ECLI:CZ:US:2001:3.US.553.2000
sp. zn. III. ÚS 553/2000
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatele H. W., zastoupeného JUDr. M. S., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, č.j. 23 Cdo 2047/98-119, ze dne 22. 6. 2000, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel podal dne 15. 9. 2000 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 18. 9. 2999. Návrh směřoval proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, č.j. 23 Cdo 2047/98-119, ze dne 22. 6. 2000, kterým bylo zamítnuto dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, č.j. 13 Co 632/97-82, ze dne 1. 7. 1998, ve věci uzavření dohody o vydání nemovitosti navrhovatelky H. B. Krajský soud v Ostravě označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ostravě, č.j. 24 C 521/95-21, ze dne 25. 4. 1995, jímž byla zamítnuta žaloba navrhovatelky H. B. na uzavření dohody o vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"). Napadeným rozhodnutím byla podle názoru stěžovatele porušena ustanovení čl. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 90 a 95 Ústavy ČR.
K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 24 C 521/95, vedený u Okresního soudu v Ostravě. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatelkou v řízení před obecnými soudy byla H. B., občanka USA, bytem jak výše uvedeno, která v řízení před odvolacím soudem i dovolacím soudem byla zastoupena právním zástupcem, označeným v záhlaví. Ze spisového materiálu Ústavní soud dále zjistil, že navrhovatelka ještě prostřednictvím svého právního zástupce podala dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě. Z listinných materiálů předložených stěžovatelem zjistil Ústavní soud, že navrhovatelka dne 5. 8. 1999 zemřela. Ze spisu, sp. zn. 24 C 521/95 i z vyjádření Nejvyššího soudu ČR vyplynulo, že právní zástupce navrhovatelky tuto skutečnost soudu v průběhu dovolacího řízení neoznámil, a protože dovolací soud o uvedené skutečnosti nevěděl, nepostupoval podle ustanovení §107 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.") a rozhodl o dovolání H. B., i když v době rozhodnutí Nejvyššího soudu dne 22. 6. 2000 byla již mrtvá. Z doručenky na č.l. 123 předmětného spisu vyplývá, že rozsudek Nejvyššího soudu ČR byl doručen advokátovi dne 21. 7. 2000.
Právní zástupce navrhovatelky jednal v dovolacím řízení na základě plné moci ze dne 22. 7. 1998, která je založena v předmětném spisu na č.l. 111. Podle §33b odst. 2 občanského zákoníku plná moc zaniká smrtí zmocnitele, nevyplývá-li z jejího obsahu něco jiného. V udělené plné moci tak, jak je ve spisu založena, nejsou obsažena žádná ujednání pro případ smrti zmocnitelky, a proto smrtí zmocnitelky tato plná moc zanikla. Ustálená soudní judikatura dovozuje, že smrtí zmocnitele zaniká i procesní plná moc a je na místě postup podle §107 odst. 3 o.s.ř. Zemře-li zmocnitel, je zmocněn povinen učinit ještě vše, co nesnese odkladu, tj. učinit tzv. neodkladné právní úkony, aby zmocnitel neutrpěl újmu na svých právech. V souvislosti s udělenou procesní plnou mocí se za takový úkon považuje oznámení zmocněnce soudu o tom, že zmocnitel zemřel, aby mohl být uplatněn postup podle citovaného §107 odst. 3 o.s.ř. Neodkladným úkonem ve výše uvedeném smyslu podle názoru Ústavního soudu není převzetí rozsudku zmocněncem po uplynutí téměř jednoho roku od zániku plné moci, tedy v době, kdy již zmocněncem nebyl. Z uvedeného pohledu má Ústavní soud za to, že rozsudek Nejvyššího soudu nebyl řádně doručen a ani nemohl být řádně doručen vzhledem smrti navrhovatelky a zániku procesní plné moci, a proto není dosud v právní moci.
V naznačených souvislostech však nelze Nejvyššímu soudu ČR vyčítat pochybení v tom smyslu, že nepostupoval podle §107 odst. 3 o.s.ř. a rozhodl o dovolání navrhovatelky, která v době rozhodnutí již nežila, protože soud sám nemá možnost tuto skutečnost zjistit, pokud právní zástupce neučinil uvedený neodkladný úkon, popř. právní nástupce zemřelé navrhovatelky tuto skutečnost soudu sám nesdělil.
Z uvedeného Ústavní soud dovodil, že podaný návrh je nepřípustný, protože podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), lze ústavní stížností napadnout pouze pravomocné rozhodnutí vydané v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, kdežto v předmětné věci dosud napadené rozhodnutí není v právní moci.
Vzhledem k tomuto závěru nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2001