ECLI:CZ:US:2001:3.US.529.2000
sp. zn. III. ÚS 529/2000
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka, o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele Ing. Š. H., zastoupeného JUDr. Č. K., CSc., advokátem, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2000, čj. 38 Ca 101/2000-33 a souvisejícímu rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 30. 3. 1999, čj. FŘ-6685/1/98 a rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 3 ze dne 18. 9. 1997, čj. 100841/97/003913/5463 a na odklad výkonu rozhodnutí, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 2. 9. 2000 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl doručen Ústavnímu soudu dne 4. 9. 2000. Předmětný návrh směřoval proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2000, čj. 38 Ca 101/2000-33 a souvisejícímu rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 30. 3. 1999, čj. FŘ-6685/1/98 i rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 3 ze dne 18. 9. 1997, čj. 100841/97/003913/5463 a byl spojen s návrhem na odklad výkonu rozhodnutí.
Ústavní soud si vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp.zn. 38 Ca 101/2000 a z něj zjistil, že Finanční úřad pro Prahu 3 vydal navrhovateli dne 18. 9. 1997 dodatečný platební výměr, čj. 100841/97/003913/5463, na částku 609.780,- Kč. Důvodem bylo neuznání mimo jiné zaúčtování výdajů za služby poskytnuté firmou společností B. T. C., (dále jen "BTC"), ve výši 1.630.000,- Kč, jako výdajů na dosažení , zajištění a udržení zdanitelných příjmů ve smyslu ust. §24 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. Proti tomuto rozhodnutí podal navrhovatel odvolání, o kterém rozhodlo Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu, jako odvolací orgán, dne 30. 3. 1999. Rozhodnutím, čj. FŘ-6685/1/98, odvolání zamítlo s odůvodněním, že nikoli každý uplatňovaný výdaj daňového subjektu je zároveň výdajem daňovým. Tím se stává pouze tehdy, když splňuje požadavky stanovené daňovým předpisem. Výši a oprávněnost daňových výdajů prokazuje správci daně daňový subjekt a správce daně následně při rozhodování předložené důkazy hodnotí. K výdajům za marketingové služby provedené společností BTC ve výši 1.630.000,- Kč předložil navrhovatel obecně formulovanou smlouvu mezi ním a společností BTC, studii nazvanou "Marketing 1996" a mandátní smlouvu mezi ním a společností L., spol. s r.o., se sídlem v Trebišově v SR. V předložené smlouvě s BTC nebylo vůbec uvedeno o jaký konkrétní druh zboží se má jednat, ani jiné konkrétní údaje, které by jasně definovaly navrhovatelem požadované služby. Žádný z předložených materiálů neprokazuje, že uvedený výdaj souvisí s dosažením, zajištěním a udržením navrhovatelových zdanitelných příjmů. Navrhovatel tedy neprokázal správci daně, že jím uplatněný výdaj byl takto vynaložen.
Toto rozhodnutí napadl navrhovatel správní žalobou, v níž namítal, že správce daně nesprávně posoudil dané skutečnosti a vyvodil z nich nesprávné právní závěry.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 5. 2000, čj. 38 Ca 101/2000-33, žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že daňový subjekt má v daňovém řízení především povinnost tvrzení. Jeho základní povinností je tvrdit (zpravidla formou daňového přiznání) skutečnosti relevantní z hlediska jeho daňové povinnosti. Samotné tvrzení však nestačí, zákon o správě daní a poplatků stanoví povinnost daňového subjektu každou tvrzenou skutečnost dokázat. Na povinnost tvrzení o daňově relevantních skutečnostech tedy navazuje povinnost důkazní k prokázání těchto skutečností, provázená důkazním břemenem. Pokud navrhovatel ve svém daňovém přiznání vykázal výdaj za marketingovou studii a uplatnil jej ve smyslu §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, byl povinen toto tvrzení na výzvu správce daně prokázat. Pouhé předložení účetnictví takovým průkazem není.
