ECLI:CZ:US:2001:3.US.468.01
sp. zn. III. ÚS 468/01
Usnesení
III. ÚS 468/01
Ústavní soud rozhodl dne 22. listopadu 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M.Ch., zastoupeného JUDr. T.M. Ph.D., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. června 2001, sp. zn. 5 To 276/2001, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. května 2001, sp. zn. 5 T 41/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních podmínek, po jejím doplnění na základě výzvy Ústavního soudu, ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel ve své trestní věci rozhodnutí orgánů veřejné moci (usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. června 2001 - 5 To 276/2001 a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. května 2001 - 5 T 41/2001) a tvrdil, že jimi byla zasažena jeho ústavně zaručená práva (svobody) obsažená v čl. 6 a čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle odůvodnění ústavní stížnosti jsou napadená rozhodnutí v rozporu s jeho ústavně zaručenými právy (na scelení rodiny a na řádné projednání jeho žádosti o azyl) a dále pak v rozporu s obecně platnou a uznávanou zásadou ne bis in idem, neboť stěžovatel byl opakovaně trestán za to, že odmítá opustit území ČR, ačkoliv tento úmysl byl již zohledněn orgány cizinecké policie. Stěžovatel proto navrhl zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle odůvodnění ústavní stížnosti a odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze (5 To 276/2001) byl stěžovatel rozhodnutími (Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. května 2001 - 5 T 41/2001) ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne
18. června 2001 - 5 To 276/2001) uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí [§171 odst. 1 písm. b) tr. zák.] a odsouzen k trestu vyhoštění z území ČR na dobu sedmi let (§57 tr. zák.). Tento trestný čin stěžovatel spáchal tím, že se od 18. ledna 2001 zdržoval na území České republiky, a to i přesto, že mu byl rozhodnutími příslušných orgánů (PČR ze dne 23. března 1999 - PSM-1140/OCPS-FM-Z-99 ve spojení s rozhodnutím Policejního prezídia ČR, ze dne 30. července 1999 - PRP-3071/RCP-c-227-99) pobyt na území ČR zakázán. Z odůvodnění rozhodnutí soudu
II. stupně pak plyne, že soud I. stupně přihlédl při stanovení výše a druhu trestu k tomu, že stěžovatel byl již jednou pro trestný čin, kvalifikovaný podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák., odsouzen.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že napadená rozhodnutí byla v rozporu se zásadou scelení rodiny. Podle čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod má každý právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence. Podle konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva otázka existence nebo neexistence rodinného života je v podstatě otázkou fakticity závisející na skutečné (praktické) existenci úzkých osobních vztahů (The question of the existence or non existence of family life is essentially a question of fact depending upon the real existence in practice of close personalities (k tomu srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva M. v. B. 1979 A 31). Stěžovatel však tuto podmínku nesplňuje, neboť nejenže nepodal důkaz
o existenci úzkých osobních vztahů k jiným osobám (dítěti), ale toto vlastně ani v ústavní stížnosti netvrdil; povšechné tvrzení, že má dítě s českou občankou (A.K.) je pro posouzení věci nerozhodné, neboť jak plyne ze skutkových zjištění soudu I. stupně, matka dítěte ženského pohlaví, narozeného dne 28. března 2001, jméno otce neuvedla a ponechala v kojeneckém ústavu k adopci. Místo faktického pobytu A.K. pak nebylo, i přes očividnou snahu orgánů činných v trestním řízení (soudu I. stupně), zjištěno a nebylo zřejmě známo ani stěžovateli. Z tohoto důvodu jeho tvrzení, že by uvedená rozhodnutí byla v rozporu s jeho právem na scelení rodiny, neobstojí.
Obdobně nedůvodné je i jeho tvrzení, že byla porušena zásada ne bis in idem. Ve věci posuzované ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel byl odsouzen za to, že mařil výkon správního rozhodnutí, tedy za skutek spočívající v nerespektování tohoto rozhodnutí. Ve správním řízení však byla stěžovateli uložena sankce za nelegální pobyt na území ČR, tedy za zcela odlišný skutek, odhlédnuto od toho, že stěžovatel byl odsouzen k trestu, jež má obdobný následek jako sankce za správní delikt.
Rovněž tak v obecné rovině koncipované tvrzení stěžovatele stran toho, že je účastníkem řízení o udělení azylu, nezpůsobuje protiústavnost napadených rozhodnutí, a to již proto, že azyl stěžovateli přiznán nebyl, takže stěžovateli trest vyhoštění mohl být uložen [§57 odst. 3 písm. b) tr. zák.]. Ostatně odůvodnění napadeného rozhodnutí soudu II. stupně je i v tomto směru přiléhavým a postačujícím způsobem odůvodněno (§134 odst. 2 tr. ř.). Jak plyne z tohoto odůvodnění, je stěžovatel účastníkem již třetího řízení o udělení azylu, resp. do nabytí účinnosti zák. č. 325/1999 Sb. (do 31. 12. 1999), o přiznání postavení uprchlíka. Obě jeho předchozí žádosti byly zamítnuty. (První žádost stěžovatele o přiznání postavení uprchlíka byla zamítnuta dne 15. 9. 1993, stejně tak jako rozklad proti tomuto rozhodnutí. Správní žaloba proti tomuto rozhodnutí byla Vrchním soudem v Praze zamítnuta dne
17. 1.1995. Další žádost o přiznání postavení uprchlíka byla zamítnuta dne 23. 3. 1999.) Jeho návrh na zahájení řízení o udělení azylu v ČR (OAM-58/PR-13-2001) byl rovněž podle zjištění Ústavního soudu (č. l. 8) správním orgánem I. stupně, jako zjevně nedůvodný, zamítnut (rozhodnutím ze dne 13. 7. 2001).
Stěžovatel se mýlí, má-li za to, že v dané věci skutek, za který byl odsouzen, nebyl trestným činem, příp. že mu byl uložen trest přísnější, než jaký bylo možno uložit v době spáchání trestného činu (čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí je dán ust. §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. Za tento trestný čin je pak možno uložit trest vyhoštění od jednoho do deseti let, anebo na dobu neurčitou (§57 odst. 2 tr. zák.). Ust. §57 odst. 2 bylo do tr. zák. doplněno jeho novelou provedenou zák. č. 253/1997 Sb. (s účinností ode dne 1. 1. 1998); ust. §171 odst. 1 písm. b), v platném znění, je pak součástí tr. zák. ode dne 1. 1. 1992, kdy nabyl účinnosti zák. č. 557/1991 Sb. S jednáním, jež bylo posouzeno napadenými rozhodnutími jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí, započal stěžovatel podle odůvodnění napadeného rozhodnutí soudu II. stupně dne 18. 1. 2001. Obecné soudy proto nepochybily, neboť postupovaly jak při rozhodování o trestnosti skutku, tak i při rozhodování o výši a druhu trestu, v souladu s platným právním stavem.
Z takto rozvedených důvodů nebylo shledáno porušení tvrzených ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost stěžovatele byla posouzena jako zjevně neopodstatněná. Zjevná neopodstatněnost je pak dána samotnou povahou tvrzení stěžovatele. O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 22. listopadu 2001