ECLI:CZ:US:2001:3.US.505.2000
sp. zn. III. ÚS 505/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Ivany Janů a JUDr. Vladimíra Jurky o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele M. K., zastoupeného JUDr. V.U., advokátem, směřujícího proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 4. 2000, čj. 10 Co 1126/99-126, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 21. 8. 2000 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl doručen Ústavnímu soudu o den později. Předmětný návrh směřoval proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 4. 2000, čj. 10 Co 1126/99-126, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 17. 6. 1999, čj. 17 C 12/98-91, s tvrzením, že jimi byla porušena navrhovatelova základní práva daná mu čl. 90 Ústavy a čl. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud po konstatování, že jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro projednávání návrhu, si vyžádal spis Okresního soudu v Bruntále, sp.zn. 17 C 12/98 a z něj zjistil, že dne 8. 1. 1998 podala E. K. proti navrhovateli žalobu o zaplacení 17.981,- Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že po rozvodu manželství s navrhovatelem se dohodli tak, že nájemné a úhradu za služby, spojené s užíváním, původně společného, bytu na ulici D. 6 v R., bude platit navrhovatel M. K. Ten tuto dohodu plnil až do července 1995, poté však nájemné neplatil. Již v červnu 1994 se žalobkyně z bytu odstěhovala pro konfliktní chování navrhovatele. Navrhovatel v bytě bydlel do 4. 11. 1996, kdy se odstěhoval. V souvislosti s uzavřením smlouvy o nájmu bytu žalobkyně dlužné nájemné a úhradu za služby spojené s užíváním bytu za dobu od července 1995 do 4. 11. 1996 uhradila, čímž navrhovateli vzniklo bezdůvodné obohacení v uvedené výši. V průběhu řízení vzala žalobkyně žalobu částečně zpět.
Okresní soud v Bruntále dne 17. 6. 1999 rozsudkem, čj. 17 C 12/98-91, zastavil řízení na základě zpětvzetí části žaloby a dále rozhodl, že žalovaný (dnes navrhovatel) je povinen zaplatit žalobkyni částku 9.010,- Kč s 26% úrokem z prodlení. V ostatní části žalobu zamítl a nepřiznal žádnému z účastníků nárok na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění soud uvedl, že dokazováním bylo zjištěno, že po rozvodu manželství byli účastníci dále společnými nájemci bytu na D. ulici č. 6 v R. V červenci 1994 se žalobkyně z bytu odstěhovala. Právo společného užívání bytu bylo zrušeno rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 23. 6. 1995, čj. 8 C 316/94-30, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 10. 1995, čj. 10 Co 800/95, které nabyly právní moci dne 18. 1. 1996. Jako další a jediný nájemce bytu byla určena žalobkyně E. K. Protože žalovaný v době od září 1995 do svého odchodu z bytu dne 4. 11. 1996 neplatil řádně v plné výši nájemné a úhrady za služby spojené s užíváním bytu, zaplatila dlužnou částku žalobkyně. Soud rozhodl, že po celou dobu společného nájmu bytu (tj. do 17. 1. 1996) se měli na úhradě nájmu i služeb s užíváním bytu souvisejících podílet oba nájemci. Protože však žalobkyně v bytě nebydlela vinou navrhovatele, určil podíl na uvedených platbách v poměru 2/3 navrhovateli a 1/3 žalobkyni. Celkový úhrn nájemného a úhrad za plnění, poskytované v souvislosti s užíváním bytu za inkriminované období činil částku 22.155,- Kč. Z této sumy měla žalobkyně uhradit podíl ve výši 1/3, tj. 7.385,- Kč. Ve skutečnosti žalobkyně za toto období, jak se v řízení prokázalo, zaplatila částku 16.395,- Kč. V rozdílu uvedených částek, který činí 9.010,- Kč, soud žalobě vyhověl, neboť v této výši došlo u žalovaného k bezdůvodnému obohacení.
Rozsudek napadl každý z účastníků odvoláním, směřujícím do výroků II, III a IV, o kterých rozhodl Krajský soud v Ostravě dne 26. 4. 2000 rozsudkem, čj. 10 Co 1126/99-126 tak, že rozsudek soudu I. stupně v napadených částech potvrdil. V odůvodnění uvedl, že okresní soud vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu a jeho právní závěry těmto skutkovým zjištěním odpovídaly.
Uvedený rozsudek krajského soudu napadl navrhovatel včas ústavní stížností, v níž namítal, že obecné soudy zahrnuly do platby žalobkyně i její povinnost v období od září 1995 do 18. 1. 1996. V uvedeném období zaplatila žalobkyně jen svou část dluhů. Navíc soud nesprávně vyčíslil dlužnou částku. Nemohlo tedy dojít na straně navrhovatele k bezdůvodnému obohacení. Soudem stanovený poměr 1/3 ku 2/3 k hrazení nájmu a služeb není podle navrhovatele správný a není ničím podložen. Postupem soudů proto mělo dojít k porušení práva na spravedlivý proces, daného navrhovateli čl. 90 Ústavy a čl. 36 Listiny a v souvislosti s tím i čl. 1 Listiny.
Ústavní soud, po prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Na tomto místě je třeba především uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, jen opakují argumenty, kterými se zabýval obecný soud a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádal.
Právo na spravedlivý proces, které mělo být podle navrhovatele postupem soudů porušeno, spočívá především v tom, že soudy při svém rozhodování postupují v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, zejména že provádějí navržené důkazy, hodnotí je ve vzájemných souvislostech a vyvozují z nich příslušné právní závěry. Ústavní soud neshledal, že by v souzené věci soudy postupovaly jinak. Navrhovateli nebylo bráněno v jeho právech účastníka řízení, mohl se vyjádřit ke všem provedeným důkazům a sám důkazy navrhoval. Soudy své rozhodnutí také přesvědčivým způsobem odůvodnily. Navíc námitky, týkající se nesprávného výpočtu dlužných částek a argument o nesprávném určení poměru, v němž se měli oba bývalí manželé podílet na úhradě nájmu a služeb k bytu, uplatnil navrhovatel teprve v ústavní stížnosti, kde rozsáhle uvádí to, co měl a mohl uvést již při jednání před obecnými soudy. Ze skutečnosti, že tak neučinil a z faktu, že soudy nevyhověly návrhu navrhovatele, obsaženém v odvolání, nelze činit závěry o porušení navrhovatelových základních práv. Podle přesvědčení Ústavního soudu obecné soudy postupovaly v souladu s pravidly stanovenými občanským soudním řádem a tedy ústavně konformním způsobem.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo než návrh podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. ledna 2001
JUDr. Vlastimil Ševčík
předseda senátu