ECLI:CZ:US:2001:3.US.404.01
sp. zn. III. ÚS 404/01
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka, o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatelky M.Š., zastoupené Mgr. V.V., směřujícím proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2001, čj. 38 Ca 214/2000-36, ve spojení s rozhodnutím O.Ú., okresního pozemkového úřadu ze dne 31. 3. 2000, čj. 267/00-R/825/91, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelka podala prostřednictvím svého právního zástupce dne 28. 6. 2001 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 2. 7. 2001. Předmětný návrh směřoval proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2001, čj. 38 Ca 214/2000-36, ve spojení s rozhodnutím O.Ú., okresního pozemkového úřadu ze dne 31. 3. 2000, čj. 267/00-R/825/91. Navrhovatelka tvrdila, že těmito rozhodnutími byla porušena její základní práva, zejména právo na ochranu vlastnictví dané čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces, daný čl. 90 Ústavy i čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny.
Ústavní soud si vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp.zn. 38 Ca 214/2000, jakož i spisy Okresního soudu v Lounech, sp.zn. 7 C 123/94 a sp.zn. 9 C 815/93 a z nich zjistil, že sestra navrhovatelky, ing. V.M. nejprve uplatnila nárok na vydání nemovitostí po své zemřelé matce V.Š., v žalobě specifikovaných (dále jen "předmětné nemovitosti"). Protože nebylo možné jednoznačně prokázat nárok na předmětné nemovitosti, odkázal pozemkový úřad žalobkyni na obecný soud. Dne 6. 9. 1993 podala žalobu podle §4a zákona č. 229/1991 Sb., v níž požadovala, aby soud určil, že je oprávněnou osobou k uplatnění nároku na vydání předmětných nemovitostí a to jednou ideální polovinou s tím, že další oprávněnou osobou je její sestra M.Š. (ústavní stěžovatelka). Okresní soud v Lounech dne 18. 3. 1998 rozsudkem, čj. 9 C 815/93-19 rozhodl, že sestra navrhovatelky je oprávněnou osobou k uplatnění nároku k vydání předmětných nemovitostí a to jednou ideální polovinou. Tento rozsudek napadl SS (povinná osoba) odvoláním, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 3. 12. 1999, čj. 11 Co 634/98-67 tak, že rozsudek soudu I. stupně potvrdil.
Stejně tak u okresního pozemkového úřadu uplatnila nárok na vydání předmětných nemovitostí navrhovatelka. Protože nemohla svůj nárok dokázat, byla zapsána okresním pozemkovým úřadem jako domnělá oprávněná osoba a byla odkázána ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., se svým nárokem k obecnému soudu. Následně navrhovatelka podala Okresnímu soudu v Lounech žalobu vedenou pod sp.zn. 7 C 123/94, o uznání vlastnického práva podle zákona č. 229/1991 Sb. V žalobě též uvedla, že ohledně předmětných nemovitostí probíhá u soudu již řízení, pod sp.zn. 9 C 174/93, zahájené z podnětu její sestry a žádala spojení obou věcí. Protože návrh nesplňoval náležitosti návrhu požadované §79 odst. 1 občanského soudního řádu, vyzval ji soud dne 24. 10. 1994 usnesením, čj. 7 C 123/94-6, k odstranění vad a upřesnění návrhu; zejména pak měla v žalobě uvést proti komu směřuje (jméno, povolání, bydliště či sídlo), vylíčit rozhodující skutečnosti, označit důkazy, jichž se dovolává a přesně formulovat žalobní petit. Dne 17. 1. 1996 navrhovatelka zaslala soudu řadu dokumentů, týkajících se jejího nároku na předmětné nemovitosti, aniž by nějak návrh upravila. Okresní soud v Lounech dne 25. 1. 1996 usnesením, čj. 7 C 123/94-14, opětovně navrhovatelce uložil, aby ve lhůtě 15 dnů upravila návrh na zahájení řízení ve smyslu ust. §79 odst. 1 občanského osudního řádu (dále jen "o.s.ř."). Zejména měla upřesnit petit návrhu (jak má soud ve věci rozhodnout), na jaké pozemkové parcele včetně výměry se nemovitost nachází, v jaké obci, na jakém katastrálním území, u jakého katastrálního úřadu, číslo listu vlastnictví u všech předmětných nemovitostí. Dne 12. 3. 1996 oznámila navrhovatelka přípisem soudu, že trvá na žalobě a že na žalobním petitu nemá co měnit. Příslušné doklady byly, podle navrhovatelky, obsaženy ve spise pozemkového úřadu. Okresní soud dne 19. 3. 1996 usnesením, čj. 7 C 123/94-16, řízení zastavil. Rozhodnutí odůvodnil tím, že nedostatečný petit znamená nedostatek podmínky řízení, kterou lze odstranit. Soud učinil příslušná opatření k odstranění tohoto nedostatku a určil k tomu lhůtu. Jelikož vady návrhu nebyly ve lhůtě odstraněny, nezbylo soudu, než řízení zastavit. Navrhovatelka toto rozhodnutí nenapadla odvoláním, takže usnesení o zastavení řízení nabylo dne 16. 4. 1996 právní moci. Navrhovatelka rovněž nepodala žalobu podle §4a zákona č. 229/1991 Sb. Na základě uvedených skutečností proto O.Ú., okresní pozemkový úřad, vydal dne 31. 3. 2000 rozhodnutí, čj. 267/00-R/825/91/Typ, kterým rozhodl podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., že M.Š. (ústavní stěžovatelka) není vlastníkem ideální poloviny předmětných nemovitostí.
Toto rozhodnutí napadla navrhovatelka správní žalobou. V ní namítala, že soud nevzal v úvahu, že je zákonnou dědičkou původní vlastnice předmětných nemovitostí.
Městský soud v Praze dne 1. 3. 2001 rozsudkem, čj. 38 Ca 214/2000-36, napadené rozhodnutí okresního pozemkového úřadu potvrdil. Rozsudek odůvodnil tím, že okresní pozemkový úřad postupoval v intencích zákona č. 229/1991 Sb., když zapsal ústavní stěžovatelku jako domnělou oprávněnou osobu. Navrhovatelka podala k Okresnímu soudu v Lounech žalobu, v níž se domáhala uznání vlastnického práva, ale protože petit žaloby byl neurčitý, byla vyzvána soudem k jeho upřesnění. Navrhovatelka zaslala soudu oznámení, že na žalobě trvá, ale petit jak má soud rozhodnout a uvedení přesných údajů o pozemkových parcelách, soudu nesdělila. Proto soud řízení usnesením ze dne 19. 3. 1996, čj. 7 C 123/94-6, správně zastavil. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 16. 4. 1996. Tím se zbavila navrhovatelka možnosti domoci se rozsudkem soudu určení, že je oprávněnou osobou k uplatnění nároku u okresního pozemkového úřadu ve vztahu k předmětným nemovitostem. Pokud se navrhovatelka dovolávala rozsudku, kterým soud určil, že její sestra je oprávněnou osobou k uplatnění nároku u okresního pozemkového úřadu k vydání ideální poloviny předmětných nemovitostí, tento rozsudek se vztahuje jen na sestru navrhovatelky, nemohl založit nárok navrhovatelky a okresní pozemkový úřad jím nemohl být vázán v řízení ve věci navrhovatelky.
