ECLI:CZ:US:2001:3.US.418.01
sp. zn. III. ÚS 418/01
Usnesení
III. ÚS 418/01
Ústavní soud rozhodl dne 20. září 2001, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka, ve věci ústavní stížnosti M.S., zastoupeného Mgr. R.F., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 3. května 2001, sp. zn. 2 To 189/2001, a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 22. ledna 2001, sp. zn. 4 T 217/2000, v trestní věci, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 9. července 2001, se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 3. května 2001, sp. zn. 2 To 189/2001, a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 22. ledna 2001, sp. zn. 4 T 217/2000. Rozhodnutími obecných soudů se cítí být dotčen ve svých základních právech a svobodách, vyplývajících z čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ze spisu Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 4 T 217/2000, jejž si Ústavní soud vyžádal, jakož i z ústavní stížnosti a jejích příloh, bylo zjištěno následující: Ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, s výjimkou rozhodnutí o náhradě škody v adhézním řízení, uložení trestu propadnutí věci [§55 odst. 1 písm. a) tr. zák.] a rozhodnutí o vrácení věci (§80 odst. 1 tr. řádu), bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 22. ledna 2001, sp. zn. 4 T 217/2000, jímž byl stěžovatel uznán vinným trestným činem loupeže podle §10 odst. 1 písm. a), §234 odst. 1 tr. zák., trestným činem porušování domovní svobody podle §10 odst. 1, §238 odst. 1, 3 tr. zák., a jímž mu byl podle §234 odst. 1 za použití §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 5 let.
Dle názoru stěžovatele namítaného dotčení základního práva na spravedlivý proces, základního práva plynoucího z rovnosti účastníků řízení a základního práva na zákonný trest se obecné soudy dopustily tím, že z trestního spisu nebyly vyřazeny nepřípustné důkazní prostředky (záznamy z odposlechů telekomunikačního provozu a záznamy o podání vysvětlení), dále tím, že porušily zásadu zákazu dvojího přičítání téže skutečnosti při stanovení trestu a konečně tím, že použily jako důkaz úřední záznam, byť tento mohl a měl být nahrazen výslechem policistů, kteří jej pořídili.
Dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.
Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, jakož i Okresní soud v Olomouci při posuzování předmětné věci respektovaly kautely plynoucí z tr. řádu, respektovaly příslušná procesní ustanovení a konečně svoje rozhodnutí řádně, přiléhavě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnily. V této souvislosti Ústavní soud toliko odkazuje na usnesení Okresního soudu v Olomouci, prohlášené v průběhu hlavního líčení dne 22. ledna 2001 (spis Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 4 T 217/2000, č. l. 717), jímž byl zamítnut návrh státního zástupce OSZ provést důkaz záznamem o telefonickém odposlechu z č. l. 309-367, uvedeného soudního spisu. Ústavní soud dále odkazuje na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, v němž je argumentováno výpovědí spoluobžalovaného, učiněnou po sdělení obvinění (č. l. 197), a konečně na provedení důkazu nalézacím soudem úředním záznamem za splnění podmínek, vyžadovaných v ustanovení §213 odst. 1 tr. řádu. Nevyřazení příslušných dokumentů ze soudního spisu (záznamů z odposlechů telekomunikačního provozu a záznamů o podání vysvětlení) nalézacím soudem, jakkoli jim nebyl přiznán status důkazů, lze považovat za opodstatněné z pohledu v úvahu přicházejících přezkumných řízení.
Napadenými rozhodnutími obecné soudy tudíž neporušily jak základní práva na řádný proces (čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny), tak i základní práva plynoucí ze zásady nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege (čl. 39 Listiny).
Z těchto důvodů nutno posuzovat návrh stěžovatele na zrušení v ústavní stížnosti napadených rozhodnutí za zjevně neopodstatněný, čímž byl naplněn důvod jeho odmítnutí podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2001