ECLI:CZ:US:2001:3.US.485.01
sp. zn. III. ÚS 485/01
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatelky J.W., zastoupené JUDr. T.C., směřujícím proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2001, čj. 24 Co 103/2001-99, ve spojení s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 18. 1. 2001, čj. 20 D 981/99-85, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelka podala dne 7. 8. 2001 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl Ústavnímu soudu doručen o den později. Předmětný návrh směřoval proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2001, čj. 24 Co 103/2001-99, ve spojení s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 18. 1. 2001, čj. 20 D 981/99-85. Navrhovatelka tvrdila, že uvedenými usneseními byla porušena její základní práva, konkrétně čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 8, sp.zn. 20 D 981/99 a z něj zjistil, že dne 19. 5. 1998 zemřela v domově důchodců v P., E.D. Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 21. 7. 1998, čj. 20 D 765/98-10, schválil dohodu o vypořádání dědictví uzavřenou mezi dědičkami J.W. (dcera zemřelé - ústavní stěžovatelka) a H.S. (vnučka zemřelé). Rozhodnutí nabylo právní moci dne 25. 9. 1998. Dne 7. 6. 1999 požádala navrhovatelka o dodatečné projednání dědictví - nemovitostí v k.ú. S., a dalších majetkových hodnot. Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 18. 1. 2001, čj. 20 D 981/99-85, potvrdil, že dodatečně najevo vyšlý majetek nabyly pozůstalé navrhovatelka a H.S. každá jednou polovinou. V odůvodnění uvedl, že mezi pozůstalými nedošlo k dohodě o vypořádání tohoto dědictví a tedy dědily rovným dílem.
Proti tomuto rozhodnutí podala navrhovatelka odvolání, v němž namítala, že její zemřelá matka sice nezanechala závěť, avšak navrhovatelka byla zplnomocněna k nakládání s majetkem zemřelé a z toho navrhovatelka vyvodila, že byla zplnomocněna i k převzetí celého tohoto dědictví.
Městský soud v Praze dne 30. 4. 2001 usnesením, čj. 24 Co 103/2001-99, usnesení soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že v souzené věci nebyla předložena závěť zůstavitelky, nastalo proto dědění ze zákona. Podle ust. §473 občanského zákoníku jsou zákonnými dědičkami navrhovatelka a vnučka zemřelé. Obě dědí rovným dílem. Plná moc, kterou navrhovatelka předložila a podle níž zůstavitelku za jejího života zastupovala ve všech jejich záležitostech, zanikla dnem smrti zůstavitelky. Pro řízení o dědictví nemá tato plná moc žádný význam.
Uvedené usnesení Městského soudu v Praze napadla navrhovatelka ústavní stížností, v níž uvedla, že se o matku starala a ta svou vůlí ohledně dispozic s majetkem dala najevo, že by navrhovatelka měla převzít celý dodatečně najevo vyšlý majetek. Vnučka zemřelé H.S. navíc převzala celý dům v P., s movitým majetkem, do kterého rodiče navrhovatelky investovali značné částky. Za života zůstavitelky tedy převzala mnohem víc, než by činil její vypořádací podíl. Tyto okolnosti soudy nevzaly v úvahu a proto měly porušit její základní právo dané čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny.
Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve vyjádření ze dne 17. 10. 2001 poukázal na to, že ohledně majetku, který dodatečně vyšel najevo, nebyla pořízena závěť. Plnou moc, kterou navrhovatelka soudu předložila, za závěť nelze považovat, protože z ní není patrna vůle zůstavitelky, jak má být naloženo s jejím majetkem pro případ smrti. Na základě této plné moci navrhovatelka zůstavitelku zastupovala jen po dobu jejího života a toto zastoupení po její smrti podle §33b odst. 2 občanského zákoníku zaniklo. Proto nastalo dědění ze zákona a jelikož se dědičky nedohodly na vypořádání dědictví, bylo jim potvrzeno dědictví podle podílů, které jsou stejné. Skutečnost, že H.S. převzala dům v P., nebyla předmětem odvolání a proto se jí odvolací soud nezabýval.
Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatelka se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, jen opakují argumenty, kterými se zabýval obecný soud a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádal.
Navrhovatelka namítá, že postupem obecných soudů, které nevzaly v úvahu určité okolnosti, bylo porušeno její základní právo na ochranu majetku, dané jí čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny. Ze spisového materiálu však vyplývá, že do uvedených základních práv navrhovatelky zasaženo nebylo. Soudy na základě dodatečného přihlášení nemovitostí do řízení dědictví řádně projednaly a postupovaly přitom v souladu s ust. §473 občanského zákoníka a 175g občanského soudního řádu a tedy ústavně konformním způsobem. Je nepochybné, že navrhovatelkou předložená plná moc ze dne 13. 9. 1990 zmocňovala navrhovatelku aby za zůstavitelku E.D. jednala v právních věcech po dobu jejího života. Je třeba přisvědčit Městskému soudu v Praze, že tato plná moc ve smyslu ust. §33b odst. 2 občanského zákoníku zanikla dnem smrti zůstavitelky. V řízení o dědictví nebyla předložena žádná závěť a mezi pozůstalými nedošlo k dědické dohodě. Soudům tedy nezbylo, než rozhodnout, jak uvedly v napadených výrocích. V jejich postupu nelze spatřovat zasažení základních práv navrhovatelky, a to ani ve vztahu k namítanému čl. 11 odst. 1, 3 Listiny.
S poukazem na uvedené, nezbylo Ústavnímu soudu než podaný návrh dle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2001
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu