ECLI:CZ:US:2001:3.US.514.2000
sp. zn. III. ÚS 514/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti podaném R. K., právně zastoupen JUDr. M. P., advokátkou, proti usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 45 T 9/99, ze dne 21. 3. 2000, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti ze dne 24. 8. 2000 navrhovatel brojí proti usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 5 To 49/2000, ze dne 7. 6. 2000 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, sp. zn. 45 T 9/99, ze dne 21. 3. 2000. Ve vydání zmíněných rozhodnutí spatřuje porušení svých základních práv plynoucích z čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy ČR, jakož i z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále Listina).
V souvislosti s podaným návrhem si ústavní soud vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 45 T 9/99 a z jeho obsahu zjistil, že navrhovatel byl rozsudkem tohoto soudu, č.j. 45 T 9/99-342, ze dne 21. 3. 2000 uznán vinným trestnými činy podvodu dle §250 odst. 1, 4 trestního zákona (dále tr. zák.) a paděláním a pozměňováním veřejné listiny dle §176 odst. 1, 2 tr. zák. a byl mu za to uložen nepodmíněný trest odnětí svobody. Skutkově šlo o to, že navrhovatel dne 17. 12. 1998 v pobočce České spořitelny, a.s., v Praze 1, Václavské nám. č. 16 předložil padělaný občanský průkaz na jméno ing. K., za kterého se vydával, předjednal si výběr částky 2.900.000,- Kč z běžného účtu České nezávislé televizní společnosti Praha, vedeného u této pobočky a následujícího dne výběr této částky provedl. Nalézací soud z provedeného dokazování potom dovodil, že navrhovatel shora uvedené trestné činy spáchal a vycházel přitom zejména ze svědeckých výpovědí pracovnic spořitelny, které v kritické době s navrhovatelem jednaly a také jej identifikovaly jako muže, který výběr zmíněné částky provedl.
Proti uvedenému rozsudku podal navrhovatel odvolání, o kterém rozhodoval Vrchní soud v Praze a ten jej usnesením, č.j. 5 To 49/2000-368 (stejně jako odvolání poškozeného) zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na správné a úplné důkazní řízení i závěry z něj plynoucí, tak jak byly učiněny soudem I. stupně. To s tím, že nalézací soud provedené důkazy zhodnotil logicky a přesvědčivě, důkazy provedl v potřebném rozsahu, vyvodil z nich odpovídající skutková zjištění a postupoval tak v intencích příslušných zákonných ustanovení (§2 odst. 5, 6) trestního řádu. K námitkám navrhovatele uplatněných v odvolání potom odvolací soud poukázal na to, že v daném případě provedená rekognice byla úkonem neodkladným, který směřoval právě k tomu, aby mohlo být vzneseno obvinění vůči konkrétní osobě. Dodal v této souvislosti, že nic nebránilo další rekognici (jako následné - nikoliv opakované) té se však navrhovatel (uživ svého práva), odmítl zúčastnit. Odvolací soud také odmítl námitky navrhovatele stran výslechu svědkyň v režimu utajení (§55 odst. 2 trestního řádu) s tím, že o takový postup může svědek žádat a je věcí příslušného orgánu činného v trestním řízení zda takovou žádost akceptuje. Odvolací soud se zabýval i obhajobou navrhovatele, který poukazoval na to, že v rozhodné době se nacházel v Brandýse nad Labem (koupě automobilu) s tím, že jeho tvrzení bylo podepřeno svědectvím. V tomto směru uvedl, že jeho tvrzení nebylo zpochybňováno, za podstatné však vzal reálnou možnost v potřebné době se přesunout na místo, kde se posléze dopustil uvedené trestné činnosti.
Proti uvedeným rozhodnutím návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti brojí navrhovatel argumenty již uplatněnými v řízení před obecnými soudy. Jádrem jeho návrhu je poukaz na to, že první výslechy svědkyň (pracovnic spořitelny, které v rámci výběru předmětné částky s navrhovatele jednaly) byly provedeny dne 29. 3. 1999 a následně s nimi byly provedeny rekognice podle předložených fotografií. Poukázal na to, že takovýto postup byl orgány činnými v trestním řízení veden před zahájením trestního stíhání (sdělením obvinění) a má za to, že pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky především v tom, že nešlo o neodkladný úkon tak, jak je označen v ustanovení §160 odst. 4 trestního řádu (dále tr.ř.). Takto měla být omezena jeho obhajoba, kdy jeho obhájce neměl možnost se těchto úkonů zúčastnit tyto úkony tak nemohly mít charakter důkazů a nemělo k nim být přihlédnuto, když sloužily ke zjištění okolností podmiňujících zahájení trestního stíhání. Navrhl, aby napadená rozhodnutí Ústavního soudu svým nálezem zrušil.
K obsahu podaného návrhu se vyjádřil na žádost ústavního soudu i Vrchní soud v Praze. Ten poukázal na to, že námitky uplatněné v návrhu užil navrhovatel i v řízení před obecnými soudy, které na ně podrobně a vyčerpávajícím způsobem reagovaly, v tomto směru poukázal na odůvodnění napadených rozhodnutí. Postup navrhovatele z hlediska jím namítaných porušení základních práv pokládá za nepodložený a vidí v něm snahu domoci se dalšího přezkoumání této trestní věci Ústavním soudem. Podaný návrh shledává plně neopodstatněným, a proto jej navrhl odmítnout, případně nálezem zamítnout.
Po zvážení všech skutečností plynoucích z uvedeného spisového materiálu, z argumentace navrhovatele i vyjádření Vrchního soudu v Praze, dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. Podle přesvědčení Ústavního soudu, že v projednávané věci bylo vykonáno důkazní řízení způsobem a v rozsahu, který umožnil přesvědčivý závěr o vině navrhovatele, jak k němu dospěly obecné soudy. V tomto směru lze mít za to, že skutkový stav věci byl zjištěn v rozsahu potřebném pro vyslovení rozhodnutí, když provedené důkazy byly hodnoceny odpovědně a přesvědčivě, závěry z provedeného dokazování jsou logické a racionální. Jádrem podaného návrhu, jak již řečeno, je polemika navrhovatele s provedením rekognice před sdělením obvinění navrhovateli, tedy zda provedení rekognice v daném případě je skutečně neodkladným úkonem z hlediska ust. §160 odst. 4 tr.ř. V dané věci bylo k provedení rekognice přistoupeno právě proto, aby tímto postupem byl získán podklad, který umožnil orgánům policie vznést obvinění konkrétní osobě, která do té doby známá policii nebyla. Poukaz na odstup provedené rekognice od doby spáchání trestného činu (cca 3 měsíce) je nepřípadný, neboť úvaha soudu o tom, že rekognice mohla být provedena až po získání rozhodných skutečností umožňujících její realizaci, je relevantní. Případně následná rekognice mezi navrhovatelem a svědky (po sdělení obvinění) mohla být provedena. K ní však nedošlo, když navrhovatel využil svého práva a odmítl se jí zúčastnit. Nutno připomenout, že opakování rekognice vyloučit nelze, stejně jako to, že rekognice osoby na základě fotografie lze užít v zásadě právě tehdy, kdy podezřelá osoba není zjištěna (tak i Rt 28/86 Sb. - s.r.86, 45,239). Důvodnost rekognice (fotografie) z hlediska citovaného rozhodnutí spočívá právě v tom, aby byla zjištěna osoba, které je posléze sděleno obvinění a tak vůbec umožněno trestní stíhání zahájit (§160 tr.ř.).
Z pohledu již řečeného je však na místě poukázat především na dokazování prováděné zejména nalézacím soudem při jím konaných hlavních líčeních. V jejich rámci byli slyšeni svědci (šlo o pracovnice příslušné pobočky finanční instituce, ve které byl učiněn podvodný výběr). Tyto pracovnice (svědci) vypověděly (již mimo režim utajení dle §55 odst. 2 tr.ř.) znovu, a to bez odkazu na své předchozí výslechy z přípravného řízení či ještě před ním. Po příslušném poučení dle (§§100-101 tr.ř.) potom svědkyně J. H. jednoznačně uvedla, že v navrhovateli poznává muže, který provedl podvodný výběr peněz (čl. 323 spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 45 T 9/99) svědkyně E. F. (na čl. 319 cit. spisu), K. B. (na čl. 320cit. spisu) a L. K. (na čl. 321 cit. spisu) k osobě navrhovatele uvedly, že se jedná s vysokou pravděpodobností o muže, který podvodný výběr peněz v projednávané věci uskutečnil, když užily výrazů "domnívám se, že v přítomném obžalovaném poznávám muže, který peníze převzal", "řekla bych, že obžalovaný je totožný s mužem, který tehdy částku 2.900.000,- Kč převzal", "řekla bych, že zde přítomný je muž, který provedl výběr". Ve světle takto provedených důkazů přímo před soudem a jím také verifikovaných, potom úvahy o charakteru a způsobu prováděné rekognice, jejího časového zařazení do té či oné fáze trestního řízení, úvahy o jejím případném opakování se nejeví jako principielní z pohledu její namítané protizákonnosti či protiústavnosti, rozhodně potom nejde o důkaz, který by v dané věci byl klíčovým, případně jediným. Proto také Ústavnímu soudu nezbývá než v této otázce poukázat na již řečené, stejně jako na závěry, ke kterým dospěly obecné soudy stran všech důkazů v dané věci provedených, když tyto hodnotily souladně s příslušným procesním předpisem (trestním řádem), vysvětlily jejich význam a postavení i z hlediska obhajoby užité navrhovatelem (svědek D., postup policie při pátrání po pachateli). Nelze než uzavřít, že namítané ústavně zaručené právo na soudní ochranu stanovené čl. 36 odst. 1 Listiny, stejně jako ústavní povinnosti soudů uložené v čl. 90, 95 odst. 1 Ústavy nebyly postupem soudů v dané věci zasaženy, stejně jako v končeném důsledku právo navrhovatele na provedení své obhajoby.
S poukazem na uvedené tak nezbylo Ústavnímu soudu než podaný návrh jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2001
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu