ECLI:CZ:US:2001:3.US.418.2000
sp. zn. III. ÚS 418/2000
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka, o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele město B., právně zastoupeného JUDr. M. K., advokátkou, směřujícím proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2000, čj. 25 Co 70/2000-111, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 13. 7. 2000 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl Ústavnímu soudu doručen o den později. Předmětný návrh směřoval proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2000, čj. 25 Co 70/2000-111, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 29. 7. 1999, čj. 11 C 1260/98-74. Současně podal navrhovatel dovolání.
Nejvyšší soud ČR dne 13. 12. 2000 rozsudkem, čj. 24 Cdo 2518/2000-147, dovolání zamítl.
Současně s dovoláním podal navrhovatel i návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti. V ní tvrdil, že obecné soudy svými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručená práva, zejména právo dané čl. 11 odst. 1 a 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Benešově, sp.zn. 11 C 1260/98 a z něj zjistil, že navrhovatel podal dne 13. 8. 1998 Okresnímu soudu v Benešově žalobu o náhradu škody proti manželům J. a L. P. Škoda měla vzniknout tím, že žalovaní nechali bez povolení stavebního úřadu zlikvidovat volejbalové hřiště v majetku navrhovatele, které se nacházelo na jejich pozemku pč. 1259/7 v k.ú. B. (dále jen "předmětný pozemek").
Okresní soud v Benešově rozsudkem, čj. 11 C 1260/98-74, ze dne 29. 7. 1999, žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že v roce 1988 bylo na předmětném pozemku vybudováno v akci "Z" volejbalové hřiště. Hřiště bylo zřízeno bez rozhodnutí stavebního úřadu a ohledně jeho stavby nebylo nikdy vedeno žádné stavební řízení. Předmětný pozemek byl nejdříve restituován manžely M., kteří jej v roce 1997 převedli na žalované. V roce 1998 žalovaní hřiště odstranili, čímž měli navrhovateli způsobit škodu 42.043,- Kč. Protože pozemek byl vydán původním vlastníkům podle zákona č. 229/1992 Sb. a bylo na něm umístěno tělovýchovné zařízení, měl dosavadní uživatel pozemku (žalobce) podle §25 odst. 2 tohoto zákona nárok vůči vlastníkovi na uzavření dohody o užívání pozemku s tím, že tuto dohodu nemohl vlastník vypovědět dříve než po uplynutí 10 let od účinnosti tohoto zákona. Žádná dohoda však uzavřena nebyla. Žalobce neuplatnil žádné nároky, které mu umožnil uplatňovat zákon o půdě, ale domáhal se náhrady škody, která měla vzniknout odstraněním hřiště, které považoval za nemovitou stavbu. Stavbou se rozumí výsledek stavební činnosti, jak jej chápe stavební zákon, avšak jen tehdy, je-li výsledek této činnosti věc v právním slova smyslu (nikoliv jen součást jiné věci). V souzeném případě se jednalo o tzv. venkovní úpravy, nikoliv o samostatnou stavbu. Soud dospěl k závěru, že v důsledku fyzického spojení hřiště s pozemkem se hřiště stalo součástí věci hlavní (pozemku) a v takovém případě nabývá vlastnictví hřiště vlastník pozemku. Na základě toho nebyl navrhovatel aktivně legitimován k podání žaloby. Tento rozsudek napadl navrhovatel odvoláním. V něm uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že stavebníkem byl právní předchůdce žalobce a žalobce je tedy vlastníkem stavby. Dále z dokazování vyplynulo, že se jednalo o nemovitou stavbu pevně spojenou se zemí, když sloupky k upínání sítě byly do země zabetonovány a podloží hřiště bylo tvořeno navezeným zhutněným materiálem. Soud, za předpokladu, že došel k závěru, že hřiště není nemovitou stavbou, měl vzít v úvahu původní charakter pozemku, protože před vybudováním hřiště byl pozemek pastvinou a odstraněním hřiště nedošlo ke znehodnocení pozemku, ale jen ke znehodnocení hřiště. Konečně žalobce v odvolání namítal, že jednal s právními předchůdci žalovaných o převodu pozemku do svého vlastnictví a v tomto jednání pokračoval i poté, co pozemek koupili žalovaní. Z jeho jednání bylo zřejmé, že chce pokračovat v užívání hřiště a žalovaní byli povinni podle §25 zákona č. 229/1991 Sb. uzavřít s ním dohodu o užívání hřiště. K uzavření dohody nedošlo proto, že žalovaní hřiště záměrně zničili.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 4. 2000, čj. 25 Co 70/2000-111, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že je nepochybné, že uvedené hřiště nebylo na pozemku zřízeno před 1. 10. 1976 [§11 odst. 1 písmeno e) zákona č. 229/1991 Sb.]. Ohledně stavby hřiště nebylo nikdy vedeno žádné stavební řízení a hřiště bylo zřízeno bez stavebního rozhodnutí. I když podle ust. §25 odst. 2 písmeno e) zákona o půdě měl dosavadní uživatel pozemku nárok na uzavření dohody o užívání pozemku nejméně na 10 let, žádná taková dohoda uzavřena nebyla, ani se žalobci nedomáhali jejího uzavření soudní cestou.
Uvedený rozsudek napadl navrhovatel včas návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti, v němž uvedl, že hřiště bylo vybudováno bez územního rozhodnutí i stavebního povolení, avšak právní předchůdce navrhovatele měl k pozemku právo hospodaření, stavba tedy byla oprávněná. Navrhovatel jednal s vlastníky pozemku o jeho odkoupení, protože měl zájem na zachování volejbalového hřiště. Vedlejší účastníci však v roce 1998 hřiště, které je podle navrhovatele nemovitou stavbou, odstranili bez souhlasu navrhovatele, jako vlastníka, i bez vědomí a souhlasu stavebního úřadu. Navrhovatel se tedy domáhal u obecných soudů náhrady škody. Vedlejší účastníci zneužili svého vlastnického práva k pozemku k tomu, aby zabránili navrhovateli v užívání tělovýchovného zařízení. Jestliže soudy konstatovaly, že se nejedná o nemovitou stavbu ani samostatnou věc, nýbrž o terénní úpravu, která je součástí pozemku, svým postupem v rozporu s čl. 11 odst. 3 Listiny neposkytly vlastnickému právu navrhovatele ochranu. Soudy dále podle navrhovatele nehodnotily všechny provedené důkazy. V odůvodnění rozsudku soudy neuvedly, proč některé důkazy hodnotí jako nevěrohodné, proč se neztotožnily s názorem stavebního úřadu na charakter hřiště jako stavby apod. Porušily tedy jeho základní právo na spravedlivý proces dané mu čl. 36 odst. 1 Listiny. Navrhl proto zrušení obou napadených rozhodnutí.
Krajský soud v Praze, jako účastník řízení, ve vyjádření ze dne 28. 8. 2000, poukázal na odůvodnění napadeného rozsudku.
Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, jen opakují argumenty, kterými se zabýval obecný soud a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádal. K namítanému neposkytnutí ochrany vlastnickému práv je třeba uvést, že zmíněný článek 11 Listiny poskytuje ochranu vlastnickému právu skutečnému, nikoliv pouze tvrzenému. Jestliže soudy dospěly k závěru, že předmětné volejbalové hřiště nebylo ve vlastnictví navrhovatele jako samostatná věc či stavba, což řádně odůvodnily, nemůže se navrhovatel dožadovat ochrany svého neexistujícího vlastnického práva. Podstata sporu byla v posouzení, zda zlikvidované volejbalové hřiště bylo či nebylo samostatnou stavbou. Z toho se odvíjel případný nárok na náhradu škody, která měla jeho zlikvidováním navrhovateli vzniknout. Náhrada stavby vybudované dosavadním uživatelem pozemku v souladu s dřívějšími vlastnickými vztahy k pozemku, lze podle zákona č. 229/1991 Sb. přiznat, pokud by vlastník pozemku tyto stavby odstranil nebo poškodil. V daném případě se však nejednalo o stavbu, jak vyplynulo ze závěrů soudů, ale jen o úpravu terénu. Případná náhrada škody by se tedy týkala jen zařízení k napínání sítě (sloupky), případně žlabovky sloužící k odvodnění hřiště. Jejich vydání může navrhovatel požadovat vlastnickou žalobou, popř. může požadovat jejich náhradu v penězích. Obecné soudy se uvedenými otázkami řádně zabývaly, provedly dostatečné dokazování a z důkazů vyvodily příslušné právní závěry, které také, podle přesvědčení Ústavního soudu přesvědčivě, zdůvodnily. Postupovaly tedy v souladu s ust. §132 občanského soudního řádu a tedy ústavně konformním způsobem. Ústavní soud tedy neshledal ani tvrzené porušení práva na spravedlivý proces, daného čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pokud navrhovatel v ústavní stížnosti namítal, že žalovaní s ním záměrně neuzavřeli dohodu o užívání pozemku jako tělovýchovného zařízení ve smyslu ust. §25 zákona č. 229/1991 Sb. a hřiště zničili, pak je třeba konstatovat, že nic nebránilo navrhovateli v tom, aby se uzavření zmíněné dohody dožadoval soudní cestou. Tuto možnost však nevyužil a není možné vyčítat obecnému soudu že k této okolnosti nepřihlédl.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2000, čj. 25 Co 70/2000-111, nebylo zasaženo do základních práv navrhovatele, daných mu ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy a nezbylo mu než návrh podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2001
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu