ECLI:CZ:US:2001:3.US.440.01
sp. zn. III. ÚS 440/01
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti podaným O.U., zast. JUDr. J.G., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 7 To 89/2001, ze dne 4. 5. 2001, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti ze dne 18. 7. 2001 navrhovatel brojí proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 5. 2001 s tím, že jeho vydáním bylo zasaženo jeho ústavně zaručené základní právo označené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále Listina).
Z obsahu podaného návrhu i ze spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku, sp. zn. 3 T 100/2000, který si ústavní soud vyžádal také, následně zjistil, že navrhovatel byl v rámci trestního řízení které proti němu bylo vedeno, rozsudkem Okresního soudu Frýdek-Místek, č.j. 3 T 100/2000-211, nakonec uznán vinným trestným činem krádeže dle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního zákona a byl mu uložen trest odnětí svobody, který mu byl podmíněně odložen a doplněn peněžitým trestem. Skutkově šlo o to, že navrhovatel odcizil osobní automobil FORD SIERRA, a to ke škodě jeho majitele Z.M. Proti uvedenému rozhodnutí se navrhovatel odvolal s tím, že označené vozidlo prodal K.L., ten nedodržel podmínky za kterých bylo vozidlo prodáváno a sám je prodal Z.M., když takto dle přesvědčení navrhovatele učinil, aniž by byl jeho vlastníkem. S poukazem na uvedené si vozidlo vzal zpět a to tak, že jej odvezl od bydliště M., kde byl automobil parkován.
O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem, č.j. 7 To 89/2001-238 tak, že při nezměněném výroku o vině a podmíněném trestu nově uložil (menší) peněžitý trest. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že soud nalézací provedl řádné dokazování co do rozsahu i významu a také způsobem odpovídajícím trestnímu řádu. Odvolací námitky označil za opakování těch, které byly navrhovatelem užity již v řízení před soudem I. stupně, který na ně přiléhavě reagoval, stejně jako na celkovou obhajobu uplatňovanou navrhovatelem. Odvolací soud dospěl i k závěru, že řádně provedenému dokazování v rozsahu umožňujícímu bezpečné zjištění skutkového stavu, odpovídá i samotná právní kvalifikace užitá soudem I. stupně. Nakonec odvolací soud se zabýval i jednotlivými výpověďmi podstatných (důležitých) svědků s tím, že ty se doplňují a zejména také nepotvrzují obhajobu uplatněnou navrhovatelem.
Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti brojí navrhovatel proti označenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě s tím, že jeho vydáním bylo porušené jeho Ústavou zaručené právo uvedené v čl. 11 Listiny s tím, že každý má právo vlastnit majetek a vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Opakuje dále výhrady vznesené již před obecnými soudy. Jejich jádrem je tvrzení navrhovatele, že předmětné vozidlo zůstalo v jeho vlastnictví, když svědek L. nedostál podmínkám, za kterých mu vozidlo navrhovatel prodal (zaplacení ceny) a tento svědek se tak nemohl stát jeho vlastníkem, navrhovatel sám je takto poškozen. S ohledem na uvedené a namítané porušení listiny pokládá označené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě za ústavně nesouladné a navrhl je zrušit.
K podanému návrhu se na výzvu Ústavního soudu vyjádřil Krajský soud v Ostravě, jako účastník řízení a v něm odkázal v plném rozsahu na důvody obsažené v napadeném rozhodnutí, které jej také vedly k jeho přijetí s tím, že k nim nemá co dodat. Návrh pokládá na nedůvodný především s odkazem na to, že dle jeho přesvědčení bylo svědecky prokázáno, že předmětný automobil se stal vlastnictvím svědka L.
KSZ se přípisem ze dne 7. 9. 2001 svého postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem vzdalo.
Ústavní soud po zvážení argumentace uplatněné navrhovatelem, vycházeje z obsahu spisu Okresního soudu Frýdek-Místek, sp. zn. 3 T 100/2000, dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. Z hlediska ústavněprávního, které zakládá ingerenci Ústavního soudu do jurisdikční činnosti soudů obecných takto zjistil, že ty ve své činnosti postupovaly ve shodě s obsahem i namítaných ustanovení Listiny. Je na místě především zdůraznit, že podaný návrh se týká trestního řízení vedeného proti navrhovateli a z tohoto pohledu (vlastnických práv - namítaný čl. 11 Listiny) nemohlo dojít k pochybení soudu, protože samotná otázka vlastnictví označeného automobilu nebyla předmětem (civilního) sporu, nýbrž je obsažena ve skutkové podstatě majetkového trestného činu, pro který byl navrhovatel trestně stíhán a posléze pro naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu krádeže také odsouzen. Argumentace stran zmíněného vlastnictví uvedená navrhovatelem i obecnými soudy se tak promítá na pozadí projednávaného majetkového trestného činu a z obsahu návrhu plyne, že v něm obsažené námitky tak vlastně směřují do principů práva na spravedlivý proces, zejména označených v hlavě páté Listiny. Ani z tohoto hlediska však Ústavní soud pochybení v postupu obecných soudů neshledal. I napadené rozhodnutí soudu odvolacího obsahuje totiž ve svých důvodech přesvědčivou a ucelenou argumentaci opřenou o rozsahem i kvalitou provedené dokazování a z něj vyvozené právní závěry (kvalifikaci trestného činu). V tomto směru nelze než na důvody, které vedly obecné soudy k přijetí napadeného rozhodnutí, ve stručnosti odkázat. Také Ústavní soud je v důsledku nepochybně prokázaných důkazů přesvědčen o tom, že navrhovatel dlouhodobě jednal zřetelně takovým způsobem, že nepochybně bylo lze mít za to, že byl uskutečněn prodej označeného vozidla K.L. Nelze než uzavřít opětovným konstatováním, že provedené dokazování bylo uskutečněno v souladu s příslušným procesním předpisem (trestním řádem), závěry z něj plynoucí potom byly obecnými soudy opatřeny příslušnou právní kvalifikací s odpovídajícím označením trestného činu. Napadené rozhodnutí tak bylo vydáno v souladu se zákonem a nemohlo tak vykázat rysy postupu protiústavního, a to ani z hledisek namítaných navrhovatelem, ani z hledisek principů spravedlivého procesu vymezených zejména hlavou pátou Listiny či mezinárodními smlouvami z hlediska čl. 10 Ústavy ČR.
S poukazem na uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo než podaný návrh, jako zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2001
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu