ECLI:CZ:US:2001:3.US.469.2000
sp. zn. III. ÚS 469/2000
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele J. J., zastoupeného JUDr. J. L., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, č.j. 28 Cdo 2503/99-275, ze dne 25. 4. 2000 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze, č.j. 3 Co 445/97-233, ze dne 23. 6. 1999, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 4. 8. 2000 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 7. 8. 2000. Návrh směřoval proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, č.j. 28 Cdo 2503/99-275, ze dne 25. 4. 2000, jímž bylo zamítnuto dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze, č.j. 3 Co 445/97-233, ze dne 23. 6. 1999. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze byl změněn vyhovující výrok I rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi, č.j. 6 C 1776/93-139, ze dne 23. 7. 1997 tak, žaloba byla zamítnuta. Napadenými rozsudky Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Praze bylo, podle názoru stěžovatele, porušeno jeho základní právo zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a soudy svým postupem porušily čl. 90 Ústavy ČR. Návrh byl podán včas.
K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 6 C 1776/93, vedený u Okresního soudu v Mladé Boleslavi. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel měl v řízení před obecnými soudy postavení žalobce a spolu s další žalobkyní M. S. se žalobou podanou u soudu I. stupně domáhal, aby žalovanému (město Mladá Boleslav) bylo uloženo vydat jim parc. č. 187 a č. 188 v k.ú. M. Ve věci rozhodl Okresní soud v Mladé Boleslavi tak, že rozsudkem, č.j. 6 C 1776/93-58, ze dne 31. 5. 1995, uložil žalovanému povinnost vydat pozemek parc. č. 187/5 o výměře 2.116 m2 , a to každému žalobci jednou ideální polovinou. K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze tento rozsudek zrušil usnesením, 28 Co 11/96, 28 Co 12/96-106, ze dne 6. 9. 1996, věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Okresní soud v Mladé Boleslavi v dalším průběhu řízení rozhodl ve věci rozsudkem, č.j. 6 C 1776/93-139, ze dne 23. 7. 1997 tak, že žalovaný je povinen vydat žalobcům pozemek parc. č. 187/5 o výměře 2.116 m2 v kat. ú. M. po rozdělení podle geometrického plánu z 26. 11. 1994 č. 1346-290/94, potvrzeného Katastrálním úřadem v Mladé Boleslavi dne 9. 12. 1994 pod č. 1207/94, a to každému ideální polovinou. Dále uvedeným rozsudkem byl zamítnut návrh, aby žalovaný byl povinen vydat část pozemku parc. č. 187 o výměře 3.070 m2 .
K odvolání žalovaného rozhodoval ve věci znovu Krajský soud v Praze. Krajský soud se především zabýval posouzením otázky, zda předmětný pozemek, po identifikaci původní parcely č. 187, je pozemkem, na němž je umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem ve smyslu §10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 403/1990 Sb."). Z provedených důkazů včetně ohledání na místě samém, provedeném odvolacím soudem, vyplývá, že parcela označená znalcem č. 187/5 je ohraničena asfaltovou pěší cestou a ze dvou stran zdí. Na pozemku jsou instalovány prolézačky, zejména skluzavka, dětská houpačka a lavičky, klepadlo na koberce, věšáky na prádlo a je tam rovněž pískoviště, dvě hřiště pro dospělé a pro děti s tím, že se jedná o zpevněný udržovaný povrch. Na pozemku jsou vysázeny stromky. Odvolací soud vycházel z odlišného právního závěru než soud I. stupně, a to že v daném případě šlo o původní pozemek parc. č. 187, na němž byla po převzetí pozemku státem umístěna stavba, a nedošlo tu k oddělení pozemku v právním smyslu. Odvolací soud postupoval ve smyslu konstantní judikatury (stanovisko Nejvyššího soudu ČR, Cpjn 50/93), z níž vyplývá, že pokud jde o pozemek, na němž stojí stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem, je rozhodující umístění stavby na pozemku a nikoliv skutečnost, zda je umístěna celá stavba nebo její část (jde-li o stavbu umístěnou např. na dvou pozemcích). Nebylo by žádoucí zejména pro možné nejistoty a spory, aby pozemky, na nichž jsou stavby umístěny jen z části měly takový právní vztah, že by jejich určitá část byla ve vlastnictví jednoho subjektu a ohledně další části téhož pozemku by byl založen jiný právní vztah (z hlediska vlastnictví pozemku a stavby). Dále Krajský soud v Praze uvedl, že v rámci dohody o vydání věci a vzájemném vypořádání (§5 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb.) by ovšem bylo možné se dohodnout např. na vydání pozemku po oddělení jeho části (zejména po oddělení této části na základě geometrického oddělovacího plánu a případně už i po přidělení samostatného parcelního čísla), která je zastavěna stavbou. Takto oddělená část by se tím stala samostatnou věcí v právním smyslu, způsobilou být předmětem občanskoprávního vztahu. Krajský soud však konstatoval, že v předmětné věci se o takový případ nejednalo. Krajský soud vycházel ze zjištění, že předmětné pozemky jsou skutečně zastaveny komplexní bytovou výstavbou označenou jako stavba II. etapy výstavby města Mladá Boleslav (část obytného bloku). Za situace, kdy mezi účastníky nebylo dohodnuto vydání pozemku po oddělení jeho části, nebylo na místě, aby soud I. stupně nechal vyhovit oddělovací geometrický plán v tomto řízení, protože tento postup je v rozporu s ustanovením §10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. Dále odvolací soud konstatoval, že by nebylo možné vydat žalobcům ani parcelu, kterou znalec označil jako č. 187/5, protože podle ustálené soudní praxe nelze za stavbu sídliště považovat pouze stavby obytných domů, ale i všechny součásti sídliště jako jsou komunikace, veřejná zeleň apod. V předmětné věci, jak bylo konstatováno, se na této části parcely nachází komunikace, sadové úpravy, hřiště, což je nepochybně součástí obytných domů a tato skutečnost brání vydání pozemku oprávněným osobám. Odvolací soud proto rozsudkem, č.j. 30 Co 445/97-233, ze dne 23. 6. 1999, rozhodl tak, že rozsudek soudu I. stupně ve vyhovujícím I. výroku změnil a žalobu zamítl.
K dovolání navrhovatelů, kteří vytýkali rozsudku odvolacího soudu, že vychází z nesprávného skutkového a právního závěru (§241 odst. 3 písm. c) a d) občanského soudního řádu), rozhodoval ve věci Nejvyšší soud ČR. Dovolací soud konstatoval, že v předmětné věci neshledal, že by odvolací soud vycházel z něčeho, co ve spise vůbec není anebo že by naopak nepokládal za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu vyplývá. Výtky navrhovatelů tedy směřovaly proti hodnocení důkazů odvolacím soudem, což podle ustálené rozhodovací praxe nelze považovat za dovolací důvod ve smyslu §241 odst. 3 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). Dále dovolací soud konstatoval, že odvolací soud postupoval podle příslušných právních předpisů (§10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb.) a plně se ztotožnil s právním názorem vysloveným odvolacím soudem. K věci dále uvedl, že ustanovení §10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. je ustanovením kogentním, které se jednoznačně vztahuje na celou věc a na její nevydání v případě splnění zákonných předpokladů uvedených v tomto ustanovení, a nezakládá soudu oprávnění přikročit k rozdělení věci a zabývat se jen vydáním části věci. Není tu tedy rozhodná případná možnost oddělení věci, o jejíž vydání se žaluje, ale právním úkonem (či rozhodnutím příslušného orgánu) již vzniklé oddělení části věci, která by se mohla stát předmětem mimosoudní občanskoprávní dohody. V zákonu č. 403/1990 Sb. však nelze přesvědčivě najít oporu pro to, aby soud svým rozhodnutím ukládal povinnost uzavřít dohodu o vydání části věci, jež by teprve mohla jako samostatná věc vzniknout. Nejvyšší soud proto nemohl přisvědčit dovolání v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu v daném případě je z hlediska právního posouzení věci nesprávné, a proto rozsudkem, č.j. 28 Cdo 2503/99-275, ze dne 25. 4. 2000, dovolání zamítl.
Proti rozsudku dovolacího i odvolacího soudu podal navrhovatel návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, protože podle jeho názoru bylo napadenými rozsudky porušeno jeho základní právo podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Porušení uvedeného ustanovení spatřoval navrhovatel v tom, že napadenými rozsudky bylo vlastně popřeno, že vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu a že dědění se zaručuje. Poukazoval na to, že ve smyslu zákona č. 403/1990 Sb. je vlastníkem odňatých a nezastavěných pozemků a podle tohoto zákona mají být odstraněny majetkové křivdy způsobené fyzickým osobám odnětím vlastnického práva k nemovitým věcem. Dále poukázal na to, že jeho případ je specifický a nelze na něj plně aplikovat uváděné stanovisko Nejvyššího soudu ČR. Namítal nedostatečnost odůvodnění rozhodnutí obecných soudů a uvedl, že vydání pozemku parc. č. 187/5 by nebylo v rozporu s veřejným zájmem, neboť se jedná o pozemek nezastavěný. V postupu odvolacího a dovolacího soudu navrhovatel spatřoval porušení čl. 90 Ústavy ČR, protože tímto postupem neposkytly obecné soudy ochranu jeho právům. Navrhovatel proto žádal, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil obě napadená rozhodnutí.
K posouzení návrhu si Ústavní soud dále vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu ČR jako účastníka řízení. Nejvyšší soud ve svém vyjádření zopakoval závěry, které jsou obsaženy v odůvodnění jeho rozhodnutí a dále uvedl, že výklad §10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb., k němuž tento soud dospěl ve stanovisku svého kolegia, nelze pokládat za odporující ustanovením Listiny. Skutečnost, že odvolací i dovolací soud uplatnily tento výklad na projednávaný konkrétní případ, nelze odznačit jako postup, jímž byla účastníku řízení odmítnuta ochrana jeho práv. Nelze proto podle názoru příslušného senátu Nejvyššího soudu považovat podanou ústavní stížnost za důvodnou.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatel se dovolával ochrany svého základního práva zakotveného v Listině, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Jádrem návrhu je nesouhlas navrhovatele se skutkovými a právními závěry obecných soudů (soudu odvolacího i soudu dovolacího). Navrhovatel se dovolává především ochrany svého vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny, když tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena rovnost vlastnického práva různých vlastníků v jeho neprospěch. Argumentoval především účelem zákona č. 403/1990 Sb., kterým měly být odčiněny křivdy způsobené protiprávními zásahy do vlastnického práva. V této souvislosti je na místě připomenout, že zákon č. 403/1990 Sb. stejně jako ostatní tzv. restituční zákony může jen napomoci k odstranění některých majetkových (a jiných) křivd, které byly v minulém období způsobeny. Podmínky, za nichž mohou být některé majetkové křivdy odstraněny, jsou pak kogentním způsobem stanoveny samotným zákonem a je na obecných soudech, aby na základě předložených a doložených tvrzení posoudily, zda tyto podmínky byly naplněny. Nelze považovat za porušení vlastnického práva, jestliže soudy ve svém rozhodnutí dospěly k závěru, že stanovené podmínky pro navrácení majetku naplněny nebyly, a rozhodly tak v neprospěch navrhovatele. Stejně jako nelze negativní rozhodnutí soudu, kterým nebylo vyhověno žalobě navrhovatele, pokud soudy postupovaly v souladu s příslušnými předpisy, považovat za porušení povinnosti obecných soudů poskytnout navrhovateli ochranu jeho základních práv ve smyslu čl. 90 Ústavy ČR.
Pokud navrhovatel namítá nesprávné skutkové a právní závěry obecných soudů, musí Ústavní soud připomenout svou ustálenou rozhodovací praxi, z níž vyplývá, že nemůže zasahovat do procesu hodnocení důkazů, prováděného obecnými soudy, pokud tyto soudy postupovaly v souladu s §132 o.s.ř. a hodnotily důkazy v rámci postupů daných zásadou volného hodnocení důkazů. Jestliže obecné soudy hodnotily provedené důkazy jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech a nelze dovodit extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými právními závěry, nemůže Ústavní soud do tohoto procesu zasahovat, protože se jedná o činnosti, která je výlučnou doménou obecného soudu. Ve vztahu k předmětné věci pak Ústavní soud konstatoval, že právní výklad příslušných ustanovení zákona č. 403/1990 Sb. je ústavně konformní, není porušením základních práv navrhovatele. Z uvedeného pak Ústavní soud uzavřel, že napadenými rozhodnutími nebylo porušeno základní právo navrhovatele podle čl. 11 odst. 1 Listiny a postupem obecných soudů nebylo rovněž porušeno ustanovení čl. 90 Ústavy ČR.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2001
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu