ECLI:CZ:US:2001:3.US.509.01
sp. zn. III. ÚS 509/01
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka, o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele S., zastoupeného V.M., právně zastoupeného JUDr. M.R., směřujícím proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2001, čj. Nco 101/2001-217, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 17. 8. 2001 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 20. 8. 2001. Předmětný návrh směřoval proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2001, čj. Nco 101/2001-217. Navrhovatel tvrdil, že tímto usnesením, vydaným v souvislosti s projednávání věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp.zn. 16 C 47/97, byla porušena jeho základní práva, zejména právo dané čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Kladně sp.zn. 16 C 47/97 a z něj zjistil, že navrhovatel podal dne 27. 11. 1996 žalobu o zaplacení částky 582.200,- Kč s příslušenstvím proti P.S. Okresní soud rozhodl o věci dne 18. 11. 2000, rozsudkem, čj. 16 C 47/97-176. Jako předseda senátu rozhodoval JUDr. T.K.
Navrhovatel napadl uvedený rozsudek odvoláním. Při jednání před Krajským soudem v Praze, jako odvolacím soudem, vedeném pod sp.zn. 23 Co 162/01, dne 10. 5. 2001 vznesl navrhovatel námitku podjatosti členů senátu odvolacího soudu, protože členem senátu je také JUDr. T.K., který ve věci rozhodoval v prvém stupni. Krajský soud usnesením, čj. 23 Co 162/2001-213, řízení odročil a věc předložil Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o námitce podjatosti.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 28. 5. 2001, čj. Nco 101/2001-217, rozhodl, že soudkyně KS, JUDr. G.B., předsedkyně senátu, JUDr. M.Š. a JUDr. J.V. nejsou vyloučeny z projednávání a rozhodování předmětné věci. V odůvodnění uvedl, že jmenované soudkyně v prohlášení uvedly, že podle rozvrhu práce pro rok 2001 je JUDr. T.K. čtvrtým členem senátu. Jednání soudu v dané věci se však neúčastnil a o věci s ním žádná z členek senátu nehovořila. Uvedené členky senátu dále prohlásily, že k účastníkům, jejich zástupcům ani k věci samé nemají žádný vztah, který by zakládal jejich podjatost. Podle §14 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") jsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci také soudci, kteří projednávali nebo rozhodovali věc u soudu nižšího stupně. Jde-li o případy, kdy je rozhodování senátní, vztahuje se tato překážka jen na ty soudce, kterých se týká a takto nelze tento důvod vyloučení vztahovat na jiné členy senátu. Jen sama skutečnost, že jde o členy téhož senátu, pochybnosti o nepodjatosti nezakládá.
Toto usnesení napadl navrhovatel včas ústavní stížností, v níž namítal, že JUDr. T.K., který rozhodoval o věci v prvém stupni, je členem senátu, který o věci rozhoduje jako odvolací; byť se rozhodování přímo neúčastní, znamená to podle navrhovatele porušení základního práva daného mu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 38 odst. 1 Listiny. Odvolával se v této souvislosti na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci D. v. L., ze dne 10. 10. 2000, podle kterého "Požadavek nestrannosti soudu jako předpoklad toho, že veřejnost i účastníci řízení budou mít důvěru v soudnictví, není splněn, zjistí-li se skutečnosti, které vedou ke zpochybnění důvěry v soud, i když se neprokáže, že soudci, kteří ve věci rozhodovali, byli skutečně podjati či zaujatí". Navrhovatel dovozuje, že již "při pouhém vyslovení opodstatněné pochybnosti v nestrannost soudu nelze již hovořit o soudu nezávislém, přičemž závislost soudu nelze spojovat s pouhým neprokázáním podjatosti". Podle názoru navrhovatele v souzeném případě došlo k zásadnímu porušení institutů zaručujících ústavní zásadu rozhodování nezávislým a nestranným soudem a skutečnost nepodjatosti senátu odvolacího soudu prokázat nelze.
Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení, ve vyjádření ze dne 24. 9. 2001 uvedl, že ústavní stížností napadené usnesení vychází ze zavedené praxe, kdy je-li důvod vyloučení na straně jednoho ze členů senátu, nahrazuje se tento vyloučený člen senátu jiným soudcem, kdežto ostatní členové senátu zůstávají beze změny. V souzeném případě jde o senát atypicky čtyřčlenný a tedy není třeba jednoho soudce nahrazovat, když při jeho vyloučení zůstává ještě dostatečný počet soudců, aby mohl senát jednat.
Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
Předpokladem skutečného uplatnění zásady nestrannosti soudu rozhodujícího ve sporu a zajištění spravedlivého rozhodnutí (čl. 36 odst. 1 Listiny) je, aby v řízení jednal a rozhodoval soudce nepodjatý, který není v žádném osobním vztahu k účastníkům a k jejich zástupcům a který není nijak zainteresován na výsledku řízení. V souladu s tím o.s.ř. v §14 konstruuje jako důvody vyloučení soudce jeho poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům a dále vylučuje soudce, který věc již projednával nebo o ní rozhodoval v jiném stupni a který vydal rozhodnutí napadené žalobou pro zmatečnost. Ústavní soud již judikoval (viz rozhodnutí, sp.zn. II. ÚS 105/01), že subjektivní hledisko účastníků řízení, případně soudců samotných, je podnětem pro rozhodování o eventuální podjatosti, avšak rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. To znamená, že není přípustné vycházet pouze z pochybností o poměru soudců k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nýbrž i z hmotně právního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedly. V souzené věci byla podle rozvrhu práce věc předložena konkrétnímu senátu, byla tedy dodržena zásada obsažená v čl. 38 odst. 1 Listiny, podle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Pokud jde o zásadu spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) je pravdou, že soudce, zařazený do senátu, který měl o věci rozhodovat jako odvolací, o věci rozhodoval v prvém stupni, ze spisového materiálu však vyplynulo, že se nikterak nepodílel na rozhodování odvolacího senátu a ani nikterak neovlivňoval ostatní členy senátu. Vrchní soud v Praze námitku podjatosti řádně, s dodržením všech příslušných ustanovení o.s.ř., projednal a své rozhodnutí, podle přesvědčení Ústavního soudu přesvědčivě, zdůvodnil. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebudou moci nebo schopni nezávisle a nestranně rozhodovat. Pouhé vyslovení subjektivní pochybnosti o nepodjatosti soudce nemůže být důvodem k jeho vyloučení z rozhodování. Je třeba vycházet z předpokladu, že soudce podjatý není a namítaná podjatost musí být zřejmě prokázána. V opačném případě by mohlo dojít k ochromení schopnosti soudů vůbec rozhodovat.
Podjatost je kategorie vázaná na zcela konkrétní osobu soudce a jeho jedinečnou neopakovatelnou životní situaci, zkušenosti a další individuální okolnosti. Je proto třeba ji posuzovat vždy zcela konkrétně, s ohledem na všechny okolnosti případu. Není možné vycházet z neprokázaného předpokladu, že vyloučený soudce bude působit na ostatní soudce ve směru jejich rozhodnutí ve věci, jak to činí navrhovatel.
Ze spisového materiálu vyplývá, že odvolací soud projednal věc v tříčlenném senátu v souladu s ust. §12 odst. 3 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, podle kterého senáty krajského soudu se skládají ze soudce a dvou přísedících, jestliže rozhodují jako soudy prvního stupně v trestních věcech, z předsedy a dvou soudců v ostatních případech. Skutečnost, že dotčený senát je atypicky čtyřčlenný, je v daných souvislostech irelevantní. Jedná se jen o organizační opatření, které nemělo na rozhodování senátu vliv. O věci rozhodovaly nepochybně tři nepodjaté soudkyně tohoto senátu.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2001, čj. Nco 101/2001, nebylo zasaženo do základních práv navrhovatele, daných mu ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy a nezbylo mu než návrh podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2001
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu