ECLI:CZ:US:2001:3.US.487.2000
sp. zn. III. ÚS 487/2000
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka o návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem podaným R. M., zast. advokátem JUDr. J. M., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 1 To 577/2000, ze dne 6. 6. 2000, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Jeseníku, č.j. Nt 121/2000-7, ze dne 15. 5. 2000, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Návrhem na zahájení řízení, který byl podán Ústavnímu soudu dne 11. 8. 2000 se navrhovatel domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 1 To 577/2000, ze dne 6. 6. 2000 a také s ním souvisejícího usnesení Okresního soudu v Jeseníku, č.j. Nt 121/2000-7, ze dne 15. 5. 2000. To proto, že oběma uvedenými rozhodnutími mělo dojít k zasažení jeho ústavně zaručených základních práv obsažených v čl. 1, 4 Ústavy ČR, dále článku 8 odst. 2, 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále Listina), když poukazuje i na Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod (dále Úmluva) ve znění protokolů č. 3, 5, 8 a 11 ve vymezení, které již uvedl s poukazem na uvedené aspekty z pohledu Listiny.
Ze spisu Okresního soudu v Jeseníku, sp. zn. Nt 121/2000, který si Ústavní soud vyžádal také zjistil, že navrhovatel požádal dne 17. 4. 2000 o propuštění z vazby, do které byl vzat usnesením soudce Okresního soudu v Jeseníku, sp. zn. Nt 103/99, dne 22. 1. 1999, při shledání důvodů vazby dle §67 odst. 1 písm. b, c) trestního řádu (dále tr.ř.). V rámci podané žádosti dovodil, že k datu jejího podání byli vyslechnuti prakticky již všichni svědci, takže - stručně vyjádřeno - za dané důkazní situace již nemá koho ovlivňovat (z hlediska ust. §67 odst. 1 písm. b) tr.ř.) a zmíněný důvod vazby tak již netrvá. Z hlediska důvodnosti vazby předstižné uvedl, že subjektivně nechce a objektivně ani nemůže pokračovat v jednání, které je mu kladeno za vinu, pokud však přesto bude tento důvod vazby soudem shledán, požádal o přijetí peněžité záruky. O podané žádosti rozhodoval Okresní soud v Jeseníku, který již uvedeným usnesením žádost navrhovatele zamítl s tím, že nadále trvá důvod vazby z hlediska ust. §67 odst. 1 písm. c) tr.ř., přičemž nabídku peněžité záruky nepřijal. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že koluzní důvod vazby již v této fázi není dán, důvody vazby předstižné však dále trvají s tím, že činnost občanského sdružení A. pokračuje a je obava, že na svobodě by mohl navrhovatel s ohledem na uvedené, v trestné činnosti pokračovat, a proto také nepřijal nabízenou peněžitou záruku. Proti uvedenému rozhodnutí podal navrhovatel stížnost (bez bližšího odůvodnění), o které pak rozhodl Krajský soud v Ostravě a citovaným rozhodnutím ji zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí stran trvání důvodů vazby předstižné zmínil odvolací soud rozsah trestné činnosti, okolnosti případu, a to zejména aktivní jednání navrhovatele od založení sdružení A. Jeseník, a to až do chvíle jeho vzetí do vazby. V uvedeném spatřuje právě onu obavu v tom, že na svobodě by navrhovatel v trestné činnosti pro kterou je stíhán pokračoval. Z těchto důvodů dospěl také k závěru, že v daném případě nejsou splněny podmínky pro to, aby in eventum, mohla být soudem přijata nabídka peněžité záruky z hlediska ust. §73a odst. 1 tr.ř. Dodal, že ve zmíněném občanském sdružení měl navrhovatel dominantní postavení, sám zabezpečoval organizační a finanční činnost, kdy od počátku vzniku sdružení nebyly respektovány jeho stanovy pokud jde o činnost správní a dozorčí rady. Přitom činnost tohoto občanského sdružení pokračuje a s ohledem na osobní kontakty navrhovatele na švýcarskou stranu A. P. D. trvá zmíněná obava, že v trestné činnosti bude pokračovat.