Rozsudek Městského soudu v Praze napadla navrhovatelka včas ústavní stížností. V ní namítala, že Městský soud měl zrušit rozhodnutí okresního pozemkového úřadu, neboť bylo vydáno v rozporu se správním řádem. Soud měl podle ní připojit v řízení spis Okresního soudu v Lounech, sp.zn. 9 C 815/93. Jestliže tak neučinil, nemohl posoudit úplně celou věc a jeho právní závěry jsou nesprávné. Stejně tak měl uvedený spis použít jako důkaz okresní pozemkový úřad, neboť ten je ze zákona povinen opatřit si potřebné podklady pro rozhodnutí, zejména když byl ústavní stěžovatelkou na jejich existenci v uvedeném spise výslovně upozorněn, okresní pozemkový úřad tedy postupoval v rozporu se správním řádem. Tím, že nepostupoval uvedeným způsobem, měl soud porušit základní právo navrhovatelky na vydání majetku a tím článek 11 Listiny a právo na spravedlivý proces, dané jí čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny. V řízení před soudem nebyla podle navrhovatelky zachována ani rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve vyjádření ze dne 21. 8. 2001 odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Dále uvedl, že navrhovatelka se nemohla dovolávat rozsudku Okresního soudu v Lounech, který se týkal nároku její sestry, neboť tento rozsudek se týkal výhradně nároku sestry navrhovatelky a nemohl zakládat nárok i pro navrhovatelku samotnou.
Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Z obsahu připojeného spisu Ústavní soud ověřil, že Městský soud v Praze přezkoumal správní žalobou napadené rozhodnutí O.Ú., okresního pozemkového úřadu v souladu s příslušnými ustanoveními části páté hlavy druhé občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), upravující rozhodování o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů. V odůvodnění rozhodnutí pak uvedl, které skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. V mezích stanovených pro přezkoumávání správního rozhodnutí, založeného na principu kasačním, postupoval v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, obsaženou v ust. §132 o.s.ř., hodnotil důkazy každý jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a vyvodil z tohoto procesu odpovídající právní závěry.
Ústavní soud dále konstatoval, že porušení čl. 36 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR shledáno nebylo, neboť navrhovatelka se obrátila na obecný soud, který zákonem předepsaným způsobem přezkoumal zákonnost napadeného rozhodnutí orgánu veřejné správy. Obsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že by jednotlivci bylo garantováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho právnímu názoru. Stejně tak nebylo shledáno (a navrhovatelkou ani nijak specifikováno), že by jí, jako účastníku řízení, nebyla poskytnuta v řízení před soudem rovná práva či byla vůči ní uplatněna státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny. Jak bylo zjištěno, soud v řízení postupoval v souladu s ustanoveními hlavy druhé části páté Listiny a jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti. Pokud navrhovatelka tvrdí, že postupem soudu byla porušena rovnost účastníků řízení, své tvrzení nijak nedokládá.
Jen na okraj Ústavní soud poznamenává, že jak O.Ú., okresní pozemkový úřad, tak Městský soud v Praze nemohl ve věci rozhodnout jinak, když navrhovatelka sama svým postupem způsobila, že Okresní soud v Lounech musel zastavit řízení o určení, že je oprávněnou osobou a tímto rozhodnutím byl okresní pozemkový úřad vázán. Nelze v takovém případě vyčítat soudu a okresnímu pozemkovému úřadu neústavnost v tom, že postupovaly v souladu s příslušným ustanovením o.s.ř. Námitka navrhovatelky, že soud měl připojit spis týkající se řízení ve věci její sestry, není případná. Soud totiž ve věci nejednal o meritu věci, ale odstraňoval vady návrhu, jak mu přikazuje §43 o.s.ř., ještě před vlastním jednáním. Jedině v případě, že by jednal o meritu návrhu, bylo by možno požadovat, aby připojil spis týkající se stejných předmětných nemovitostí. Předmětný spis, týkající se nároku sestry navrhovatelky, by bylo možné využít jako důkazní materiál v řízení před okresním pozemkovým úřadem, avšak před tím, než Okresní soud v Lounech řízení zastavil. Pak již tomuto orgánu nezbylo, než vycházet z toho, že navrhovatelka oprávněnou osobou není.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze nebylo zasaženo do základních práv navrhovatelky, daných jí ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy a nezbylo mu než návrh podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2001
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu