soudního řádu). K obsahu odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí lze pouze dodat, že určení výše výživného, a tedy rozsahu vyživovací povinnosti každého z rodičů, odpovídá i znění §85 odst. 2 zákona o rodině, podle něhož oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů.
Pro výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2001