ECLI:CZ:US:2001:3.US.472.01
sp. zn. III. ÚS 472/01
Usnesení
III. ÚS 472/01
Ústavní soud rozhodl dne 22. listopadu 2001, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka, ve věci navrhovatele F.V., zastoupeného J.B., o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2001, č. j. 35 Co 117/2001-113, a Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. října 2000, č. j. 13 C 257/97-129, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel se domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí soudů s tím, že se jimi cítí dotčen na právech, zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, když nesprávně aplikovaly jednoduché právo, zejména nerespektovaly kogentní normy - §531 odst. 3 občanského zákona, překročily a nesprávně vyložily §226 občanského soudního řádu. Poukázal na průběh řízení a rozhodování před soudy obou stupňů, na rozsah dokazování, na právní názory vyslovené soudem II. stupně, vztahující se k právnímu titulu uplatněného nároku a k otázce promlčení. Podle jeho přesvědčení odvolací soud tak překročil oprávnění, jež jsou mu poskytnuta §226 občanského soudního řádu.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 35 Co 117/2001-113 bylo zjištěno, že označený soud dne 20. dubna 2001 potvrdil rozsudek soudu I. stupně ze dne 10. října 2000, č. j. 13 C 257/97-129, pokud jde o rozhodnutí ve věci samé, k odvolání stěžovatele změnil výrok a zamítl žalobu o příslušenství pohledávky a změnil výrok o nákladech řízení před soudem I. stupně. Své rozhodnutí podrobně a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil, když se také vypořádal se všemi námitkami, které stěžovatel uplatnil ve svém odvolání. Proto zásah do práv, jichž se v ústavní stížnosti navrhovatel dovolává, zjištěn nebyl.
Pokud soud II. stupně zrušil dne 4. dubna 2000 rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ve věci samé, je třeba uvést, že tak učinil na základě odvolání stěžovatele, kterému soud I. stupně uložil povinnost, když žalovaný v odvolacím řízení současně vznesl námitku promlčení nároku, uplatněného vůči jeho osobě. Vázanost právním názorem odvolacího soudu, vysloveným ve zrušujícím rozhodnutí, vyplývá z ustanovení §226 odst. 1 občanského soudního řádu, přičemž v dané věci právní názor vztahující se ke skutkovému základu ve věci samé nebyl důvodem ke zrušení rozsudku soudu I. stupně, k jeho zrušení došlo pouze na základě obrany povinného uplatněním námitky promlčení až v řízení před odvolacím soudem.
Pro výše uvedené byl návrh směřující proti napadenému rozsudku Městského soudu v Praze shledán zjevně neopodstatněným a dle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnut. Pokud jde o návrh na zrušení rozsudku soudu I. stupně, ten nutno označit za nepřípustný [§72 odst. 1 písm. a), odst. 4 a §43 odst. 1 písm. e) cit. zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2001