ECLI:CZ:US:2001:3.US.492.2000
sp. zn. III. ÚS 492/2000
Usnesení
III. ÚS 492/2000
Ústavní soud rozhodl dne 29. března 2001, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera, soudců JUDr. Vlastimila Ševčíka a JUDr. Vladimíra Jurky, ve věci ústavní stížnosti navrhovatele P., a. s., zastoupeného JUDr. P. F., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. května 2000, č. j. 1 Ko 247/99-30, a Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. května 1999, č. j. 45 K 74/99-22, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel, který se domáhal zrušení výše označených usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. května 2000, č. j. 1 Ko 247/99-30, a Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. května 1999, č. j. 45 K 74/99-22, odůvodnil ústavní stížnost tím, že podle jeho přesvědčení soudy, jež svým rozhodnutím neumožnily prohlášení konkursu na majetek dlužníka J. K., podnikajícího pod obchodním jménem J. K.- A.-T.-P., porušily práva, zaručená mu čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Uvedl, že za nesprávný považuje výklad pojmu "více věřitelů", podle něhož toho, kdo se stal věřitelem na základě postoupení pohledávky, nelze považovat za způsobilého k naplnění podmínek k prohlášení konkursu, jehož se svým návrhem u příslušného soudu domáhal.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 1 Ko 247/99-30, ze dne 30. května 2000, spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 45 K 74/99 a jeho usnesení ze dne 13. května 1999 nebylo zjištěno, že by se obecné soudy v řízení a v rozhodnutích ve věci stěžovatele, který se domáhal prohlášení konkursu na majetek dlužníka, dostaly
do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu a že by jimi došlo k zásahu do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává. Pokud jde o aplikaci §l odst. l a 3, §2 odst. 3 a §12a odst. 1 zák. č. 328/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, pak v napadeném rozhodnutí Vrchního soudu v Praze je výklad učiněn tak, že lze odkázat na odůvodnění usnesení, v němž je obsažen. Ustanovení §1 odst. 3, věta druhá, výše citovaného zákona -o nezbytné existenci více věřitelů pro konstatování předlužení dlužníka, je nutno použít v souvislosti s jeho §2 odst. 3, stanovícím účel konkursu, vyhlášeného pro docílení poměrného uspokojení věřitelů. Výklad těchto ustanovení vylučuje pak možnost postoupením pohledávky jediného věřitele jejich počet rozšířit tak, aby byly splněny podmínky výše uvedené a účel zákona naplněn.
Pro zjištění, že je návrh stěžovatele zjevně neopodstatněný byl dle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2001