ECLI:CZ:US:2001:3.US.417.99
sp. zn. III. ÚS 417/99
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatelů V.Š., J. P. a P. P., všichni zastoupeni JUDr. A. Z., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, č.j. 18 Co 594/96-260, ze dne 30. 6. 1999, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Semilech, č.j. 6 C 268/92-232, ze dne 25. 7. 1996, ve znění doplňujícího rozsudku, č.j. 6 C 268/92-235, ze dne 25. 7. 1996, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelé podali dne 23. 8. 1999 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 24. 8. 1999. Návrh směřoval proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, č.j. 18 Co 594/96-260, ze dne 30. 6. 1999, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Semilech, č.j. 6 C 268/92-232, ze dne 25. 7. 1996, ve znění doplňujícího rozsudku, č.j. 6 C 268/92-235, ze dne 25. 7. 1996, kterým byli navrhovatelé jako žalovaní v řízení před obecnými soudy uznáni povinnými uzavřít dohodu o vydání specifikovaných nemovitostí. Napadenými rozsudky bylo podle názoru navrhovatelů porušeno jejich základní právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně navrhovatelé proti označenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podali i dovolání k Nejvyššímu soudu ČR.
K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 6 C 268/92, vedený u Okresního soudu v Semilech. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatelé vystupovali v řízení před obecnými soudy jako žalovaní, proti nimž byla podána žaloba o stanovení povinnosti uzavřít dohodu o vydání specifikovaných nemovitostí. Okresní soud v Semilech původně rozsudkem, č.j. 6 C 268/92-132, ze dne 7. 7. 1994, ve spojení s doplňujícím rozsudkem, č.j. 6 C 268/92-134, z téhož dne žalobu zamítl. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, č.j. 17 Co 573/94-145, ze dne 30. 12. 1994, rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení s vyjádřením závěrů, jimiž se má soud I. stupně v dalším řízení řídit. Okresní soud v Semilech po dalším řízení rozhodl ve věci znovu rozsudkem, č.j. 6 C 268/92-232, ze dne 25. 7. 1996, ve znění doplňujícího rozsudku, č.j. 6 C 268/92-235, z téhož dne tak, že stanovil, že žalovaní jsou povinni uzavřít dohodu se žalobcem, kterou V. Š. vydá žalobci podíl id. 1/4 a J. a P. P. podíl id. 1/2 domu čp. 128 se st. parcelou č. 176, garáže se st. parcelou č. 192 a louky par. Č. 173/3 zapsaných na LV č. 159 pro obec a k.ú. K. u Katastrálního úřadu v Semilech, žalobu ohledně další id. 1/4 uvedených nemovitostí proti V. Š. zamítl. K odvolání účastníků rozhodoval ve věci Krajský soud v Hradci Králové, který rozsudkem, č.j. 18 Co 594/96-260, ze dne 30. 6. 1999, potvrdil rozsudek soudu I. stupně.
Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové žalovaní dovolání. Nejvyšší soud ČR rozsudkem, č.j. 28 Cdo 2391/99-287, ze dne 26. 9. 2000, dovolání zamítl, když před tím konstatoval, že dovolání bylo přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), protože rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové, č.j. 18 Co 594/96-260, ze dne 30. 6. 1999, byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně, č.j. 6 C 268/92-232, ze dne 25. 7. 1996 a doplňující rozsudek z téhož dne, č.j. 6 C 268/92-235, když soud I. stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozsudek zrušil svým usnesením, č.j.17 Co 573/94-145, ze dne 30. 12. 1994.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže navrhovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
V předmětné věci návrh směřoval proti rozhodnutí odvolacího soudu, když vzhledem k výše uvedenému bylo proti tomuto rozhodnutí přípustné dovolání podle §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř., které ve věci podáno bylo a v době podání návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti o něm rozhodnuto nebylo. Z výše uvedeného vyplývá, že návrh byl podán v době, kdy navrhovatelé ještě nevyčerpali všechny opravné prostředky, které jim zákon k ochraně práva poskytoval.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, odmítnout jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2001