ECLI:CZ:US:2001:3.US.543.99
sp. zn. III. ÚS 543/99
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatelky obchodní společnosti M., s.r.o., zastoupené JUDr. R. K., advokátem, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4, č.j. 10 Nc 2776/99-16, ze dne 26. 5. 1999, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelka podala dne 3. 11. 1999 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl doručen Ústavnímu soudu dne 4. 11. 1999. Návrh směřoval proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4, č.j. 10 Nc 2776/99-16, ze dne 26. 5. 1999, kterým tento soud rozhodl o návrhu D. M. proti odpůrci B., s.r.o., na vydání předběžného opatření. Napadeným usnesením bylo podle názoru navrhovatelky porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 bodu 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v důsledku toho byl porušen i čl. 5 Listiny.
K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 10 Nc 2776/99, Obvodního soudu pro Prahu 4. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že D. M. podala u označeného soudu návrh na vydání předběžného opatření proti obchodní společnosti B., s.r.o., která na základě podnájemní smlouvy užívala prostory v domě M. Tento dům získala D.M. na základě darovací smlouvy v roce 1992 a na základě nájemní smlouvy ho pronajala obchodní společnosti M., s.r.o., která je navrhovatelkou předmětné ústavní stížnosti. Obchodní společnost M., s.r.o. pak podnájemní smlouvou přenechala tyto prostory odpůrci v řízení před obecným soudem. Vzhledem k tomu, že obchodní společnost M., s.r.o. dluží D.M. nájemné, dluh je předmětem soudního řízení a jeho plnění bude vymáháno cestou soudní exekuce, podala D. M. návrh na vydání předběžného opatření. Důvodem návrhu byla potřeba upravit poměry účastníků a obava, že by výkon rozhodnutí mohl být ohrožen, a proto D. M. žádala, aby soud předběžným opatřením určil, že podnájemník, tj. obchodní společnost B., s.r.o., je povinna úhradu za podnájem předmětných nebytových prostor skládat do úschovy u soudu. Obvodní soud pro Prahu 4 shora citovaným rozhodnutím podanému návrhu vyhověl.
Ze spisu Ústavní soud dále zjistil, že navrhovatelka podala proti usnesení soudu I. stupně odvolání, které Městský soud v Praze usnesením, č.j. 21 Co 533/99-25, ze dne 7. 1. 2000, odmítl jako odvolání podané osobou neoprávněnou a podané opožděně. Proti usnesení odvolacího soudu podala navrhovatelka dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením, č.j. 20 Cdo 1222/2000-34, ze dne 29. 3. 2001 tak, že dovolání zamítl. V odůvodnění Nejvyšší soud uvedl, že dovolání bylo přípustné podle §238a odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu, ve znění platném do 31. 12. 2000 (dále jen "o.s.ř."), nebylo však důvodné. K podstatě námitky v dovolání (pochybení odvolacího soudu při hodnocení jejího postavení) dovolací soud uvedl, že podle §201 o.s.ř. účastník může napadnout rozhodnutí soudu I. stupně odvoláním, pokud to zákon nevylučuje. Podle §90 o.s.ř. jsou účastníky řízení navrhovatel (žalobce) a odpůrce (žalovaný) nebo ti, které zákon za účastníky označuje. Jestliže v předmětné věci D. M. označila za odpůrce obchodní společnost B., s.r.o. s uvedením jejího sídla, určila tím okruh účastníků, a to z hlediska ustanovení §43 o.s.ř. správně a úplně, tedy způsobem jakékoliv pochybnosti o identitě odpůrce nevzbuzujícím. Jestliže pak odvolání podala osoba od - návrhem vymezených - účastníků řízení odlišná (a nešlo-li přitom o právního nástupce některého ze stávajících účastníků či o účastníka vedlejšího), nemohl odvolací soud rozhodnout jinak než odvolání podle §218 odst. 1 písm. b) o.s.ř. odmítnout, jeho právní posouzení věci je tedy správné a dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. tak dán není. Nejvyšší soud ČR proto dovolání jako nedůvodné zamítl.
Navrhovatelka se podanou ústavní stížností proti usnesení soudu I. stupně domáhala, aby Ústavní soud svým nálezem napadené rozhodnutí zrušil, protože je tímto rozhodnutím porušeno její základní právo na spravedlivý proces. Postupem soudu I. stupně jí byla odňata možnost účastnit se řízení a hájit svá práva, čímž došlo k porušení čl. 5 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny a současně i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, opatřením nebo zásahem k porušení základních práv a svobod navrhovatele, chráněných ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatelka se domáhala ochrany svého práva zakotveného v Listině i v mezinárodní smlouvě, přezkoumal Ústavní soud předmětný případ a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V předmětné věci žalobkyní byla D. M., která jako žalovaného označila obchodní společnost B., s.r.o. Ústavní soud se ztotožňuje s názorem Nejvyššího soudu ČR v tom, že žalobkyně dostatečně ve smyslu §43 o.s.ř. označila žalovanou stranu a tím přesně vymezila účastníky řízení o vydání předběžného opatření. Z uvedeného pak jednoznačně vyplývá, že navrhovatelka ústavní stížnosti neměla v řízení před obecným soudem postavení účastníka řízení. Na okraj k tomuto konstatování Ústavní soud připomíná, že navrhovatelka měla dostatek možností chránit svá práva ve sporu, v němž byla věcně řešena otázka sporného nájemného. Napadeným rozhodnutím, které mělo toliko povahu předběžného opatření, tj. opatření do pravomocného vyřešení sporu, žalobkyně D. M. pouze vytvářela podmínky pro možný výkon svého práva. Na základě uvedených závěrů pak Ústavní soud konstatoval, že napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení základních práv navrhovatelky.
Vzhledem k uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2001
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu