ECLI:CZ:US:2001:3.US.506.2000
sp. zn. III. ÚS 506/2000
Usnesení
III. ÚS 506/2000
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. N., zastoupeného JUDr. J. H., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. dubna 2000, sp. zn. 10 Co 959/99, a rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 31. května 1999, sp. zn. 8 C 15/99, mimo ústní jednání dne 13. února 2001 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá zrušení rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 31. května 1999 (8 C 15/99-32), ve znění opravného usnesení ze dne
21. července 1999 (8 C 15/99-43), a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
28. dubna 2000 (10 Co 959/99), jímž nebylo vyhověno návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání z důvodu posouzení otázky po právní stránce zásadního významu, a tvrdí, že uvedenými rozsudky bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, tedy právo na soudní ochranu a rovnost účastníků řízení (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 96 Ústavy ČR). Oba obecné soudy dále podle názoru stěžovatele porušily větu první čl. 90 a větu první čl. 95 Ústavy ČR, když nevěnovaly pozornost námitkám stěžovatele, že písemná kupní smlouva ze dne 25. 11. 1999 je absolutně neplatná ve smyslu §37 odst. 1 občanského zákoníku z důvodu neurčitého právního úkonu v rozsahu dohody o předmětu této smlouvy, neboť z ní není patrný druh zboží a jeho množství. Jako druh zboží je ve smlouvě uvedeno pouze kódové označení, které není ve smlouvě ani v dodatcích či stěžovateli dodaných informačních materiálech nijak specifikováno. Svým postupem pak dle stěžovatele obecné soudy nerespektovaly ust. §132 a §157 odst. 2 občanského soudního řádu, ani větu první čl. 95 Ústavy ČR, neboť z těchto ustanovení lze dovodit, že soudy jsou povinny při hodnocení důkazů respektovat zákon, a to s ohledem na zásady, na nichž právo jako celek leží. Obecné soudy se ve svých rozhodnutích nevypořádaly s právními argumenty účastníka řízení. Vzhledem k tomu stěžovatel tvrdí, že oběma rozsudky obecných soudů byla porušena práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a to nesprávným výkladem zákona a písemně uzavřené smlouvy, a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a to tím, že obecné soudy se nevypořádaly s právní argumentací stěžovatele jako účastníka řízení, čímž bezdůvodně upřednostnily argumentaci druhé strany. Stěžovatel navrhuje zrušení obou rozsudků.
Okresní soud ve svém rozsudku ukládá stěžovateli (žalovanému) zaplatit částku
45.410,- Kč s 26% úrokem z prodlení od 26. 11. 1997 do zaplacení a zaplatit náklady řízení žalobci. Své rozhodnutí odůvodnil jmenovaný obecný soud zejména tak, že po provedeném dokazování zjistil, že stěžovatel uzavřel se žalobcem kupní smlouvu, jejímž předmětem byla sada varného nádobí označeného v posuzované smlouvě názvem G., včetně označení dle sortimentní listiny číslem TF 123000. Spornou učinil stěžovatel dohodu na předmětu koupě. V této souvislosti uvedl, že byl reprezentantkou žalobce (paní A.) uveden v omyl, neboť kupní smlouvu podepisoval s přesvědčením, že za sjednanou kupní cenu mu žalobce dodá nejenom hrnce a pokličky, ale také všechny předváděné soupravy sklenic, příbory, atd. Předmět koupě označil stěžovatel v tomto řízení za neurčitý a nesrozumitelný. Soud se po provedeném dokazování s názorem stěžovatele neztotožnil.
Proti rozhodnutí obecného soudu I. stupně podal stěžovatel odvolání ke Krajskému soudu v Ostravě, kde nadále setrvával na tvrzení co do neurčitosti předmětu plnění uvedeného v kupní smlouvě a napadal konkrétní nedostatky smlouvy. Navrhl, aby odvolací soud připustil proti jeho rozhodnutí dovolání, neboť jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Krajský soud vzal za správná skutková zjištění okresního soudu a jiné důkazy neprovedl a po pokusu o smírné urovnání věci potvrdil rozsudek okresního soudu s tím, že změnil výrok o náhradě nákladů. Současně dovolání proti svému rozhodnutí nepřipustil.
Vzhledem k významnosti právních názorů obou obecných soudů podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu ČR s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, jako soudu dovolacího, a navrhl, aby dovolací soud dovolání v souladu s §239 odst. 2 o. s. ř. připustil.
Nejvyšší soud ČR se ve svém usnesení (25 Cdo 2676/2000-67) dovoláním stěžovatele nezabýval, a to z toho důvodu, že návrh na jeho připuštění nebyl podán v zákonem stanovené lhůtě 1 měsíce (§240 odst. 1 o. s. ř.), a to s odkazem na §240 odst. 2 o. s. ř., podle něhož nelze zmeškání lhůty prominout.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní stížnost (§75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
O nevyčerpání všech prostředků k ochraně práva může jít zpravidla i tam, kde ústavněprávní argumentace je obsahově shodná s argumentací, kterou stěžovatel uplatnil před obecnými soudy, a kterou cíleně hodlal předestřít i dovolacímu soudu, pro což si svým procesním postupem před Krajským soudem v Ostravě vytvořil procesní podmínky (§239 odst. 2 o. s. ř.). Stěžovatel však ve věci posuzované ústavní stížnosti svého práva podat dovolání nevyužil, tím, že zmeškal zákonnou lhůtu, a proto Ústavní soud dospěl k závěru, že nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a jeho stížnost jako nepřípustnou odmítl [§43 odst. 1 písm. e) zákona].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 13. února 2001