Uvedený rozsudek Městského soudu v Praze napadl navrhovatel včas ústavní stížností, v níž namítal, že napadeným rozsudkem bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces, dané mu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Zároveň požadoval, aby Ústavní soud rozhodl o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. K porušení uvedeného základního práva mělo dojít tím, že soud nesprávně posoudil právní vztah mezi důkazní povinností navrhovatele, jako daňového subjektu a důkazní povinností správce daně.
Městský soud v Praze, jako účastník řízení ve svém vyjádření ze dne 19. 10. 2000, poukázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Zdůraznil povinnost daňového subjektu v daňovém řízení předkládat správci daně tvrzení o skutečnostech, které jsou relevantní pro stanovení daňové povinnosti a pro vyměření daně. Každé takové tvrzení musí být schopen doložit důkazy. Dokazování však nelze omezit jen na předložení řádně vedeného účetnictví, neboť z něj lze pouze zjistit, že určitá obchodní transakce proběhla a že daňový subjekt vynaložil jistou finanční částku, ovšem povaha tohoto výdaje z účetnictví samotného nevyplývá.
Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti
uvedené, jen opakují argumenty, kterými se zabýval obecný soud a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádal. Článek 36 Listiny i článek 6 Úmluvy, jejichž porušení navrhovatel namítal, zakotvují právo na tzv. spravedlivý proces, tedy právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Soudy jsou přitom povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 Ústavy) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§157 odst. 1 občanského soudního řádu), a to způsobem, zakotveným v ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Ve správním soudnictví (část pátá občanského soudního řádu) pak soud zkoumá zejména zákonnost vydaného rozhodnutí. Není "klasickým" odvolacím soudem, neprovádí proto hodnocení důkazů, pokud se toto hodnocení, provedené správním orgánem, zjevně nevymyká ze zákonného rámce. Pokud jde o důkazní břemeno, podle §31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků je nese daňový subjekt. Ten má v daňovém řízení povinnost tvrzení, tj. uvést základní skutečnosti, které jsou z hlediska jeho daňové povinnosti relevantní. Uplatňuje-li skutečnosti, které snižují jeho daňovou povinnost, je rovněž povinen je tvrdit. Samotné tvrzení relevantních skutečností však nestačí - daňový subjekt je povinen tvrzené skutečnosti prokázat. Nese tedy důkazní břemeno ve vztahu k tvrzeným skutečnostem. Pouhé předložení účetnictví není dostatečným důkazem o správnosti uplatnění daňového výdaje. Nelze proto přisvědčit názoru navrhovatele, že unesl důkazní břemeno, když předložil správci daně účetnictví. V souzeném případě ostatně nebylo předmětem sporu, zda je účetnictví správně vedeno, ale to, zda předložené faktury dokazují, že v nich uvedená částka byla výdajem ve smyslu ust. §24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. Proto byl požadavek správce daně, aby navrhovatel prokázal, že skutečně šlo o výdaj k dosažení, zajištění či udržení příjmů oprávněný. V této souvislosti je třeba podotknout, že navrhovatel pouze předložil účetnictví, ve kterém sporný výdaj uvedl, což, jak výše uvedeno, samo o sobě důkazem být nemůže. Navrhovatel dále pouze uvedl, že studie byla kvalitní. V této souvislosti Ústavní soud přisvědčil Městskému soudu v Praze, že navrhovatel nijak neprokázal (a ani se o to nepokusil), že by měl v úmyslu na uvedeném trhu s konkrétním zbožím obchodovat. Správce daně hodnotil důkazy podle své úvahy, každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Hodnocení důkazů mělo oporu ve spise a soud proto nemohl do hodnocení důkazů, provedeného správcem daně zasahovat. Městský soud v Praze v souzené věci, podle přesvědčení Ústavního soudu, postupoval v intencích hlavy páté občanského soudního řádu a tedy ústavně konformním způsobem. Své rozhodnutí řádně zdůvodnil, vypořádal se přitom přesvědčivě se všemi námitkami uvedenými ve správní žalobě.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2000, čj. 38 Ca 101/2000-33, nebylo zasaženo do navrhovatelových základních práv, daných mu ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy a nezbylo mu proto, než návrh podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2001
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu