ECLI:CZ:US:2001:3.US.506.01
sp. zn. III. ÚS 506/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti podaným B.G., zast. JUDr. P.D., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 2 To 30/01, ze dne 19. 4. 2001, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze, sp. zn. 6 T 63/2000, ze dne 3. 11. 2000, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti podaným dne 17. 8. 2001 navrhovatel brojí proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 2 To 30/01, ze dne 19. 4. 2001, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze, sp. zn. 6 T 63/2000, ze dne 3. 11. 2000 s tím, že jejich vydáním i postupem obou obecných soudů, který tomu předcházel bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu stanovené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále Listina). Stejně tak měla být rozhodnutími obecných soudů porušena jejich ústavní povinnost uložená jim čl. 90 ústavy ČR a neméně porušeno i ust. čl. 40 odst. 2 ústavy ČR i ust. čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (správně ovšem Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod - dále Úmluva). Žádal, aby Ústavní soud obě uvedená rozhodnutí obecných soudů nálezem zrušil.
Ústavní soud v dané věci vyžádal spis Krajského soudu v Praze, sp. zn. 6 T 63/2000 a z něj také zjistil, že navrhovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Praze, č.j. 6 T 63/2000-1737, uznán vinným v citovaném rozsudku přesně označenými trestnými činy, které spáchal sám nebo s dalšími osobami v rozsudku uvedenými. Šlo o trestné činy útisku dle §237 tr. zák. a vydírání dle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b), c), d) tr. zák. Byl mu uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 4 let. Ve věci navrhovatele šlo o celkově šest skutků, jejichž spáchání soud dovodil a shledal v nich naplnění všech znaků skutkových podstat již označených trestných činů. Proti uvedenému rozsudku podal navrhovatel odvolání. Uvedl, že v bodě IV. uvedeného rozsudku se tvrzení poškozeného nezakládá na pravdě a v této souvislosti žádal o doplnění dokazování výslechem svědka J., v bodě V. cit. rozsudku výpověď poškozeného pokládal za nevěrohodnou s tím, že jeho tvrzení nedokládají žádné další objektivní důkazy, za stejně nevěrohodné pokládá i tvrzení dalších poškozených (body VI. a VII. cit. rozsudku) s poukazem na to, že soud nesprávně hodnotil i provedené důkazy, které měly vyznít v jeho prospěch a navrhl i provedení důkazů dalších, zejména svědků, kteří by podpořili svou výpovědí jeho obhajobu. Obdobné výhrady uplatnil i vůči výpovědi poškozeného v bodě II. cit. rozsudku. Proti cit. rozsudku podal odvolání také státní zástupce KSZ, kdy nesouhlasil se soudem přijatou kvalifikací jednání navrhovatele v bodě VI. rozsudku (měl být uznán vinným i tr. činem ublížení na zdraví dle §221/1 tr. zák. - v jednočinném souběhu). Měl též za to, že v bodě 3 podané obžaloby se navrhovatel dopustil (naplnil všechny znaky skutkové podstaty) trestného činu loupeže dle §234 odst. 1 tr. zák. s tím, že jeho jednání bylo třeba posoudit i z hledisek zvlášť nebezpečné recidivy dle §41/1 tr. zák. a konečně trest uložený soudem I. stupně pokládal za nepřiměřeně nízký, a to s poukazem na rozsah trestné činnosti i trestní minulosti navrhovatele. O podaných odvoláních rozhodoval Vrchní soud v Praze, který tak učinil rozsudkem vydaným ve veřejném zasedání dne 19. 4. 2001 pod sp. zn. 2 To 30/01. Tímto rozsudkem zrušil k podanému odvolání krajského státního zástupce napadený rozsudek, když změnil právní kvalifikaci jednání mimo jiné i navrhovatele v bodech I. b) a II. napadeného rozsudku a uznal jej vinným (spolu s dalšími obžalovanými) trestnými činy vydírání dle §235/1, 2b,3 tr. zák. (ve spolupachatelství) a lichvy dle §253/1, 2 tr. zák. (rovněž ve spolupachatelství). Odvolání navrhovatele zamítl a s ohledem na uvedené zpřísnil trest odnětí svobody uložený navrhovateli nalézacím soudem. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že při svých úvahách vycházel z náležitých skutkových zjištění soudu I. stupně. V tomto směru se i odvolací soud zabýval podrobně jednotlivými skutky kladenými navrhovateli za vinu, poukazoval na jednotlivá svědectví i skutečnosti z nich plynoucí, to s tím, že svědecké výpovědi (a zejména i poškozených) umožnily učinit spolehlivé závěry stran právní kvalifikace takto zjištěného jednání navrhovatele. Ve svém rozhodnutí konečně vyložil proč a z jakých důvodů nebylo zapotřebí vykonat (provést) i další důkazy navrhovatelem žádané. Uzavřel, že vina navrhovatele byla na podkladě řádně provedených a zhodnocených důkazů jednoznačně a bezpochyby prokázána. S ohledem na uvedené potom skutky uvedené pod bodem I. b a II. rozsudečného výroku soudu. I. stupně kvalifikoval způsobem již shora označeným s vysvětlením proč tak učinil. Rozhodl nově i o trestu navrhovatele, který zpřísnil a odůvodnil proč a z jakých skutečností při úvaze o trestu vycházel.
Proti uvedeným rozhodnutím podal navrhovatel ústavní stížnost. Jejím obsahem je v zásadě argumentace, která byla obsažena již v odvolání podaném navrhovatelem v řízení před obecnými soudy. Své výhrady směřoval do bodů IV., V., VI. a VII. výroku soudu I. stupně i stran překvalifikace bodu I. b) téhož (zde stran úvah o způsobení škody velkého rozsahu). Obsahově jde o výhrady zpochybňující zejména věrohodnost výpovědí jednotlivých poškozených, neprovedení důkazu výslechem dalších svědků uplatňovaných navrhovatelem a neprovedení dalšího dokazování stran rozsahu způsobené škody. Namítl, že postupem obou soudů byla porušena celá řada ustanovení obsažených v trestním řádu, z hlediska ústavněprávního potom ústavně zaručené právo navrhovatele na soudní ochranu obsažené v čl. 36 odst. 1 Listiny, dále čl. 90 Ústavy ČR, čl. 40 odst. 2 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 2 Úmluvy (prezumpce neviny příp. zásada in dubio pro reo). Vzhledem k uvedenému potom navrhl obě napadená rozhodnutí přijatým nálezem zrušit.
Na vyžádání Ústavního soudu se k věci vyjádřil i Vrchní soud v Praze, a to přípisem ze dne 7. 9. 2001, ve kterém uvedl, že námitky obsažené v návrhu již byly uplatněny v rámci odvolacího řízení a bylo na ně adekvátně reagováno, jak plyne z odůvodnění napadeného rozhodnutí. To s tím, že veškerá práva (včetně práva na obhajobu) byla v uvedeném řízení zachována a nedošlo k jejich porušení.
VSZ se přípisem ze dne 13. 9. 2001 svého postavení vedlejšího účastníka v řízení před ústavním soudem vzdalo.
Vycházeje z vyžádaného spisu Krajského soudu v Praze, sp. zn. 6 T 63/2000, z argumentace vedené navrhovatelem i z vyjádření Vrchního soudu v Praze, dospěl ústavní soud k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. Na tomto místě je nutné opakovaně zdůraznit, že ústavní soud není další běžnou odvolací instancí v systému obecných soudů, nýbrž je to právě a jenom hledisko ústavněprávní, které zakládá ingerenci ústavního soudu do jurisdikční činnosti soudů obecných. Takto v předmětné věci Ústavní soud zjistil, že obecné soudy postupovaly ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a nezasáhly ani další namítaná základní práva či svobody z hlediska Ústavy ČR nebo Úmluvy. Především označený čl. 40 Ústavy ČR neobsahuje ani uváděný odstavec 2 a navíc se týká volebního zákona, tedy právní oblasti, která se na danou věc zjevně nevztahuje. Pokud měl navrhovatel na mysli čl. 40 odst. 2 Listiny (lze tak usoudit z toho, že poukázal i na čl. 6 odst. 2 Úmluvy), jde o princip prezumpce neviny, z hlediska čl. 36 odst. 1 Listiny potom o právo na spravedlivý proces. Z hlediska takto uplatněných námitek Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že k porušení (a to ani označených) základních práv a svobod nedošlo. Namítané porušení práva na spravedlivý proces (případně principu prezumpce neviny) nelze dovodit z uvedených rozhodnutí označených obecných soudů a ani z postupu, který jim předcházel. Nelze než opakovaně uvést, že obecné soudy se projednávanou věcí obsáhle zabývaly, v rámci obsáhle vedeného dokazování také prověřily odpovědně každý jednotlivý skutkový děj. Přiléhavým způsobem potom jednotlivé důkazy hodnotily a dovodily z jejich provedení příslušnou právní kvalifikaci. Reagovaly také na jednotlivé výhrady navrhovatele, kde zejména i odvolací soud u jednotlivých skutků popsal z jakých důkazů vycházel,do jaké míry jsou jednotlivé důkazy přesvědčivé a takto přijatelné a také uvedl proč případně některé důkazy neprovedl. K otázce výše způsobené škody (namítané k bodu I. b) výroku soudu I. stupně) je zřetelné z důkazů ve věci provedených, že další dokazování v tomto směru by bylo zjevně nadbytečné, když důkazy již provedené umožnily soudu učinit v tomto směru dostatečné přesvědčivý závěr. Ústavní soud tak v dané věci neshledal ani namítaná porušení základních práv či svobod, a to ani z hlediska porušení principů spravedlivého procesu či namítané porušení zásady prezumpce neviny. Již v minulosti opakovaně Ústavní soud judikoval, že v tomto směru zasáhne tehdy, pokud by došlo k výraznému (extrémnímu) rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a právními závěry z něj plynoucími. V dané věci k takové situaci zřetelně nedošlo a postup obecných soudů i rozhodnutí z něj vzešlá nelze rozhodně označit za takový, který by představoval nerespektování zákona či dokonce dosáhl úrovně protiústavní. S ohledem na uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo než podaný návrh jako zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2001 JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu