ECLI:CZ:US:2001:3.US.550.2000
sp. zn. III. ÚS 550/2000
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka, o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele ing. O. S., zastoupeného Mgr. V. J., advokátem, směřujícím proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 6. 2000, čj. 17 Co 217/2000-89, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 1. 2. 2000, čj. 10 C 142/99-61, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 13. 9. 2000 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl Ústavnímu soudu doručen o den později. Předmětný návrh směřoval proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 6. 2000, čj. 17 Co 217/2000-89, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 1. 2. 2000, čj. 10 C 142/99-61, s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Náchodě, sp. zn. 10 C 142/99, a z něj zjistil, že dne 30. 9. 1999 podala R. a.s., se sídlem v Náchodě (později došlo ke změně názvu žalobce na R-T., a.s.), žalobu na určení neplatnosti zástavní smlouvy, směřující proti navrhovateli. V žalobě bylo uvedeno, že v roce 1994 byla uzavřena smlouva o zřízení zástavního práva mezi bývalým předsedou představenstva žalobce navrhovatelem, jako zástavním věřitelem. Smlouvou měla být zajištěna pohledávka, ve smlouvě označená. Dluhem, který měl být touto smlouvou zajištěn, byl dluh, který měl žalobci vzniknout z "nájemní smlouvy č. 12/93", kterou uzavřel žalobce se společností P. L. Pardubice a měl spočívat v žalobcově povinnosti platit nájemné. Na základě této smlouvy provedl Katastrální úřad v Náchodě vklad zástavního práva do katastru nemovitostí. V mezidobí byla soudem deklarována neplatnost předmětné nájemní smlouvy. Žalobce proto usiloval o určení neplatnosti zástavní smlouvy, aby mohl být proveden výmaz vkladu do katastru nemovitostí.
Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 1. 2. 2000, čj. 10 C 142/99-61, rozhodl, že zástavní smlouva je neplatná. Rozsudek odůvodnil tím, že zástavní smlouva je zcela neurčitá v označení zajišťovaného dluhu. Po závěru, že je zástavní smlouva neplatná pro nedostatečně specifikovaný zajišťovaný dluh, neprováděl soud další dokazování, jak navrhoval žalovaný, neboť pro účel rozhodnutí bylo podle soudu nadbytečné hodnotit, zda dluh, který chtěly strany smlouvy zajistit, vůbec existoval a existuje, anebo se zabývat pravostí smlouvy o postoupení pohledávky apod. Jakékoliv právní závěry o těchto otázkách by totiž nemohly přivodit jiné rozhodnutí, než jaké soud učinil.
Uvedený rozsudek navrhovatel napadl odvoláním, v němž polemizoval s právními názory, které okresní soud vyvodil z provedených důkazů a navrhl další dokazování.
Krajský soud v Hradci Králové dne 21. 6. 2000 rozsudkem, čj. 17 Co 217/2000-89, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V rozsudku se plně ztotožnil s právními závěry učiněné prvostupňovým soudem. Dále uvedl, že projev vůle účastníků smlouvy byl ve vztahu k obsahu pohledávky, která měla být zabezpečena, neurčitý. Navrhovatel i během soudního řízení měnil sám názory na to, jaký závazek měl být vlastně zajištěn. Jaká pohledávka má být zabezpečena musí vyplývat především ze smlouvy o zástavním právu samé a nelze připustit, aby tato nezbytná podmínka vznikajícího závazkového vztahu byla dovozována z dalších následných právních úkonů. Proto také soud nedoplňoval dokazování způsobem, který navrhoval žalovaný.
Rozsudek krajského soudu napadl navrhovatel včas ústavní stížností. V ní namítal, že postupem obecných soudů byla porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces, dané mu čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K porušení uvedených základních práv mělo podle navrhovatele dojít tím, že soud odmítl návrh na důkaz výslechem osob, které se uzavírání zástavní smlouvy účastnily, dále namítal nesprávné právní posouzení věci, neboť podle něj bylo v řízení zcela prokázáno, že napadená zástavní smlouva je zcela určitá a tudíž platná.
Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí, napadeného ústavní stížností tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, jen opakují argumenty, kterými se zabýval obecný soud a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádal.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že obecné soudy postupovaly při rozhodování o věci v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu. Pokud neprovedly všechny navrhované důkazy, takový postup řádně odůvodnily. I podle přesvědčení Ústavního soudu by navrhované další důkazy nemohly na právních závěrech obecných soudů (s ohledem na zřejmou neurčitost předmětné smlouvy) nic změnit. Soudy tedy postupovaly ústavně konformním způsobem a neporušily navrhovatelova základní práva, daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.
Na základě uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo než návrh podle ust. §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2001
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu