ECLI:CZ:US:2001:3.US.502.01
sp. zn. III. ÚS 502/01
Usnesení
III. ÚS 502/01
Ústavní soud rozhodl dne 22. listopadu 2001, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka, ve věci navrhovatele Mgr. V.V., zastoupeného JUDr. J.P., o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. května 2001, č. j. 28 Cdo 165/2001-287, Vrchního soudu v Praze ze dne 31. října 2000, č. j. 1 Co 273/2000-259, a Městského soudu v Praze ze dne 7. července 2000, č. j. 37 C 59/97-250, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel, který se domáhal zrušení rozhodnutí výše citovaných soudů, odůvodnil ústavní stížnost tím, že podle jeho přesvědčení Městský soud v Praze svým postupem v řízení o žalobě na ochranu osobnosti nejednal v souladu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Lze ji podat ve lhůtě 60 dnů, přičemž tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§72 odst. 1 písm. a), odst. 2, §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu usnesení Nejvyššího soudu ČR č. j. 28 Cdo 165/2001-287 bylo zjištěno, že jmenovaný soud dne 15. května 2001 důvodně odmítl dovolání stěžovatele proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 31. října 2000, sp. zn. 1 Co 273/2000, který potvrdil usnesení soudu I. stupně o odmítnutí návrhu na opravu usnesení téhož soudu ze dne 7. prosince 1999, č. j. 37 C 59/97-198. Poněvadž k odmítnutí dovolání stěžovatele došlo pro jeho nepřípustnost - tj. pro nezjištění důvodů, obsažených v §237 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu, byl návrh, napadající rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, shledán zjevně neopodstatněným a dle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnut. Nelze pominout, že stěžovatel sám také v ústavní stížnosti neuvedl, jaká jeho práva byla podle jeho přesvědčení právě usnesením Nejvyššího soudu ČR, č. j. 28 Cdo 165/2001-287, dotčena.
Pokud jde o návrh, kterým stěžovatel brojí proti usnesením soudu I. a II. stupně, pak je třeba konstatovat, že ústavní stížnost podal proti nim po lhůtě stanovené §72 odst. 2 cit. zákona o Ústavním soudu - dovolání, podané k Nejvyššímu soudu ČR, nelze považovat za procesní prostředek k ochraně tvrzeného práva stěžovatele, když bylo jako nepřípustné odmítnuto. Proto odmítnutí ústavní stížnosti, podané proti označenému usnesení Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, je odůvodněno ustanovením §43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2001