ECLI:CZ:US:2001:3.US.543.01
sp. zn. III. ÚS 543/01
Usnesení
III. ÚS 543/01
Ústavní soud rozhodl dne 13. prosince 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V.B., zastoupeného JUDr. J.H., proti usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. července 2001, sp. zn. 25 Cdo 316/2001, Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 9. října 2000, sp. zn. 29 Co 320/2000, a rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 28. března 2000, sp. zn. 8 C 972/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou cestou Nejvyššího soudu ČR dne 10. září 2001 a formálně vadnou, napadl stěžovatel doručené usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. července 2001 (25 Cdo 316/2001-117) a navrhl, aby Ústavní soud je spolu s předcházejícími rozhodnutími obecných soudů nižšího stupně (rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne
28. března 2000 - 8 C 972/99-32 a usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 9. října 2000 - 29 Co 320/2000-87) zrušil; poté, co mu formální vady jeho ústavní stížnosti byly Ústavním soudem vytknuty (přípisem ze dne 2. října 2001) prostřednictvím své zástupkyně své původní podání "doplnil" tak, že navrhl zrušení usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci (jako soudu odvolacího) a tvrdil, že tento obecný soud porušil jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), a to tím, že ačkoli (pro odvolací řízení) žádal o ustanovení zástupce, o jeho žádosti nebylo rozhodnuto a rozhodnutí obecného soudu I. stupně bylo zrušeno a řízení o jeho žalobě bylo zastaveno (v důsledku zpětvzetí jeho žaloby). Stěžovatel své tvrzení odůvodnil tím, že obecnými soudy "nebyl poučen o jeho právech a povinnostech při vedení sporu" a že procesní úkon, jímž po vynesení rozsudku soudu I. stupně vzal svou žalobu zpět, učinil "pod psychickým tlakem ze strany soudu", a to "v situaci, kdy si právně nevěděl rady".
Ústavní stížnost je nedůvodná.
Doplněnou ústavní stížností ze dne 19. listopadu 2001, podanou zástupkyní stěžovatele, ve stížnostním žádání navrhl stěžovatel zrušení pravomocného usnesení odvolacího soudu, jak vpředu bylo označeno; toto rozhodnutí vešlo do právní moci dne 10. listopadu 2000.
Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy rozhodnutí, proti němuž ústavní stížnost směřuje, bylo stěžovateli doručeno, přičemž běh této lhůty počíná dnem doručení napadeného rozhodnutí (§72 odst. 2 al. 1, 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona).
Ústavní stížnost (formálně vadná a doručená Ústavnímu soudu Nejvyšším soudem ČR) byla k poštovní přepravě Ústavnímu soudu svěřena dne 10. září 2001, takže je zřejmé, že již dříve zmíněná zákonná lhůta k podání ústavní stížnosti nebyla zachována, a proto ji bylo třeba posoudit jako opožděnou [§43 odst. 1 písm. b) zákona] a jako takovou ji odmítnout.
Na tomto závěru ve smyslu ustálené rozhodovací praxe nic nemění skutečnost, že stěžovatel proti rozhodnutí odvolacího soudu podal dovolání, které však bylo dovolacím soudem odmítnuto [§243b odst. 4 al. 1, §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Protože stížnostní žádání stěžovatele (petit ústavní stížnosti) se v jeho podání (ze dne 22. srpna 2001) a v podání jeho právní zástupkyně (v doplněné ústavní stížnosti ze dne 19. listopadu 2001) lišila, Ústavní soud, vycházeje z původního stěžovatelova petitu (proti němuž ústavní stížnost byla podána včas), posoudil, zda rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, případně řízení jemu předcházející, netrpí vadami, které by měly charakter zásahu do stěžovatelových ústavně zaručených práv.
Takové vady však shledány nebyly.
Stěžovatelovo tvrzení, že ke zpětvzetí své žaloby, jíž se (neurčitým způsobem) domáhal vůči žalovanému náhrady škody, byl obecnými soudy přinucen "psychickým tlakem", a že procesní úkon, jímž posléze (po vynesení rozsudku obecného soudu I. stupně) vzal svou žalobu zpět, ani z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) neobstojí, a to pro skutečnosti, na které v rozhodovacích důvodech poukázal již dovolací soud; protože tyto rozhodovací důvody dovolacího soudu jsou v odůvodnění jeho rozhodnutí způsobem zákonem vyžadovaným vyloženy (§1 o. s. ř.), postačí stěžovatele na ně odkázat, aniž by se jevila potřeba cokoli podstatného k nim dodávat; ústavní stížnost stěžovatele proti rozhodnutí dovolacího soudu je proto zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána již samotnou povahou stížnostních tvrzení v podstatě zcela shodných s tvrzeními stěžovatele pojatými do jeho dovolání.
Ústavní stížnost stěžovatele ve svém celku (s přihlédnutím k oběma jejím petitům) byla z důvodů takto vyložených posouzena jako dílem nepřípustná, dílem jako zjevně neopodstatněná, a proto bylo o ní rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 13. prosince 2001