ECLI:CZ:US:2001:3.US.556.99
sp. zn. III. ÚS 556/99
Usnesení
III. ÚS 556/99
Ústavní soud rozhodl dne 22. listopadu 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. B., zastoupeného JUDr. M. U., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. září 1999, sp. zn. 5 Cmo 209/99, a usnesení Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 9. února 1999, sp. zn. B 1144, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona), a co do formálních podmínek, po odstranění vad, na základě výzvy Ústavního soudu, ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel usnesení Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 9. února 1999 (B 1144-175) a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. září 1999
(5 Cmo 209/99-200) a tvrdil, že jimi byla dotčena jeho ústavně zaručená práva (svobody) obsažená v čl. 38 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z obsahu ústavní stížnosti a odůvodnění napadených rozhodnutí bylo zjištěno, že návrhem podaným u Krajského obchodního soudu v Brně se stěžovatel domáhal obnovy řízení, které bylo ukončeno usnesením ze dne 18. června 1996 (Rg.B 11444/4,
Firm 9434/96/1-35), jímž tento soud rozhodl o změně zápisu v obchodním rejstříku (obchodní jméno, předmět podnikání a způsob jednání za společnost) s tím, že tato změna byla provedena na základě závěru mimořádné valné hromady společnosti, konané dne
6. června 1996.
Krajský obchodní soud v Brně svým usnesením ze dne 9. února 1999 (B 1144) návrh na obnovu řízení zamítl s odůvodněním, že ve věcech, v nichž bylo rozhodnuto jinak než rozsudkem, lze obnovou řízení napadnout jen usnesení o schválení smíru a platební rozkaz
(§231 o. s. ř.).
K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci svým usnesením ze dne 30. září 1999 (5 Cmo 209/99) usnesení Krajského obchodního soudu v Brně potvrdil. Soud II. stupně sice přisvědčil stěžovateli, že návrh na obnovu řízení je možno podat i proti jiným usnesením než těm, které označil soud I. stupně, dospěl však k závěru, že stěžovatel nebyl účastníkem řízení, jehož obnovu navrhuje, a proto není ani oprávněn k podání návrhu na jeho obnovu. Účastníkem původního řízení byla totiž toliko obchodní společnost a nikoliv stěžovatel, jako její akcionář.
Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal stěžovatel dovolání, a současně také posuzovanou ústavní stížnost. Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 22. června 2000
(20 Cdo 73/2000) dovolání jako nepřípustné odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že mu bylo "hrubě odepřeno" právo na vydání zákonného rozhodnutí po věcném přezkumu jeho návrhu na povolení obnovy řízení nezávislým soudním orgánem. Konkrétně obecným soudům obou stupňů vytkl, že jej vyloučily jako účastníka z řízení o povolení obnovy řízení, a proto navrhl zrušení ústavní stížností napadených usnesení obecných soudů, jak jsou vpředu označena.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle konstantní judikatury Ústavního soudu se v rejstříkovém řízení nerozhoduje
o právech a povinnostech akcionářů, ale výlučně o právech a povinnostech podnikatelského subjektu zapsaného či zapisovaného do obchodního rejstříku (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. I ÚS 185/98 a II. ÚS 361/99). Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl účastníkem řízení ve věci sp. zn. II. ÚS 361/99, je mu tato judikatura známa. Na vývody Ústavním soudem dříve vyložené proto postačí odkázat, aniž by se jevilo potřebné cokoli k nim dodávat.
Právo na soudní a jinou ochranu, jehož porušení stěžovatel tvrdil, zaručuje každému právo domáhat se stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu (čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod) ochrany, pokud se stěžovatel domnívá, že usnesení valné hromady, na jehož základě bylo vydáno rozhodnutí rejstříkového soudu, je neplatné, měl toto své právo uplatnit jiným zákonem předvídaným způsobem (§131 obch. zák.). K tvrzenému porušení čl. 38 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod proto nedošlo, a proto ústavní stížnost stěžovatele byla z takto rozvedených důvodů posouzena jako zjevně neopodstatněná. Zjevná její neopodstatněnosti je dána jak samotnou povahou stížnostních důvodů, tak i judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.
O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 22. listopadu 2001