ECLI:CZ:US:2001:3.US.401.99
sp. zn. III. ÚS 401/99
Usnesení
III. ÚS 401/99
Ústavní soud rozhodl dne 15. března 2001, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera, soudců JUDr. Vlastimila Ševčíka a JUDr. Vladimíra Jurky, ve věci ústavní stížnosti J. Č., zastoupené JUDr. PhDr. S., B., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. května 1999, č. j. 7 Cmo 546/98-81, a Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 24. března 1998, sp. zn. 25 Cm 698/95, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelka, která se domáhala zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. května 1999, č. j. 7 Cmo 546/98-81, a Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 24. března 1998, sp. zn. 25 Cm 698/95, odůvodňovala ústavní stížnost tím, že podle jejího přesvědčení obecné soudy svým postupem porušily ustanovení čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod a dále čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv. Uvedla, že se odvolací soud nezabýval pochybeními soudu I. stupně, který vynesl rozsudek, jenž označila za nepřezkoumatelný a neúplný, neprovedl důkazy, které v odvolání navrhla, jednal bez účastnice M. R. a jejího stanoviska, konečně pak nepřipustil dovolání, kterého se domáhala.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy [§72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu spisu Krajského obchodního soudu v Praze sp. zn. 25 Cm 698/95, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. května 1999, č. j. 7 Cmo 546/98-81, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. června 2000, č. j. 32 Cdo 97/2000.123, a Ústavního soudu ze dne 13. listopadu 2000, sp. zn. II. ÚS 519/2000, bylo zjištěno, že k zásahu do práv stěžovatelky, jichž se v návrhu dovolává, rozsudkem soudu I. a II. stupně nedošlo. Krajský obchodní soud v Praze provedl dokazování, jehož rozsah a hodnocení nebylo v rozporu s §120 odst. 1 a s §132 občanského soudního řádu, Vrchní soud v Praze se v rozhodnutí a
jeho odůvodnění vypořádal se všemi námitkami, vznesenými stěžovatelkou v odvolání, s jejími návrhy na doplnění dokazování i s návrhem na připuštění dovolání. Jestliže neshledal důvody pro připuštění dovolání proti rozsudku soudu II. stupně, pak lze odkázat na obsah usnesení Nejvyššího soudu ČR č. j. 32 Cdo 97/2000-123, jímž bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto, a na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 519/2000, kterým jmenovaný soud dne 13. listopadu 2000 ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ČR jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl. Lze dodat, že citovaným rozhodnutím Ústavního soudu byl odmítnut i návrh, napadající také rozsudky Vrchního soudu v Praze ze dne 20. června 2000 a Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 24. března 1998, proti nimž směřuje i tato stížnost, nutno však uvést, že důvody, pro které se tak stalo, vyplývají z ustanovení §35 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Poněvadž nebylo zjištěno, že by se obecné soudy v řízení a v napadených rozhodnutích dostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu a nebyl shledán zásah do práv, jichž se stěžovatelka v ústavní stížnosti dovolává, bylo rozhodnuto tak, jak ve výroku obsaženo §[43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2001