infUsTakto, infUsVec2, infUsLengthVec66, infUs6plusVyrok, errUsPouceni, errUsDne, infUsKratkeRadky-223-000,
ECLI:CZ:US:2001:3.US.502.2000
sp. zn. III. ÚS 502/2000
Nález
Nález Ústavního soudu (III. senátu) ze dne 22. března 2001 sp. zn.
III. ÚS 502/2000 ve věci ústavní stížnosti J. H. proti usnesení
Městského soudu v Praze z 22.6.2000 sp. zn. 8 To 291/2000, jímž
byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 z 27.3.2000 sp.
zn. 3 T 101/99, kterým byl stěžovatel uznán vinným trestným činem
zpronevěry podle §248 odst. 1 trestního zákona, ale podle §227
trestního řádu mu nebyl uložen trest.
Výrok
Usnesení Městského soudu v Praze č. j. 8 To 291/2000 - 109 ze
dne 22.6.2000 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 3 T
101/99 - 92 ze dne 27.3.2000 se zrušují.
II.
Odůvodnění:
Svým návrhem ze dne 18.8.2000 na zahájení řízení o ústavní
stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Městského soudu v
Praze č. j. 8 To 291/2000 - 109 ze dne 22.6.2000 ve spojení s
rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 3 T 101/99 - 92 ze
dne 27.3.2000 s tím, že oběma rozhodnutími byla zasažena jeho
ústavně zaručená základní práva obsažená v čl. 90 Ústavy České
republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod (dále jen "Listina").
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 10, který si Ústavní soud
vyžádal, také zjistil, že navrhovatel byl uznán vinným trestným
činem zpronevěry podle §248 odst. 1 trestního zákona (dále jen
"tr. zák."), trest mu však uložen nebyl vzhledem k užití §227
trestního řádu (dále jen "tr. ř."). Skutkově šlo (ve skutečnosti)
o to, že navrhovatel uzavřel leasingovou smlouvu se společností
P., a. s., jejímž předmětem byl počítač zn. Pentium 75, přičemž
podmínky uvedené smlouvy nesplnil (tj. nezaplatil sjednanou částku
a nevrátil ani počítač). Jeho jednání bylo však (zejména s ohledem
na konečnou výši způsobené škody) podřazeno pod amnestii
prezidenta republiky ze dne 3.2.1998 [čl. I písm. a) rozhodnutí
prezidenta republiky č. 20/1998 Sb., o amnestii], a proto nalézací
soud poté, co shledal, že navrhovatel spáchal trestný čin
zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák., rozhodl tak, že s ohledem
na uvedené okolnosti trestní stíhání navrhovatele podle §223
odst. 1 tr. ř. zastavil. Navrhovatel však využil svého práva (§11
odst. 2 tr. ř.) a prohlásil, že na projednání věci trvá. Poté soud
prvního stupně vyhlásil citovaný rozsudek. V jeho odůvodnění
konstatoval, že předmětný počítač, který byl předmětem leasingové
smlouvy, navrhovateli byl skutečně předán, ten jej užíval, avšak v
rozporu se smlouvou neuhradil všechny splátky a nevrátil ani
počítač. Tuto skutečnost považuje za objektivně prokázanou, když
(i v důsledku různých výpovědí navrhovatele) vzal za prokázané
také to, že navrhovatel zmíněný počítač užil v konečném důsledku
pro svou potřebu. Proti uvedenému rozsudku podal navrhovatel
odvolání, které vyčítalo procesní postup nalézacího soudu, který
poté, co navrhovatel prohlásil, že na projednání věci trvá (§11
odst. 2 tr. ř.), bezprostředně rozhodl, aniž by hlavní líčení
odročil, vyhotovil písemné usnesení o zastavení trestního řízení,
bez odročení hlavního líčení nesdělil obsah dosavadního jednání,
neudělil slovo k závěrečným řečem včetně práva posledního slova.
Měl za to, že s ohledem na takto vzniklou procesní situaci mohl
navrhnout nové důkazy, vyjádřit se k věci, případně vzít své
prohlášení zpět. Dále, a to především, měl za to, že nebylo v
trestním řízení spolehlivě zjištěno, co se vlastně s uvedeným
počítačem stalo. Nelze mu v tomto směru přičítat úmysl, vyžadovaný
pro naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, kterým
nakonec byl uznán vinným. Městský soud v Praze podané odvolání již
označeným usnesením zamítl, když výše uvedené procesní výhrady
odmítl s tím, že prohlášení navrhovatele stran trvání na
projednání věci bylo jasné a jednoznačné, a tak následný postup
nalézacího soudu byl souladný se zákonem, respektuje
soustředěnost, rychlost a hospodárnost řízení, přičemž vycházel z
výsledků předcházejícího řízení. K dalším námitkám (které sám v
bodech svého rozhodnutí popsal), týkajících se vlastní otázky
přisvojení věci, případně jejího prodeje, zohlednění způsobené
škody s poukazem na již zaplacené splátky, neobjasněnost
navrhovatelova úmyslu, motivu celého jednání, odvolací soud
odkázal na skutková zjištění, hodnocení provedených důkazů i na
právní závěry a z nich vyvozenou argumentaci obsaženou v
odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně. Tu pokládal za
přiléhavou a správnou, vůči trestněprávnímu posouzení případu nemá
výhrad a závěrem také popsal charakter a způsob leasingových
splátek. V daném případě pak dovodil, že stupeň nebezpečnosti činu
pro společnost je větší než nepatrný a trestněprávní postih byl takto:
namístě. Uzavřel potom poněkud necitlivě poukazem na to, že
přes dobrodiní amnestie prezidenta republiky navrhovatel trval na
projednání věci.
V podaném návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti pak
stěžovatel především poukázal na zákonné znaky trestného činu
zpronevěry podle §248 tr. zák. s tím, že v daném případě nebyly
naplněny, když zejména nebyl prokázán skutkový stav, pod který by
znaky žalovaného trestného činu mohly být podřazeny. Argumentoval
tím, že obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí nevysvětlily,
jak s postrádaným počítačem navrhovatel naložil, ale ani to, co se
s tímto počítačem stal. Namítl dále velmi formální postup soudů v
souvislosti se zastavením řízení [§11 odst. 1 písm. a), §219,
§223 tr. ř.] s tím, že soud prvního stupně ihned po prohlášení
navrhovatele pokračoval v hlavním líčení vynesením rozsudku. K
postupu odvolacího soudu potom namítal, že ten sice správně shrnul
do bodů jeho výhrady vůči rozhodnutí soudu prvního stupně, v
odůvodnění svého rozhodnutí však na ně vlastně nereagoval. V
postupu obecných soudů tak konečně spatřuje kriminalizaci svého
nedbalého jednání a navrhl citovaná rozhodnutí obecných soudů
zrušit s tím, že jejich vydáním byla zasažena jeho základní práva
obsažená v čl. 90 Ústavy (nesprávně označeném jako čl. 90 odst. 1
Ústavy), jakož i čl. 36 odst. 1 Listiny.
Na vyžádání Ústavního soudu se k věci vyjádřil Městský soud v
Praze, který odkázal pouze na obsah svých rozhodnutí s tím, že se
nedomnívá, že v předmětném trestním řízení byla porušena ústavní
práva navrhovatele. Městské státní zastupitelství v Praze se k
návrhu vyjádřilo tak, že podle jeho názoru obecné soudy
postupovaly v projednávané věci v souladu s trestním řádem i
trestním zákonem a práva navrhovatele tak nebyla porušena.
Po zvážení obsahu připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu
10 sp. zn. 3 T 101/99, argumentace uplatněné navrhovatelem i
vyjádření účastníka řízení (vedlejšího účastníka) dospěl Ústavní
soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je důvodná. Vzav v úvahu
ústavněprávní hledisko, které jako jediné zakládání ingerenci
Ústavního soudu do jurisdikční činnosti soudů obecných, zjistil,
že ty své rozhodovací činnosti postupovaly v rozporu s obsahem
hlavy páté Listiny. Jádrem podané ústavní stížnosti jsou
navrhovatelovy výhrady stran kvalifikování jeho jednání jako
trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. V této souvislosti
Ústavní soud připomíná, že po subjektivní stránce je vyžadován
úmysl, který samozřejmě musí být pachateli tohoto trestného činu
jednoznačně prokázán a v odůvodnění příslušných rozhodnutí soudů
(při uznání vinným tr. činem zpronevěry) také přesvědčivě dovozen.
Podle názoru Ústavního soudu se tak v projednávané věci nestalo.
Požadovaný úmysl v navrhovatelově jednání neplyne ani ze skutkové
věty rozsudku nalézacího soudu, ani z jeho odůvodnění. Neplyne
potom ani z úvah odvolacího soudu obsažených v jeho rozhodnutí,
když ten v podstatě bez potřebné reakce na navrhovatelovo odvolání
souhlasí se skutkovými i právními závěry soudu nalézacího. Z
obsahu uvedeného trestního spisu soudu prvního stupně totiž úmysl
navrhovatele směřující prokazatelně k tomu přisvojit si cizí věc,
která mu byla svěřena, neplyne. Navrhovatel v průběhu celého
trestního řízení totiž nepopíral, že na počítač, o který jde, měl
uzavřenou leasingovou smlouvu, splatil také podstatnou část
splátek (v konečném důsledku převyšující hodnotu samotného
počítače), avšak z jeho výpovědi, stejně jako z dalších
provedených důkazů, nebylo přesvědčivě či jednoznačně prokázáno,
že by si uvedený počítač ponechal či s ním jinak disponoval proto,
aby z věci měl trvalý prospěch. V daných souvislostech přisvojení
si cizí věci (§248 odst. 1 tr. zák.) z provedeného trestního
řízení a důkazů v něm užitých nevyplývá (nelze je dovodit).
Provedené dokazování tak neodpovídá zřetelně právním závěrům
obecnými soudy z něj dovozeným. Je nepochybné, že navrhovatel
nedostál podmínkám leasingové smlouvy (úplné zaplacení splátek či
vrácení počítače). Z jednání navrhovatele (jeho výpovědí) i
dalších důkazů ve věci provedených však lze spíše uvažovat o
značném nepořádku ve firmě, kde působil, a v této souvislosti o
jeho celkově nedbalém počínání spojeném i se zánikem firmy (jeho
platební neschopností). O tom, že si této skutečnosti byl vědom,
svědčí i to, že tuto nedbalost připouštěl, byl si vědom svého
závazku a uznával jej (k tomu i rozsudek pro uznání ze dne
24.5.1999 sp. zn. 7 C 231/98 vydaný Obvodním soudem pro Prahu 10).
Nelze než uzavřít, že esenciálním znakem skutkové podstaty
trestného činu zpronevěry, tak jak je popsána v trestním zákoně,
je nezbytná přítomnost úmyslného jednání jako formy zavinění (§4
tr. zák.). V naznačeném směru ostatně nelze než odkázat na
ustálenou rozhodovací praxi obecných soudů, z níž plyne, že závěr
o zavinění pachatele musí být vždy prokázán výsledky dokazování a
musí z nich logicky vyplynout. Závěr o tom, že je tu zavinění
podle trestního zákona a v jaké formě, je závěrem právním. Tento
právní závěr se však musí zakládat na skutkových zjištěních soudu
plynoucích z provedeného dokazování. Forma zavinění musí být vždy
přesně zjištěna, a to i z hlediska zásady "in dubio pro reo".
Těmto základním požadavkům však rozhodnutí obecných soudů v dané
věci nedostála. Z jejich tvrzení, že "naložil s počítačem blíže
nezjištěným způsobem", totiž skutečně nelze za daného skutkového
stavu dovodit, že "s věcí nakládal jako s vlastní a tedy si ji
přisvojil a tím způsobil škodu", a tedy v jeho jednání takto:
spatřovat prokázání úmyslu, byť nepřímého. Své opodstatnění má i
navrhovatelova námitka ohledně postupu obecných soudů stran
procesní situace, která nastala okamžikem, kdy soud prvního stupně
po doplnění dokazování (konečné zjištění výše způsobené škody)
podle §223 odst. 2 tr. ř. [z důvodu stanoveného §11 odst. 1
písm. a) tr. ř.] trestní stíhání navrhovatel usnesením, které
vyhlásil, zastavil. Poté, co navrhovatel prohlásil, že trvá na
projednání věci, a využil tak svého práva daného mu §11 odst. 2
tr. ř., však nalézací soud bezprostředně (jak plyne z protokolu o
hlavním líčení - po krátké poradě) vyhlásil rozsudek, kterým
navrhovatele uznal vinným (vyslovil vinu - aniž by však uvedl,
který trestný čin jde) a podle §227 tr. ř. neuložil trest, když v
písemném vyhotovení tohoto rozsudku uvedl, že šlo o trestný čin
zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. Z uvedeného postupu soudu
prvního stupně je takto zřejmé, že po prohlášení navrhovatele
(§11 odst. 2 tr. ř.) rozhodl takříkajíc vzápětí, aniž by uvažoval
o odročení hlavního líčení z hlediska §219 tr. ř. V daném případě
nepochybně procesní stav věci doznal zásadní změny právě v
důsledku prohlášeného usnesení o zastavení trestního stíhání z
důvodů již shora popsaných. Za této situace nelze odpovědně a také
bez výhrad mít za to, že prohlášení navrhovatele z hlediska §11
odst. 2 tr. ř. bylo učiněno pouze formálně, když navrhovatel takto:
ztrácí možnost vznést další námitky či dále argumentovat v rámci
vedeného řízení, ať už ve sféře skutkové či právní. Z tohoto
pohledu lze obecně vyslovit, že nelze vyloučit, že další řízení
neposkytne podklady pro jiné rozhodnutí, než je konstatování viny.
Smyslem označeného prohlášení je totiž dát obviněnému možnost,
aby mohl pokračovat v trestním řízení a docílit onoho jiného
rozhodnutí (zejména zprošťujícího rozsudku), a tím takto své plné
rehabilitace. Po tomto prohlášení musí vydat, v daném případě
soud, usnesení o pokračování v trestním stíhání, a také v něm
pokračovat v tom stádiu, ve kterém bylo rozhodnuto usnesením o
zastavení trestního stíhání. V těchto souvislostech (a pokud
obviněný výslovně netrvá na okamžitém pokračování v řízení (poté,
co bylo přerušeno) je namístě obviněnému poskytnout alespoň
přiměřený minimální prostor a čas po zvážení takto vzniklého
procesního stavu tak, aby na něj mohl reagovat a z hlediska
zejména své obhajoby užít procesní prostředky zákonem mu svěřené
(navrhnout další důkazy, vyjádřit se z tohoto pohledu k věci,
včetně práva posledního slova). Konečně za dané situace bez
vyhotovení naznačených rozhodnutí soudu (o zastavení trestního
stíhání, o jeho pokračování) je obviněný v konečném důsledku
zbaven možné reakce, zejména na jeho obsah (důvody v něm uvedené),
a to včetně možnosti v zákonem stanovené lhůtě vzít své prohlášení
zpět. Jednání soudu bez ohledu na zákonem takto stanovený postup
potom zbavilo navrhovatele (obviněného) možnosti na takto vzniklou
procesní situaci, zejména z hlediska své obhajoby, vůbec reagovat
(svou obhajobu uplatnit), a v konečném důsledku jej tak zbavuje
práva na spravedlivý proces. Takový postup volený obecnými soudy v
označené věci vykazuje výrazné znaky formálnosti.
Obecné soudy v dané věci svým postupem porušily dle
přesvědčení Ústavního soudu ústavně garantované základní právo
navrhovatele, a to jeho právo na spravedlivý proces z hlediska čl.
36 odst. 1 Listiny a v konečném důsledku i čl. 95 odst. 1 Ústavy.
S poukazem na uvedené okolnosti nezbylo Ústavnímu soudu, než
obě napadená rozhodnutí zrušit, když uvedené základní právo
navrhovatele bylo zasaženo již rozhodnutím soudu prvního stupně.