V ústavní stížnosti navrhovatel brojí proti oběma citovaným rozhodnutím obecných soudů s tím, že samotná sdělení obvinění, a to pro všechny trestné činy (tak jak byla postupně stěžovateli sdělována) jsou nejasná a neurčitá a nelze z nich dovodit proč je trestně stíhán a v důsledku jejich nesrozumitelností se tak nemůže adekvátně hájit, v čemž v konečném důsledku spatřuje porušení svého práva na obhajobu. Upozornil na povinnost také obecných soudů věnovat pozornost i skutkovému stavu věci (§67 odst. 2 tr.ř.) právě i z hlediska rozhodování o vazbě, když v tomto směru proti postupu vyšetřovatele brojil (neúspěšně), a to cestou žádosti o přezkoumání jeho postupu dle ust. §167 tr.ř. Stran soudy v napadených rozhodnutích shledaných důvodů vazby předstižné poukázal na jejich formálnost (v podstatě konstatování, že občanské sdružení A. nadále pokračuje), aniž by soudy blíže reagovaly na námitky obsažené v žádosti navrhovatele na jeho propuštění z vazby. Dodal, že stěžovatel nikdy nezavdal důvod k úvaze o pokračování v trestné činnosti, nebyla zasažena jeho zachovalost, stejně jako fakt, že krátce po zatčení stěžovatele bylo zmíněné sdružení rozpuštěno. Souhrnně má navrhovatel za to, že neexistoval (a neexistuje) žádný podklad pro nalezení konkrétních skutečností z hlediska ust. §67 odst. 1 písm. c) tr.ř., tedy objektivní konstelace, vytvářející konkrétní stupeň obav z toho, že pobyt navrhovatele na svobodě bude mít negativní předstižní důsledky takového rozsahu, aby tím byla indikována míra veřejného zájmu na trvání vazby vyšší než je míra veřejného zájmu na uplatnění základního osobního práva občana na svobodu. Poukázal i na to, že nebyla dána rovnocenná příležitost všem obhájcům navrhovatele podílet se efektivně na jeho obhajobě, když již označeným způsobem (nedoručení rozhodnutí soudu druhému z obhájců) si soudy počínaly pouze vůči jednomu z obhájců. S ohledem na uvedené potom navrhl obě napadená rozhodnutí obecných soudů zrušit.
Ve vyjádření Krajského soudu v Ostravě příslušný předseda senátu, který ve věci rozhodoval, uvedl, že existenci dvou obhájců (nemaje k dispozici příslušný spis) nemohl ověřit, pokud by tomu však takto bylo, jde o případný nedostatek formální povahy a poukázal dále na předpokládanou součinnost mezi obhájci, zejména však také na to, že tato výtka (při respektování ust. §147 odst. 1 tr.ř.) nebyla v řízení před obecnými soudy vznesena. Poukázal na dostatečnou srozumitelnost vzneseného obvinění, kdy i navrhovatel (jako obviněný) mu porozuměl, jak také uvedl při svém výslechu. Konečně odkázal na odůvodnění napadeného usnesení, kde se výslovně argumentuje i tím, že činnost Občanského sdružení A. pokračuje (v době rozhodování o vazbě) s tím, že obviněný jako funkcionář by v něm reálně mohl nadále pracovat, kdy je poukázáno i na jistou setrvačnost činnosti sdružení odvozenou od výše vkladů vložených do jeho aktivit jednotlivými účastníky. V uvedených skutečnostech spatřoval naprosto reálný důvod vazby dle §67 odst. 1 písm. c) tr.ř.
Vycházeje ze spisového materiálu, argumentace obsažené v podaném návrhu i z vyjádření účastníka řízení, dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. Na tomto místě je nutno opakovaně zdůraznit, že je to hledisko ústavněprávní, které zakládá vůbec ingerenci Ústavního soudu do jurisdikční činnosti soudů obecných a z tohoto pohledu je zapotřebí konstatovat, že soudy ve své rozhodovací činnosti postupovaly ve shodě s ústavněprávními předpisy včetně mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách z hlediska čl. 10 Ústavy ČR. K výkladu zákonných znaků "konkrétních skutečností" je (jak plyne i z ustálené judikatury Ústavního soudu) potřebné zdůraznit, že je především věcí obecných soudů, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace té které věci musí svědomitě posoudit v příslušném stadiu řízení, zda další trvání vyšetřovací vazby (či vazba vůbec) je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Pro výklad tohoto znaku proto nejsou (a ani nemohou) být dána objektivní a neměnná kriteria, která je naopak třeba vyvodit vždy z povahy konkrétní a individualizované věci. Do těchto úvah (a rozhodnutí jimi podložených) plynoucích ze skutkových zjištění v době rozhodování soudů o vazbě známých,Ústavní soud ve smyslu své, již jak řečeno, ustálené judikatury se cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 čl. 1 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku republiky, příp. s mezinárodními smlouvami ve smyslu čl. 10 ústavy ČR. Takový rozpor v dané věci Ústavní soud neshledal ani z hlediska důvodů, které vedly ke sdělení obvinění navrhovateli, ani z hlediska shledaných důvodů vazebních [§67 odst. 1 písm. c) tr.ř.]. Ze spisu Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka Olomouc, sp. zn. 2 Kzv 16/99 plyne, že obvinění v dané věci bylo sděleno konkrétně a dostatečně určitě tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti o jeho důvodech v takovém rozsahu, který by zakládal pochybnosti či dokonce jistotu, že takovému obvinění nelze vůbec porozumět. Ostatně navrhovatel při svém výslechu takové výhrady neuvedl, naopak prohlásil, že obvinění rozumí. Stejně tak při formulaci trvání existence vazebních důvodů se jednalo o skutečnosti, které nesou znaky dostatečné konkrétnosti. Z uvedeného spisového materiálu totiž ve chvíli, kdy bylo rozhodováno o vazbě (napadená rozhodnutí obecných soudů), bezpochyby uvedené sdružení právně existovalo a úvahy navrhovatele o jeho existenci jsou pouze formální a nikoli faktické a jeví se tak z pohledu napadených rozhodnutí obecných soudů irelevantní. To i s poukazem na vyjádření navrhovatele k této skutečnosti, poskytnuté jím na vyžádání ústavního soudu. K námitce týkající se zastoupení navrhovatele v dané věci dvěma advokáty v souvislosti s doručováním rozhodnutí o vazbě, je nutno především uvést, že z obsahu již zmíněného spisu Ústavní soud nezjistil, že v určitém okamžiku (doručení napadeného rozhodnutí) byl navrhovatel zastoupen dvěma (více) advokáty. Na výzvu Ústavního soudu navrhovateli, aby své tvrzení v tomto směru prokázal však nebylo reagováno vůbec. Za dané situace tak nebylo tvrzení navrhovatele z hlediska jím takto uplatněné námitky prokázáno a Ústavní soud tak k této námitce nemohl přihlížet a musel ji odmítnout. Jenom jako obiter dictum je na místě poznamenat (i při zmíněném respektování ust. §147 tr.ř.), že navrhovatel tuto námitku vznesl až v řízení o ústavní stížnosti, když stížnost do napadeného rozhodnutí soudu I. stupně nebyla odůvodněna vůbec, i když v označení konkrétních námitek zřejmě navrhovateli nic nebránilo, tedy ve vymezení prostoru, ve kterém především shledával nezákonnost citovaného rozhodnutí.
S poukazem na uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo než podaný návrh, jako zjevně neopodstatněný, podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2001
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu